Se slovem génius by se mělo velmi šetřit, ale když teď Pavel Reisenauer umřel, což je zpráva, se kterou se jen těžko člověk smiřuje, je to to nejpřirozenější pojmenování pro jeho jedinečnost.

Génius je někdo, v němž se spojila ve vrcholné formě originalita s dokonalostí, přičemž to ještě navíc působí lehce, hravě a samozřejmě. Géniové tvoří jako by dýchali, bez viditelné námahy, výkyvů a urputnosti. Jsou přirození a člověk si na ně zvykne. Jako na Reisenauerovy ilustrace. Samozřejmost to ovšem vůbec není, což se projeví nyní, když jeho kresby, ano, geniální kresby, nebudou už dále provázet naši přítomnost – také jen dočasnou…

Toto umění kresby Reisenauer pojil s fantastickou schopností vystihnout jejím prostřednictvím komičnost věcí. Uměl dokonale demaskovat pomocí gagu, nadsázky, detailu či dvojsmyslu všechno, co by se chtělo brát vážně a tvářit se samožerně. Byl ironický a sarkastický, a přitom dokonale zábavný, měl schopnost a odvahu jít na hranu, ale nikdy nebyl triviální nebo vulgární. Jeho kresby byly v dobrém slova smyslu intelektuální, byla za nimi poznat velká erudice a sečtělost, ale přitom byly lidové a vstřícné, obsahovaly obvykle více vrstev, dal se na nich zkoušet smysl pro humor, přičemž ti, kdo neuspěli, se mohli zlobit jen na sebe. Důležitá, a přitom samozřejmá, a přitom stále více ohrožená hodnota Pavla Reisenauera byla, že se choval a tedy kreslil vždy zcela svobodně, dokonale imunizován před nároky nových ideologií, mód a frází. Kdyby psal, bylo by to to nejvtipnější a nejpronikavější, co v novinách (tedy v médiích) vychází, přičemž by možná už dávno byl zařazen mezi nepřátele pokroku a kaziče světlých zítřků. On naštěstí (nebo bohužel) ale kreslil, a kresba je médium, v něčem méně jednoznačná než text. Takže mohl působit právě v časopise, kde by si ho nyní jako píšícího autora asi těžko bylo možné představit.

Tím časopisem je, tedy byl, samozřejmě Respekt. S Pavlem Reisenauerem je spojen skoro od počátku jako siamské dvojče. Kdo ho sleduje přes těch třicet let, ví, že z něj z těch dávných let zůstal stejný už jen Reisenauer, přičemž se v něm vyvíjel a vyvinul v samostatnou tvůrčí jednotku, která se už dávno řídila jen svým vlastním tvůrčím... géniem. Z let svého někdejšího působení v redakci vím, že Pavlovi si tehdy nikdo nedovolil nic radit, či mu něco doporučovat, protože on stejně vymyslel vždy všechno nejlépe sám. Seděl u svého stolu, tiše tam cosi elektronickou tužkou tvořil, občas vstal a zatvářil se, jako by mu někdo odnesl oblíbený hrnek s kafem. Kdo měl trochu rozumu, neodvážil se ho čímkoli rušit, a kdo to udělal, se zlou se potázal. A když bylo hotovo, všichni jen s úžasem vydechli – či vyprskli. Obraz, který měl ilustrovat nějaké téma, byl vždy mnohem vtipnější, výstižnější a originálnější, než si kdo dovedl představit. Prostě... génius.

Pavel přitom vždy mluvil o tom – tedy pokud mluvil, že ho politika nezajímá, že ho zajímá kresba. Já bych ještě dodal, že ho zajímala jevová podstata světa, kterou toužil celou transportovat skrz onu elektronickou tužku do svého nakresleného světa. K tomu mu časopis sloužil jako prostředek, neboť mu k tomu dodával jednak materiál, jednak mu k tomu poskytoval neustále záminku. I bez ní by jistě „okresloval“ svět, jen by z toho mělo asi radost méně lidí. Říká se, že každý je nahraditelný, ale to není pravda. Pavel Reisenauer, ten introvertní génius, to právě svou nečekanou smrtí vyvrátil.