Poprvé to vyhmátl Antonio García Martínez loni v březnu, když napsal článek s titulkem Proč zní Tucker Carlson jako levičák z Berkeley?. Kalifornské Berkeley, sídlo nejznámějšího kampusu univerzity UCLA, je od šedesátých let mytologickým epicentrem amerického radikalismu. García Martínez se tehdy právě vrátil z cesty na Ukrajinu a do Polska a měl na mysli primárně zahraniční politiku.

Přístup tzv. nové pravice podle něj charakterizují dva principy:

„1. Spojené státy nejsou schopny docílit ve světě nic dobrého a historicky byly celosvětově silou zla. 2. Vše, co se ve světě děje, je přímý důsledek nebo zodpovědnost Spojených států.“

Tucker Carlson, kterého si vybral do titulku coby nejviditelnějšího promotéra nové pravice, si tehdy jako jednoho z hlavních expertů na Ukrajinu zval jistého Clinta Ehrlicha. Ehrlich týden před ruským útokem napsal: „Dávám svou reputaci všanc: Nyní je nulová šance, že Rusko podnikne náhlou invazi na Ukrajinu.“ Bezprostředně po zahájení útoku napsal: „Mnoho lidí předvídá, že ruská invaze na Ukrajinu bude vypadat jako neúspěšná sovětská invaze do Afghánistánu. Mýlí se. Svět bude šokován rychlostí ruského vítězství. Budeme svědky dalšího momentu Sputniku.“

Člověk by čekal, že když někdo takto veřejně vsadí svou reputaci a prohraje ji, nebude to nejlepším doporučením pro pozvánky ke komentování tématu. Ale to jen člověk, který si nevšiml přepólování, ke kterému v Americe došlo. Nikoli náhodou volí García pro naladění americké pravice termín oikofobie, což, jak připomíná, byl termín pro pohrdání vším domácím, který původně vytvořil Roger Scruton pro levici.

Ross Douthat nyní, při příležitosti Carlsonova vyhození z Fox News, rozvinul tuto myšlenku pro celé spektrum politiky. „Carlson měl pro jakoukoli ideu s imprimatur establishmentu absolutní podezření. Pro jakéhokoli outsidera nebo skeptika měl sympatie a důvěru. A nemuselo jít jen o záležitosti politické nebo současné. Tajemství UFO? Šel do toho. Atentát na Kennedyho a CIA? Měl své otázky.“

Ne že by paranoia na pravici byla neznámá, píše Douthat, ale zatímco klasický reaganovec sice nedůvěřoval Harvardu, ale „věřil v CIA, v NATO, v General Motors a ve Wall Street, v coca-colu a v Americkou lékařskou asociaci a v námořní pěchotu“. A naopak „dlouhou dobu po šedesátých letech byla nejvlivnější verze ideologie podezíravosti levicová. Byli to hippies. Bylo to Nevěřte nikomu přes třicet. Byl to Noam Chomsky. Byl to Oliver Stone. Byl to Michael Moore.“

Nahlodávání důvěry v establishment probíhalo ve zrychlujícím se tempu: Irák, finanční krize, podvod s Trumpovým ruským spiknutím, covid. Někteří pod tímto tlakem vykonali dlouhou pouť, takže si třeba můžeme přečíst rozhovor s Robertem Kennedym jr. v časopise Tablet, který sice není stranicky vyhraněný, ale vůči mytologiím levice býval imunní. Teď otiskl rozhovor s živoucí fosilií největšího kultu amerického liberalismu, kultu Kennedyů, který se nečte jako novinářský rozhovor, ale jako vyznání novináře šťastného jako fanoušek, který se konečně setkal se svým idolem.

Kennedy má v průzkumu ze státu New Hampshire, tradičního dějiště prvních primárek, mezi demokratickými voliči 19 procent. Zdá se, že americká levice teď bude mít vlastní QAnon.

Především ale na čtenáře dýchne nefalšovaná atmosféra sedmdesátých let. To byla doba, kdy hippíckou nedůvěru vůči establishmentu už zkomercializoval Hollywood a média. Pro Kennedyho neexistuje problém, který by neměl vysvětlení ve spiknutí velkých amerických korporací a vlády. Je to obživlý svět filmů jako Tři dny kondora, Pohled společnosti Parallax, Rozhovor nebo Domino, v nichž Robert Redford nebo Gene Hackman nebo Warren Beatty zjišťuje, že mu usilují o život tajemní zabijáci vždy ve stejných oblecích s kravatami, disciplinovaní, s neproniknutelnými výrazy, jdoucí přes mrtvoly, neidentifikovatelní, nikomu nezodpovědní a s neomezenými možnostmi. Ty filmy byly konstruovány na to, aby si diváci cestou z kina kladli otázku, kterou se báli doříct: „Myslíš, že je to možné? Že vláda a korporace doopravdy…?“

Ale filmy to nebyly špatné.