Taková láska Pavla Kohuta aneb Umění povídky

Sekáč na vlastním lánu

Taková láska Pavla Kohuta aneb Umění povídky
Sekáč na vlastním lánu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Při sledování současné české literatury si lze zahrát takovou hru: představte si spisovatele (spisovatelku) při jiné profesi. Stále víc jich připomíná někoho při práci v zemědělství, třeba při obracení sena, trhání plevele, dojení krav, rozvážení a rozstřikování hnojiva. Těžkopádné lopocení na poli, z něhož se úmorně dobývá nějaká neduživá sklizeň. A pak je tu pár zbylých sekáčů. Ohánějí se ostře nabroušenou kosou, kterou mají přirostlou k paži, šmikají to virtuózně, stonky se kácejí, za každým švihem zůstává ležet úhledná řada. Takovým sekáčem, skoro už posledním, je… Pavel Kohout.

Jeho kniha z roku jeho šestadevadesátin, tedy z letoška, se jmenuje Taková láska, podtitul Kaleidoskop příběhů z proudu života a víru dějin. Je to sedmadvacet krátkých či středně krátkých povídek, opravdu povídek tahaných z jedné, druhé i třetí kapsy, námětově rozmanitých, formálně vesměs bravurních a konstrukčně invenčních. Navazují na Letorosty samomluv z předloňska: Kohout tam věnoval každému roku svého života jednu krátkou črtu, přičemž vždy šlo o nějakou variaci na literární žánr. Rozmanitost a různorodost je typická i pro novou knihu, přičemž jde o „klasické“ povídky. Všechny jsou vhodné a připravené na jedno plynulé přečtení, od úvodního rozmachu po závěrečné švihnutí ostře nabroušenou kosou. Ne všechny jsou dokonalé, některé jsou psané víc s rutinou a s volnoběhem, ale i ta rutina je na vysoké úrovni. Typické je pro ně bravurní nakládání s gradací a žonglérská práce s udržením napětí od začátku do posledního řádku: kdybych ho měl k někomu přirovnat, pak některé povídky nejsou horší, než kdyby je napsal Roald Dahl. Také Kohout ví, že čtení povídek – a prózy vůbec – je založeno na zvědavosti, na touze dovědět se, jak se bude příběh vyvíjet dál, což je v současných představách o psaní věc už skoro nevídaná. Ví, že čtenář je jako ryba, háček se musí na začátku zaseknout, pak už se nechá táhnout. Přitom toto nahazování není polopatistické, patří k prestiži rybáře, že zkouší různé návnady a metody. Podání není lineární, není to žádný popisný suchopár, jazyk má Kohout ochočený přesně pro své účely a s formálními náležitostmi se vypořádává jako akrobat na vysokém laně. Základem je nápad, tedy zárodečný prvek fabulace, jeho rozvinutí do zápletky a směřování k pointě, často překvapivé, až výstřední, někdy i drastické až k morbiditě.

A o čem ty povídky jsou? Nejjednodušší, ale také nejvýstižnější je říci, že o Pavlu Kohoutovi, byť o něm konkrétně jsou asi jen tři: jedna obzvlášť podařená je o tom, jak v mládí přemohl v cirkuse medvěda, ale v lásce mu to nepomohlo. Mohlo by se také napsat, že jsou o Kohoutových mozkových dobrodružstvích, o tom, jak načerpá témata (opakuje se téma ukrajinsko-ruské, ale také nacismus, komunismus a ovšem podivuhodnosti a paradoxnosti života v čase Pavla Kohouta) a tato témata jsou předmětem „žonglérských“ výstupů, tedy schopnosti fabulace a scénického poskládání postav a situací. Někdy to vydá na rozvedenou anekdotu, někdy by z toho mohl být zárodek novely či dramatického kusu. Vždy je to více či méně umění povídkové artistiky, umění povídky, l’art de la nouvelle, ale asi spíš die Kunst der Kurzgeschichte, kohoutovské variace v literárním varieté, které si vystavěl sám pro sebe a možná že už je sám také jeho jediným publikem. Provozuje v něm kousky, které už možná umí jako jediný, jenže lidí, kteří to vědí a jsou schopni je ocenit, bude už tolik jako pamětníků jeho pozoruhodného života.

Ještě k titulu: Taková láska se samozřejmě už jedno Kohoutovo dílo jmenovalo, divadelní hra, která měla premiéru v roce 1957. V poznámce ovšem píše, že je v roku 1952… To si buď spletl s ještě hluboce naivně stalinistickou Dobrou písní, nebo je to mystifikace. Takovou láskou (z toho roku 1957) totiž začíná Kohoutův literární i intelektuální obrat, ale kdo vezme do ruky Dobrou píseň (já jsem to udělal), narazí na verš „Taková láska, jakou v sobě nes, nezemře nikdy. Ani pod ranami“. Týká se Julia Fučíka. Ta poslední Taková láska, povídka z roku 2024, je o smrti. O smrti ve vesmíru…

Pavel Kohout: Taková láska. Kaleidoskop příběhů z proudu života a víru dějin. Euromedia Group – Odeon, 216 str.

 

23. srpna 2024