Nějak to nevychází. To lze konstatovat po přečtení nové zprávy provozovatele přenosové soustavy ČEPS, respektive jejího každoročního Hodnocení zdrojové přiměřenosti do roku 2040. A to ještě musíme brát na zřetel, že ČEPS není příliš konzervativní. Tedy že nevychází z těch nejpesimističtějších scénářů, což by se vzhledem k nutnosti zajištění dostupného výkonu pro pokrytí spotřeby dít mělo. Sdělení, že po roce 2025 se z nás dobrovolně stanou dovozci elektřiny, tedy přijdeme o svou stávající pozici vývozce a přestaneme být soběstační, by však nemělo být tím jediným, co si ze zprávy odnést.

Když mluvíme o vývozu vyrobené elektřiny, vzpomeňme, co se dělo například 6. listopadu. Tehdy cena elektřiny na německém krátkodobém velkoobchodním trhu vyskočila až na 820 eur za jednu MWh, tedy letošní rekord. Důvodem bylo to, že venku ani nefoukal vítr, ani nesvítilo slunce. Takže větrné a solární elektrárny neměly z čeho vyrábět. Nefoukalo nikde, výroba elektřiny větrníky se v ten den v Evropě propadla až na pouhých 12 GW. Přičemž celková kapacita evropských věrných elektráren je dohromady 278 GW. Takže v těch nejkritičtějších chvílích pokrývala v onen listopadový den energie z větru jen 3,7 procenta okamžité spotřeby. To opravdu není mnoho. Opět se ukazuje, jak obrovský problém je občasnost zelených zdrojů. Jejich celkový výkon se může stále víc zvyšovat, ovšem dokud není dostatečně dobře vymyšlena akumulace vyrobené energie, problém nezmizí. (Připomeňme zde i plán nedávno představený ministrem životního prostředí Petrem Hladíkem: výkon větrných elektráren by u nás do roku 2030 měl vzrůst ze současných 330 MW až na 1,5 GW. To je zajímavé. Už i z toho důvodu, že v současnosti se u nás nové větrníky téměř nestavějí.) Stále častěji ale dochází i k opačnému jevu „záporných cen“ elektřiny, kdy zelené zdroje hlavně za slunečného počasí vytvářejí příliš velké přebytky, které se nestačí spotřebovávat. Takže je pak nutné síť zas vyrovnávat kvůli velkému náporu. Když chceme jít cestou neflexibilních, na počasí závislých zdrojů, musíme počítat s obrovskými investicemi do přenosové sítě, což je a bude součást zvyšující se regulované ceny elektřiny.

Každopádně Němci museli onoho 6. listopadu rychle nechat najet záložní uhelné a plynové zdroje. I ty nejšpinavější mazutové. A především masivně elektřinu dováželi. Až 16 GW výkonu, hlavně z Francie. A také od nás. Stali jsme se v ten den čtvrtým největším vývozcem, po Francii, Švédsku a Norsku. Vyváželi jsme přes 2,6 GW výkonu, především právě do Německa. A i u nás uhelné elektrárny vyráběly jako divé. Dosáhly největší výroby od roku 2022. Zajišťovaly přes padesát pět procent spotřeby elektřiny. Vyvstává proto otázka, co bude, až uhelné elektrárny jakožto flexibilní zdroje již zřejmě v nejbližších letech mít nebudeme (protože jsou vzhledem k ceně elektřiny a výši povolenky zkrátka nerentabilní) a ostatní státy nebudou mít přebytky.

Nezapomeňme totiž na plán vyrábět zelený vodík. Nastanou tedy situace, kdy energeticky náročnější podniky prostě přestanou v určitou chvíli vyrábět, aby se pokryla spotřeba? To je legitimní otázka. S tím souvisí i to, že ČEPS v nové zprávě aktualizovala i cenu, kterou jsou spotřebitelé ochotni zaplatit za to, že nenastane výpadek dodávky elektřiny. V analýze se to nazývá ekonomická hodnota nepokrytého zatížení, tedy ochota zákazníků zaplatit za nepřerušení dodávky. A ta ve srovnání s loňskem vzrostla opravdu výrazně. Loni to bylo 4016 eur za jednu MWh, letos už 16 tisíc eur za jednu MWh. Tedy čtyřikrát víc. Znamená to, že dostatečné množství energie k pokrytí spotřeby je pro českého spotřebitele zásadním tématem a obava z nedostatku je reálná.

Problém s doly

Jak to bude se státní podporou pro provozovatele uhelných elektráren, zatím stále nevíme, protože příslušné pozměňovací návrhy z projednávané novely energetického zákona vypadly. Uhlí spotřebovává stále víc než polovina energetických podniků, počítáme-li kromě velkých kondenzačních elektráren i teplárny a závodní energetiky. ČEPS předkládá dva scénáře. Podle prvního, respondentního, by došlo k zavření velkých uhelných elektráren po roce 2030 a v provozu by zůstaly jen některé teplárny a závodní energetiky. Jenže ty by také potřebovaly k provozu uhlí. A provozovat hnědouhelné doly v případě, že uhlí nebudou odebírat velké elektrárny, nedává ekonomický smysl. Musely by se pak jedině také státem dotovat, což asi není cesta.

Nedávná analýza společnosti Invicta Bohemica, zpracovaná na žádost prezidenta Petra Pavla, uvádí jako limitní hranici, při které se ještě těžba vyplatí a dává aspoň minimální ekonomický smysl, 15,5 milionu tun za rok. Navíc je tu i problém s životností dolů. A energetici varují, že zůstane-li podle plánu v provozu jen Důl Bílina, hrozí, že uhlí z něho bude pro mnoho energetik nevyhovující a nebudou ho moci spalovat. Bez podpory státu tu každopádně už žádná energetická výroba provozovat nepůjde. Uměle dotujeme zelené zdroje, uhlí bez podpory také končí a plynové zdroje, které mají být náhradou za flexibilní uhlí, tu nikdo nestaví, projekty se zdržují. Do roku 2030 měly vzniknout tři paroplynové elektrárny. To se velmi pravděpodobně nenaplní a výkon bude chybět. Předpokládá se, že do stavby se pustí jen velké skupiny, jako je ČEZ nebo EPH. Investoři totiž nemají v tuto chvíli jistotu, jak to s podporou – a především s kapacitními platbami – bude. Pokud se nezavedou, investice se jim nevyplatí. V takové situaci jsme. A nezapomeňme, že na plyn se kvůli metanu budou brzy také vztahovat emisní povolenky, které jeho cenu zatíží. Čekají nás veselé časy.