Někdy je člověk rád, když se zmýlí. Například já. Před několika týdny jsem na síti viděl trailer osmidílné minisérie Ripley z produkce Netflixu a ptal se: Proč? Vypadal docela elegantně, ale stejně. Měl jsem z něj dojem dalšího projevu snahy vytěžit něco z kdysi známé značky, která už byla vytěžená do poslední mrtě, bezradnosti streamovacích společností a velkých studií, pro něž je čím dál obtížnější přijít s něčím původním a novým. Literární předloha minisérie navíc byla dvakrát zpracována na ploše celovečerního filmu, vyprávět stejný příběh v osmi plus minus hodinových dílech mi připadalo jako symptom další nemoci současné audiovizuální zábavy – protahování sérií daleko za nutnou mez, aby při sledování divák zabil hodně času a projevilo se to v příslušných metrikách. Všechny tyhle moje předtuchy se ukázaly jako pomýlené. Ripley je vzácný úkaz – promyšlené dílo, v němž forma koresponduje s obsahem, tvůrci vědí, co chtějí, a dokážou přesně toho dosáhnout.

Minisérie Ripley je adaptace literární předlohy Patricie Highsmithové (1921–1995), známé autorky napínavých příběhů o zločinu, dámy trochu složitější a zřejmě ne zrovna příjemné povahy, v jejích prózách se to ale projevovalo šťastným způsobem. Byly to za vlasy přitažené morbidní historky, napsané ale s citem pro vyjádření psychologie postav, nezřídka všelijak vychýlené. Kromě napětí dokázala Highsmithová účinně evokovat tíseň, klaustrofobii, nezadržitelnost, s níž se hrdina řítí do průšvihu, její líčení jsou často chladná a potměšilá, snad až mizantropicky, napětí balancuje na hranici grotesky.

Podle próz Patricie Highsmithové vznikla řada filmů kolísavé kvality, k těm nejlepším patří Hitchcockovi Cizinci ve vlaku. V posledních letech vznikl ne moc povedený erotický thriller Hluboká voda s Benem Affleckem a Anou de Armas nebo opět ne moc dobrá Smrt v labyrintu (2014) s Viggem Mortensenem a Kirsten Dunstovou. Nejpopulárnějším dílem Patricie Highsmihové byla série knih o Tomovi Ripleym, Američanovi přesídlivšímu do Evropy, muži vybraného vkusu a znalci umění a také chladném manipulátorovi, který čas od času někoho zabije a vůbec má prsty v ledasčem. Minisérie Ripley vychází z knihy Talentovaný pan Ripley, v níž Highsmithová svého antihrdinu uvedla. Stejnou předlohu počátkem šedesátých let výborně zfilmoval francouzský režisér René Clément pod názvem V plném slunci, Ripleyho v tom snímku hrál mladý Alain Delon, obsazený vlastně proti typu – ikonický krasavec v roli vraha motivovaného také závistí a mindráky. A tutéž knihu natočil před pětadvaceti lety britský režisér Anthony Minghella s Mattem Damonem a Judem Lawem, příběh se pokusil ozvláštnit ne úplně přesvědčivou a dost lacině působící empatií vůči protagonistovi-vrahounovi, dalšímu chudáčkovi, který potřebuje jenom trochu lásky, italské exteriéry ukázal s pohlednicovou velkolepostí. Dvakrát byla zfilmována i kniha Ripleyho hra, v níž padouch manipuluje k vraždění smrtelně nemocného muže, první adaptaci natočil Wim Wenders (Americký přítel), druhou italská režisérka Liliana Cavaniová, v hlavní roli v ní s typickým gustem trhá kulisy John Malkovich.

Minisérii Ripley napsal a režíroval Steve Zaillian, zkušený hollywoodský scenárista (například Schindlerův seznam, Gangy v New Yorku, Moneyball, Irčan a další), pro HBO před devíti lety natočil výbornou minisérii Jedna noc. Při adaptování Highsmithové se nevydal cestou nějaké úporné aktualizace, snahy udělat Ripleyho nějakým způsobem dnešního a pokud možno hlasitě se k dnešku vyjadřujícího. Jeho Ripley může na první pohled působit až archaicky. Odehrává se na začátku šedesátých let, natočený je černobíle, vyprávěný je ve volném tempu a s velkým zaujetím pro detail, ale distancovaně a bez velkých emocí, spíš s klinickou popisností. Zní v něm dobová hudba a v obraze se objevuje množství dobových rekvizit, o Ripleym se ale nedá říct, že to je retro, chybí mu k tomu totiž základní ingredience – nostalgie. Místo ní je Ripleyho příběh podáván – v souladu s duchem předlohy – se značnou zlomyslností a někdy také jakousi ztišenou a nenápadnou groteskností.

Tíseň místo krásy

Tom Ripley (Andrew Scott) je kriminálník menšího formátu, podvodně a s pomocí zfalšovaných dokumentů z lidí tahá peníze. Žije v New Yorku, začíná mu tam hořet půda pod nohama, jako na zavolanou se ale objeví soukromý detektiv. Ripleyho totiž shání loďař Greenleaf (Kenneth Lonergan), otec jeho spolužáka z Princetonu, má pro něj velkorysou nabídku. Jeho syn se už roky fláká v Itálii a hraje si tam na malíře, mamince se po něm stýská. Greenleaf proto Ripleymu zaplatí štědrý honorář a náklady, když se za dávným kamarádem vypraví a přesvědčí ho, aby se vrátil domů. Ripley pochopitelně přijímá, zastihne Dickieho (Johnny Flynn) v idylickém jihoitalském městečku Atrani, kde žije s přítelkyní Marge (Dakota Fanningová), jež má taky umělecké ambice – pokouší se psát. Ripley se s dvojicí sblíží, na jeho jednání je ale od počátku něco unikavého a snad i plánovitého – vycítil možnost zbavit se problémů a vůbec svého starého života tím, že se stane někým jiným. Bude to ale vyžadovat chladnokrevnost, bezohlednost, pevné nervy a hodně velké štěstí.

Zaillianova minisérie je vyprávěná stylem, který evokuje krásu – velice elegantně aranžované černobílé záběry (kameru měl na starosti uznávaný Robert Elswitt, v dřívějších dobách častý spolupracovník Paula Thomase Andersona) a spektakulární italské exteriéry a ikonické lokace (Pantheon, Via Appia, Benátky a další). Neskládají ale dohromady oslnivě krásnou kulisu Ripleyho zločinů, ale spíš stísňující krajinu, v níž se odevšad někdo dívá, a když už ne lidé, tak aspoň sochy, kde ta dávná historie na člověka spíš padá, než aby ho povznášela. V opakovaných záběrech na autobus přijíždějící po romantické silničce k Atrani se zdůrazňuje, že ten autobus jede na pokraji propasti. A podobně i Ripley je téměř v každé scéně krůček od pádu a prozrazení, musí improvizovat, vynalézavě lhát, na jeho plánu je něco troufalého i zoufalého. Není to chladný génius, spíš člověk smýkaný nějakou nepotlačitelnou potřebou, kvůli níž se někdy musí chovat jako kamikadze, sám sebe dostávat do zdánlivě beznadějných situací, z nichž se pak složitě a někdy taky inspirovaně dostává.

V Zaillianově Ripleym jsou dvě scény vražd, nekulminují ale samotným násilným skutkem, ale dlouhými a studeně detailními popisy zahlazování stop a zbavování se těla, kdy v každém okamžiku může hrozit prozrazení, Ripley jde cestou mnohých pokusů a omylů, na ledacos zapomene a pak to musí napravovat, improvizovat. Vraždění je v Ripleym práce pro vrahy – doslova. Stejně jako je vysilující dvojí život, který vyžaduje být neustále ve střehu, kalkulovat možné scénáře, neprořeknout se. Zaillian a jeho tým to ale nevykreslují s nějakou horečnou adrenalinovou bezprostředností, ale spíš s odtažitým chladem, vnímavostí vůči groteskní a trapné dimenzi zobrazovaného. Protože jejich Ripley je taky trapný, někdy spíš usnažený človíček než hrozivý démon.

Není v tom ohledu ojedinělý. Svět minisérie Ripley je plný různých podfukářů a přetvařujících se lidí, kteří se jím všelijak pinoží. Lokální mafiáni a podvodníci, kteří vycítí, když někde potkají kolegu, podivní recepční a neohrabaní policajti, jejichž ústředí působí značně kafkovsky. Dickie, stejně jako Ripley oproti předchozím adaptacím i knize výrazně starší, pán středního věku, který si po všech těch letech nepřestal dětinsky namlouvat, že by se mohl stát umělcem. A všechny ty drobné i větší podvody – vůči druhým i vůči sobě – Zaillianův Ripley ukazuje s jakousi potměšilou důkladností.

Králem těch podvodníků je titulní hrdina, Andrew Scott ho hraje skvěle, bez nějaké psychologizace a snahy odhalit jeho niternou motivaci, prapříčinu, jež způsobila, že se stal tím, kým je. Je to génius nápodoby, co potřebuje, to se naučí velice rychle. Možná předstírá i to, že ho Dickie tělesně přitahuje, aby ho zmanipuloval, protože z jeho strany cítí podobný zájem. Třeba umí skvěle napodobovat právě proto, že je uvnitř naprosto prázdný, a žádná skutečná individualita tak nestojí v cestě jeho předstírání. Snad jedinou emoci projevuje v konfrontaci s velkým uměním, s Caravaggiovými obrazy. Ne proto, že ten malíř byl taky vrah, ale že v nich vidí otisk čehosi neopakovatelného a nenapodobitelného, co přesahuje Ripleyho imitátorské schopnosti a je antitezí prázdnoty, která se uvnitř antihrdiny rozprostírá.

A v tomhle ohledu se Zaillianova minisérie možná dneška přece jenom dotýká, ukazuje Ripleyho jako extrémní příklad snahy uniknout ze sebe sama do nějaké role, již pro sebe sám zkonstruoval. Chce v ní být přijatý, proto je odhodlaný jít v tom až do krajnosti. A může dosáhnout všeho, co chtěl, trochu trapný ale bude napořád.