V médiích se již týdny objevují fotografie a videa z Paříže zabarikádované haldami odpadků, které nikdo nevyváží, protože popeláři sveřepě demonstrují proti důchodové reformě, která je má do důchodu poslat o dva roky později, než v kolika letech chodí teď – půjdou v devětapadesáti namísto současných sedmapadesáti. Ty fotky i ta videa vypadají odpudivě, bulvárně, někdy pitoreskně, rozhodně nepochopitelně (výspa svobodného světa, která dala jedinci volnost, že by si ani netoužila uklidit?). Přesto žádné obrázky nedokážou zprostředkovat surreálnost reality, jakou zažijete na místě (je to stejné jako s fotkami eiffelovky: žádná nevyjádří to, co vidíte u nohou nejslavnější světové věže: jak odporná masa železa to je a jak sebestředně se tyčí nad svým okolím, kam vůbec nezapadá).

Procházíte-li takovou ulicí, opticky jsou nastřádané haldy mnohde zvětšovány v řadách zaparkovanými mopedy, které navršený odpad na některých místech již skoro dokonale zakryl, a tak malé motorky působí dojmem, že už nikdy nikam nepojedou, jelikož jsou zde odstaveny k sešrotování. Cesta po zasypané ulici je též voňavé putování, neboť ve vzduchu se misí odér hnijícího jídla s lahodnými vůněmi jídla právě připravovaného ve všech těch maličkých a roztomilých hospůdkách nalepených na nároží ulic. Není výjimkou, že poutník v těchto místech zahlédne místního, kterak si pochutnává na pivu a dobrém jídle a na jeho záda přitom dotírá černý pytel, jejž některý ze strávníkových sousedů (a možná že strávník sám) včera vynesl ze své kuchyně na odiv všem. Ale strávníkovi to nevadí a dál pojídá a pochutnává si na svém obědě či na své večeři.

Lidé si zvykli, odpadky se staly dalšími samozřejmými dispozicemi ulic. Zrána se bezdomovci na úpatí odpadkových velehor pomalu probouzejí a chystají piknik na snídani před svým roztaženým stanem (tenhle model přebývání pod širým nebem k nám ještě nedorazil), babička v přízemí vykloněná z okna klidně hledí přes haraburdí černých pytlů na cvrkot ulice, myši se s ní loučí a mizí kdesi v podzemí, hodovat budou zase až v noci, krásná slečna bere si z vyhozených krámů bedýnku od ovoce, do níž si v přilehlém supermarketu naskládá nákup. Místní s neřádem se sžili, nervózní je jenom přespolní a táže se: A až se všechno to smetí bude odvážet, jak se to stane? Jak to bude probíhat? Vždyť popelářské auto se sem ani nevejde. Budou snad popeláři pobíhat s lopatami, sbírat jedenu hromádku za druhou a poponášet je? Jaký to kontrast s partou dělníků, která zrovna rozbíjí vozovku a chystá se něco opravovat v jejím podloží – přičemž rozšmelcovaný asfalt jeden z nich pečlivě lopatou skládá do připraveného pytle, aby nedělal kolem sebe nepořádek…

Aby nedošlo k mýlce: není to tak všude, některé ulice jsou zasypané jen napůl, některé jsou úplně čisté a bez jediného smítka, a to i v téže čtvrti, a to třeba jen za nejbližší křižovatkou. Chybí tomu vlastně jediné – aby ten dnešní obskurní stav ulic Montmartu a dalších čtvrtí zaznamenali malíři a abychom se na jejich díla my, přesněji naši potomci, za sto dvě stě let mohli chodit dívat do významných pařížských galerií.