S prózami postavenými na objevování osobní nebo místní rodinné historie se tu vposledku roztrhl pytel – ale není se co divit, po divokém dvacátém století nastává od něj odstup generace nepamětníků, a protože jistě mnoho českých rodin má za sebou příběh poznamenaný zdejšími politickými piruetami, majetkovými „transformacemi“ a pošramoceným svědomím, vypisují se tito autoři z někdejšího trápení příbuzných či současného svého. Jenže méně z nich se odvažuje jít dál než za účtování s nacismem, vyhnáním Němců, následně komunismem do sovětské okupace. Proto anonce románu Dům pod náměstím byly příslibem, že by se v čtenářsky vděčném vzpomínkovém žánru mohlo objevit podstatné dílo – vždyť jeho autorka Markéta Hejkalová je nepřehlédnutelná persona: překladatelka z finštiny, spisovatelka, kavárnice, nakladatelka, ale taky pořadatelka druhého největšího tuzemského knižního veletrhu v domovském Havlíčkově Brodě. A tak číst příběh, jejž stvořila dirigentka kulturního života na maloměstě uprostřed Vysočiny, mohlo být důležité – mohl totiž sdělit něco podstatného o údělu restituentů či o potenciální osamělosti intelektuálů a o jejich lopotění stranou zájmu center.

A Markéta Hejkalová skutečně začíná originálně: vypravěčem jejího díla, evokujícího názvem román Karla Poláčka, je totiž dům sám. Vypráví své osudy od počátků své existence na konci 17. století, respektive od chvíle, kdy jsou o něm známy písemné zprávy. Podobných výpomocí používá autorka, aby jí personifikace šla lépe od ruky, více – a tak tu vily opovrhují činžáky, ty zase paneláky; proto dům začne plesnivět, když do něj vejde nemocný, jelikož jeho neduh cítí; a stejně tak pozná, že příchozí postava má zlé úmysly. Zároveň není jasné, podle jakého klíče si dům vypravěč vybírá co k vyprávění (jisté je, že gros jeho zájmu tvoří 19. a 20. století); řada jeho příběhů totiž na jeho vlastní osudy nemá vliv. A obráceně: tak razantní zásah do jeho vlastního života, jako je rekonstrukce, se dočká pouhé zmínky, nikoli ponoru do psychického rozpoložení vypravěče (navíc chybějí některé zásadní dějinné události jako srpen 1968).

Současně postavy, které zažijí něco, co je determinuje, následně na svoje zážitky už nevzpomínají, ty jejich osobnost nijak neutvářejí ani nemění (kupříkladu „věznění“ mladé hrdinky v útrobách domu v kamrlíku bez oken její vlastní matkou, kde přečkávala světovou válku bez možnosti jít ven a něco dělat, nebo nevysvětlitelné náhlé onemocnění dcery jedné z hrdinek, které se jevilo velmi fatální a hraničilo s fyzickým a pravděpodobně i mentálním zdravím dítěte). Zvolená strategie má za následek, že román neustále nějak začíná, ale nikdy nekončí. Autorka zpravidla rozehraje příběh, postaví postavy do nějakých konstelací, ty detailně popíše, přičemž v následující kapitole (či jen o pár odstavců dál) je konstatováno, že se tato postava odstěhovala, zemřela, rozvedla, odešla, vzala si někoho jiného, že zkrátka z příběhu domu a z jeho osudů mizí. Z hlediska života domu to pochopitelné asi je (přestože platí, že mu to nebrání detailně vyprávět historky o osobách ze sousedství, které v něm nikdy nebydlely), z hlediska románu je nejasné, zda autorku tento nápad na vršení příběhů neutahal.

Může tomu nasvědčovat nepředpokládaný zvrat ve třech čtvrtinách románu, kdy se znenadání mění vypravěč: přestává jím být dům a stává se jím hrdinka Anežka – aniž je jasné proč, snad proto, že Anežka je hrdinka ze současnosti, ačkoli její dětství není zachyceno vůbec: svůj vstup začne až při naplňování svých vysokoškolských studií. Anežčin příběh je přitom zdánlivě vyprávěn mimo dům i jeho město, čtenář se s ní dostane až do Vídně či do Brna. Navíc se kolem Anežky roztočí osudy mnoha dalších postav – vazba k prvnímu vypravěči se ztrácí, je zmatečná, přesycená. A stejně jak román odsýpal, tak i končí: nic se neuzavře, Anežka pouze dopíše diplomovou práci a obhájí ji.

Čte se to dobře, rychle, protože se nenoříme, jenom kloužeme.

Markéta Hejkalová: Dům pod náměstím. Nakladatelství Host, 256 str.