Velkým důvodem toho, proč je mediální provoz a veřejný život tak vyčerpávající a nicotný, je, že v něm dominuje formát zkoušení. Všichni jsme stále u tabule.

Ukázkový případ se odehrál na ceremoniálu Českých lvů. Pokud jste přenos nesledovali a skrumáž se k vám donesla jen nepřímo, prostřednictvím sociálních sítí, mohli jste si uvědomit příznačnou věc: udělali jste si o věci dostatečný obrázek, aniž by vám kterýkoli příspěvek událost výslovně popsal – jen z toho, kdo a jakým tónem se k věci stavěl. Neměnil se, jen postupně nabíral přesnější kontury. Když jste zjistili, že na stranu aktérky se postavil senátor Vystrčil (ještě stále ODS), měli jste hned o pár desítek procent jasněji. A když jste konečně spatřili fotografii a na ní aktérčin účes, nebylo co řešit. Takhle jednoduché to bohužel je.

Dariu Kascheevu a její sdělení zde nehodláme řešit a vyřešit. V jejím projevu nechyběl typický odkaz na Skandinávii a někdo, kdo by se s ní chtěl pustit do boje, by se jí jistě mohl zeptat, jestli viděla vývoj statistiky znásilnění ve Švédsku a jestli to taky chce. Jiný by mohl připomenout, že je to celé složitější než na první pohled a odkázat na studie, jež ukazují, že právě v zemích s nejvyšší mírou reálné, společensky přijímané rovnoprávnosti, jako je Skandinávie, ženy víc tíhnou ke studiu stereotypně ženských oborů a muži mužských.

Napětí mezi kariérou a mateřstvím každopádně existuje a je to něco, s čím se ženy musejí potýkat, a ne od letoška. Simone de Beauvoir pozdravuje.

Stejně tak berme v úvahu, že umělci a jejich rituály jsou prostě vždy trochu mimo normu. Mají trochu jinou senzibilitu, jejich výroční akce jsou regulérním fórem k poutání pozornosti, a kdybychom se nad tím měli pokaždé čílit, jako by to bylo poprvé, dávno bychom se zbláznili.

Nové ale je, že se z toho stává čím dál tím častější způsob komunikace ve společnosti vůbec. Je to jakési podrobování veřejnosti zkouškám.

Aktér či aktérka vystoupí se svým sdělením, přičemž porušuje normy. V tomto případě tak, že využije platformu k přednesení politického, jen volně souvisejícího požadavku a přitom přetáhne rozumnou dobu. Je to na úkor celku, kdyby to tak dělal každý, přenos není možné uskutečnit.

Je to jakási mírnější varianta akcí Extinction Rebellion. Ti usoudí, že bude dobré, když postříkají nějaké ceněné umělecké dílo v galerii. Lidi si myslí, že se to nemá dělat, a to je právě ono! Aktivisté nám ukazujou, že jejich kauza je tak důležitá, že překračování norem opravňuje. Mají totiž za to, že oni jsou první lidé v dějinách, kteří vlastní takhle důležitou kauzu.

Ale to ještě není ta nejdůležitější fáze. Tou jsou reakce a teprve při nich nastává vyhodnocení zkoušky. Už při přenosu na Lvech režisér – muž nevybíravě vstoupil do vystoupení protagonistky. Na sítích se to pak znásobilo – všechny ty všudypřítomné „vaječníky“. A to je kýžený výsledek zkoušky – zas se ukázalo, co je tu sexistických prasáteček, a jejich další nebohé oběti můžeme projevovat solidaritu.

A o to jde. Nechci tvrdit, že s tím každý od začátku počítá, ale takhle to funguje. Cenu předávala Linda Bartošová, jež je sama zkušená performerka žánru. Má nutkání pronášet ve veřejném prostoru různé provokativní trapnosti, jako třeba že její problém je, že je krásná, anebo že oznámí svá pronouns. Vybudí to předvídatelné reakce, mezi nimi zákonitě pár sprosťáren, takže spojenci Bartošové pak můžou mluvit o tom, že si Linda prošla peklem. A stanovit diagnózu: Češi jsou sexisti.

Žijeme v morální kultuře oběti, kdy je tento status čím dál tím víc žádoucí a vede k docela intenzivnímu soupeření. Přebornicemi jsou v něm pirátské političky. Méně angažovanému pozorovateli politiky už splývá, která z nich byla ta, co se u soudu rozbrečela, která se pochlubila s tím, že neví, jak má stihnout před Vánoci cukroví, a která s tím, jak má stihnout jednání parlamentu a rodinu, když „manžel je v Brně“. Lidé jim pak píšou přezíravé vzkazy v podobě odkazů na on-line pekařství či dotazů, co má veřejnost dělat s tím, že manžel musí být v Brně. A většinou to jsou muži – vidíte, co si žena v politice musí vytrpět? Morální vítězství uhájeno, diagnóza stanovena.

Mužům zbývá v morální kultuře oběti omezenější pole, což je takříkajíc „by design“. Uchylují se k taktikám jako psaní článků s co nejpraštěnějšími ekologistickými nápady, jak překopat svůj život. Případně přebírají témata z amerických médií, jako že by se muži měli vzdát patriarchální instituce jménem „mancave“. Tento fenomén ani nemá české jméno, a to logicky, protože takovou místnost vyhrazenou mužským zálibám si u nás mohou dovolit jen ti bohatší, zatímco v Americe i příslušníci středních vrstev bydlí ve velkých domech na předměstích. Ale to je druhořadé, důležitá je opět diagnóza: Čecháčci jsou burani, žijí ve středověku, jestliže jsem je naštval, potvrzuje se, že patřím na Západ.

Inspirovat se zde americkými médii je velmi ošidné. Podíváte-li se na průměrný americký zpravodajský web či třeba zájmový portál typu filmové databáze IMDb, vidíte, že v jejich nabídce takovýto zkouškový materiál převažuje nad reportováním běžných událostí. Jako by měli povinné penzum titulků zabývajících se změnou klimatu a bojem proti němu a souvisejícími neurózami, dále titulky o tom, co kde dokázala nějaká žena, a statistikami a studiemi o tom, jak jsou na tom ženy stále špatně. A dále zprávami o životě, vítězstvích a útlaku rasových menšin, přičemž výběr ilustračních fotografií na webu musí budit dojem, že Afroameričanů nežije v USA třináct procent, ale spíš trojnásobek.

Jakmile řeknete, že vás cokoli z toho nezajímá, je diagnóza stanovena – jste „bigot“.

Ošidné je to proto, že tyto weby v drtivé většině nejsou čtenářsky úspěšné a co chvíli to nějaký zabalí. Jako třeba woke sportovní web Deadspin, známý svým rozdmýcháváním rasismu, který tento týden koupil nový majitel a propustil všechny zaměstnance. Ekonomie ctnosti a ekonomie peněz jsou neúprosné, ale každá táhne opačným směrem.

A to ustavičné zkoušení je hrozně otravné.