Že je vám ten titulek povědomý? Stejně se jmenuje i film z roku 1974, v němž německý režisér a scenárista Werner Herzog vypráví o osudech mladého Kašpara Hausera. Ten se v zuboženém stavu objevil v roce 1828 na norimberském náměstí. Jako by spadl z jiné planety, bez sebemenší představy o tom, co to jsou stromy, domy, mraky, bez znalosti jazyka a představ o jiných lidech s výjimkou sebe sama.

Herzog své nejlepší filmy (Fitzcarraldo, Aguirre, hněv Boží, Stroszek) točil o fanaticích, kteří se vzpírali osudu, očekáváním, ať už společnosti, nebo sebe samých, šli si takříkajíc za svým, většinou ovšem až do míst, kam by normální člověk nevkročil. Hrdiny pak vedou touhy, které se všem kromě nich zdají nesmyslné, často až dětinské. Není tedy úplně těžké vidět, jak se v nich vynořuje postava samého Herzoga, byť to není autor, který tzv. tvoří o sobě, spíš si k sobě z historie zve pomocníky, kteří, stejně jako on, začínají bez ničeho, nikdo jim nedůvěřuje ani nepřeje, jejich sny se ostatním jeví až jako něco šíleného. „Moji hrdinové jsou duchovně spřízněni,“ píše Herzog a zmiňuje Fabia Maxima, jenž pomocí vysmívané taktiky ústupu dokázal zachránit Řím před Hannibalem, malíře Hercula Segherse, jehož ve své době nebral nikdo vážně, či skladatele Carla Gesuolda, jehož hudba předběhla dobu o čtyři sta let. Zvláštní směska ve svých dobách vysmívaných outsiderů, kterým se dostalo uznání a porozumění až časem. Četba o těchhle lidech Herzogovi v době dospívání dost možná přinášela útěchu, jakousi zoufalou naději, že možné je nakonec opravdu ledaco, že nic jako být do smrti determinován místem a dobou, do kterých jste se narodili, neexistuje.

Celým jeho životem prostupuje nesmírná touha utéct z okovů „normality“, z neměnných představ o tom, jak by něco mělo vypadat. Jako filmový autodidakt nikdy nestudoval na žádné škole, prostě filmy začal točit poté, co v jednom skladu ukradl kameru. Obzvlášť roztomilá je vzpomínka na prvotní přípravy filmu Fitzcarraldo (umanutý dobrodruh si usmyslí, že do peruánských pralesů dopraví zázrak evropské kultury – operu; jeho cesta do nitra neprobádaných končin naráží na bezpočet potíží, například přesouvání parníku přes horský hřeben), kdy ještě po hlavní roli toužil Jack Nicholson a studio chtělo snímek točit se zmenšenou maketou lodi v teple trikové místnosti. Nepřicházelo to v úvahu, Herzog musel do pralesa odjet, jeho štáb musel parník přes horu opravdu přetáhnout (deníkové záznamy kolektivního šílenství, které probíhalo během natáčení, u nás vyšly v roce 2022 pod názvem Dobývání marnosti).

Už v roce 2015 vyšla v překladu Jany Vymazalové útlá novela O chůzi v ledu, koncipovaná také jako deníkové záznamy, které si Herzog sepisoval na pěší túře z Mnichova do Paříže, bez velkých literárních ambicí. Osm set kilometrů v nohách, necelých sto stran na papíře. Herzog propadl utkvělé představě, že pokud cestu podnikne, zachrání tím svou mentorku, těžce nemocnou filmovou vědkyni Lotte H. Eisnerovou. Podařilo se, Lotte po přijetí zbědovaného Herzoga žila ještě devět let. O chůzi v ledu je vzácný případ knihy, ve které není nic navíc. Je to dáno jak podmínkami, tím, že vznikala na nepohodlné cestě, ale hlavně Herzogem samým, který ví, že někdy je nejdůležitější moc se nesnažit. Jde o ideální vstup do jeho přemýšlení a psaní, několik motivů (stejně bláznivou několikasetkilometrovou cestu podniká, než jde požádat svou přítelkyni o ruku), které tu načrtne, se pak objevuje i v jeho oficiálním životopise.

Ten začíná koncem čtyřicátých let minulého století, Werner, válečné dítě, se narodil v roce 1942. Vyrůstal v malé bavorské vesničce nedotčené moderními technologiemi. Matka samoživitelka vychovávala Wernera společně s bratrem ve velké bídě a častokrát po několik dní ani neměli co jíst. Herzog absenci otce vítá: „Byl jsem přešťastný, že doma nemáme žádného komandýra, který by nám říkal, jak se máme chovat. Na všechno jsme přicházeli sami, bez poučování.“ Jeho dětství nakonec působí až záviděníhodně dobrodružně, Herzog se u vzpomínek rozhodně nijak nelituje. Byť neměli tekoucí vodu, chodili s vědrem ke studni, která v zimě často zamrzala a jako náhradu za matrace jim matka plnila látkové pytle usušeným kapradím. Chudoba byla všude a Herzog píše, že ji vlastně ani nevnímali jako něco neobvyklého. První třetina knihy je ale nejsilnější především v tom, jakým způsobem dokáže popsat zdánlivě obyčejný den. Tyto části se vymykají běžnému psaní autobiografií, Herzoga ostatně po celou dobu vzpomínání mnohem víc než lidé zajímá, jaký je svět, když vše ztichne. Asi i proto se o jeho ženách a spolupracovnících dovídáme spíše kusé informace, až když je pouze sám se sebou, může se pořádně rozhlédnout a vnímat život.

Na „nesmyslné výpravy“ se vydávat nikdy nepřestane: „O mnoho let později, když se velká část politiků vzdala naděje na sjednocení Německa, mě napadlo, že bych mohl přesně sledovat linii hranic a obejít tak celou zemi. Musím svou zemi obejít, abych zabránil jejímu rozpadu. Vyrazil jsem od Olivetské kaple nedaleko Sachrangu, nedaleko hranic s Rakouskem, vylezl jsem na Spitzstein...“ Následuje popis pochodu, který končí totálním vyčerpáním a hospitalizací. Ke konci si z žánru autobiografie už vyloženě utahuje, když po vzoru francouzského spisovatele Edouarda Levého (Deník, Autoportrét) poťouchle vrství zdánlivě nesouvisející informace: „Chci vědět, po čem lidi ve světě kolem mě touží. Vařím dobře, dělám znamenité steaky. Aktivisté objímající stromy jsou pro mě nanejvýš nedůvěryhodní.“

„Jsou knihy, jako například Chůze od Thomase Bernharda, u nichž mi trvalo dva týdny, než jsem se dostal přes úvodní odstavec. Čtu pomalu, protože často odbíhám od textu a představuji si obrazy,“ svěřuje se Herzog a možná by ocenil, že jsem to u jeho nové knihy měl často podobně. Nevím, jestli zná rakouskou spisovatelku Marlen Haushoferovou, ale právě její kniha Zeď je tomu, jak se dívá na svět Herzog, velmi blízká. Román poprvé vydaný roku 1963 je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví podivné zkoušce: v chatě uprostřed lesa, kam původně přijela jen na návštěvu, musí spoustu let zůstat, protože v okruhu pár kilometrů obklopuje les neprostupná průhledná zeď, za kterou matně vidí stopy jakési apokalypsy, mrtvá domácí zvířata, člověka, který leží na poli. Motiv sci-fi se ale dál nerozehrává, naše hrdinka nedostane nikdy víc informací, prostě si jen musí v lese, který jí byl určen, vystačit s tím, co má: a to je jen pár zvířat a opravdu hodně času. Haushoferová, stejně jako Herzog, popisuje každodenní události až hypnoticky, s jakousi nevyhnutelnou fatalitou, která na každém kroku číhá, i ty nejobyčejnější denní úkony za sebou otvírají temný prostor, do kterého se vše prchavě idylické může každou vteřinou zhroutit. Je to pouze vytrvalost, ne nějaká naivní naděje, že se něco zničehonic zase změní, pouze krok za krokem, úkol za úkolem, jedině tak se dá bezvýchodné situaci čelit.

Je Werner Herzog psychopat? No, je to dost dobře možné. Člověka, který tváří v tvář zmaru a šílenství (ničím jiným jeho filmová natáčení často nebyla) umí zachovat chladnou hlavu, by tak možná někdo nazval. Na otázku, kdo Herzog vlastně je, nám ale jeho autobiografie neodpovídá. Není to její chyba, Herzogovi samému tohle zjevně vůbec nepřijde důležité. Několikrát zmíní, že zaobírání se sebou samým mu vždycky bylo nanejvýš protivné – když se vidí v zrcadle, je prý schopen jen matně vnímat svou tvář, nikdy nevidí člověka. Kdybychom ho poslali na terapii (kterou samozřejmě vyloženě pohrdá), dověděli bychom se možná cosi freudovského. O jeho často až programovém fanatismu, neochotě ustoupit či o svých krocích nějak přehnaně přemýšlet, analyzovat je, prostě jít neustále dál, k tomu vytouženému cíli, který ale nikdy nenabízí útěchu, protože těsně před ním se vždycky vynoří další nová cesta, další protivenství (koho nebo čeho ale, osudu, přírody, Boha?), prožitky blízké smrti, které je nutné vydržet a překonat. K čemu to všechno je?

Na tohle se autor nikdy neptá, dívá se jen dopředu, což je asi dobré motto. Žít stejně extaticky jako on, klást na sebe větší nároky než na ostatní, to opravdu není v lidských silách a málokdo by z toho nezešílel. Ale nějaký ten parník, který chceme za každou cenu přetáhnout přes horu v peruánské džungli, ten před sebou, doufám, vidíme všichni. Ta otázka má tedy znít jinak. Co by byl život bez tíhy našich snů?

P. S. Herzog kromě natáčení filmů také inscenoval opery Verdiho, Belliniho, Wagnera a Mozarta. Stejně jako nikdy nestudoval na filmové škole, nemá ani klasické hudební vzdělání.

Werner Herzog: Každý za sebe a Bůh proti všem. Přeložil Radovan Charvát, nakladatelství Volvox Globator, 308 str.