Všechny iniciativy na poli boje s dezinformacemi počítají s tím, že jejich součástí bude vzdělávání. Například školní mládeže, ale viděli jsme, že i řídící osobnosti vládního úsilí si potřebují znalosti doplnit. Není tedy divu, že vzniká poptávka po naučné literatuře.

Zájemce nemusí hledat dlouho, nakladatelství Práh přišlo s publikací Nesmyslnost od věhlasného sociálního vědce Dana Arielyho. „Dezinformace nás ovlivňují každý den,“ začíná nakladatelská anonce. „Pokud chceme pochopit podstatu iracionální přitažlivosti nepravdivých informací, musíme nejprve porozumět problému,“ čteme a řekneme si: To je přesně ta kniha, jakou potřebujeme.

Jenže charakteristika autora je neúplná. Dan Ariely není jen věhlasný sociální vědec, ale taky lhář a podvodník.

Tento izraelsko-americký vědec se etabloval v době rozkvětu behaviorální psychologie. Vědci dokládali, že lidské poznávací a rozhodovací procesy nejsou přímočaré a racionální. Ale z těchto poznatků se postupně vyvinula víra, že jednoduchými zásahy (známé „nudges“) lze vyřešit mnohé problémy. Fanoušky byli vedle top manažerů třeba Barack Obama nebo David Cameron.

Jenže na obor dorazila pohroma známá jako replikační krize. Některým šťouralům přišly ty výsledky až moc zajímavé. Když se experimenty věhlasných sociálních vědců snažili opakovat, u některých se to nedařilo. Pohled na statistické operace s výsledky ukázal praktiky známé jako p-hacking – efekt tam byl, ale velmi malý, anebo si vědci z mnoha korelací, jež lze v datech najít, vybrali jen ty, které se jim hodily, a podobně.

Ještě o krok dál šli výzkumníci, kteří rovnou falšovali data. To je i případ několika studií Arielyho. Navíc, což je opravdu těžkopádně ironické, se týkají výzkumu poctivosti. Jedna z nich zkoumala, co se stane, když pojištěnci podepíšou čestné prohlášení o pravdomluvnosti na začátku vyplňovaného formuláře versus na konci. Druhá to, jaký bude mít efekt, když budou lidé před vyplněním daňového přiznání dotázáni, zda znají biblické desatero. A tak dále. Skupina vědců shromážděná kolem blogu Data Colada se dostala k datovým souborům a zjistila, že jsou zmanipulované. Spoluautorka studie o pojištěncích, Francesca Gino z Harvardu, již byla zbavena profesury. Duke University, kde působí Ariely, zatím vyšetřuje.

Jako bychom to neznali, může poznamenat čtenář vybavující si řadu domácích afér, nejčerstvěji asi prorektora Tuleju s jeho kouzelnými mnohoúhelníky. Jenže to srovnání není přesné. Naši vědečtí kariéristé chtějí s minimem práce získat čárku za publikaci; cílem textu rozhodně není zaujmout, problém naopak je, když si ho někdo všimne a nedejbože přečte. Hvězdy jako Ariely hrají jinou hru. Nikdo nepopírá, že je zajímavá, originální osobnost, ne všechny jeho studie byly vyvráceny.

Jeden z členů týmu Data Colada se nad tím zamýšlí: „Vlivná část naší literatury“, tedy behaviorálních věd, „je vlastně vymyšleným příběhem o bytostech podobných lidem, které jsou tak tvárné, že prakticky jakýkoli zásah v určitém okamžiku může drasticky změnit jejich chování“. A pokračuje: „Obor nemůže odměňovat pravdu, pokud ji neumí nebo nemůže rozluštit, a tak místo toho odměňuje jiné věci. Zajímavost. Novost. Rychlost. Dopad. Fantazii. A účinně trestá opak. Intuitivní zjištění. Postupný pokrok. Pečlivost. Zvědavost. Realitu.“

Ariely nám tedy může pomoci pochopit, co je to dezinformace. Ovšem ne svou knihou.

Aktuální události naopak poskytly zadostiučinění jinému profesorovi z Duke University, turecko-americkému ekonomovi Timuru Kuranovi. V článku pro web The Free Press dostal příležitost popsat, jakou roli v debatní katastrofě prezidenta Bidena sehrálo to, co léta zkoumá – falšování poznatků a preferencí. Dobře to vystihuje název jeho knihy Soukromé pravdy, veřejné lži. Někteří demokraté věděli nebo tušili, jaký je Bidenův skutečný stav. Někteří si mysleli, že by strana měla vybrat jiného, mladšího kandidáta. Ale báli se to říct. Až televizní debata je najednou osvobodila. Protože „najednou to každý věděl – a každý věděl, že všichni ostatní to vědí“. Svoboda projevu je strašná a nenahraditelná věc.