Nekonverzační nekomedie
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Autorský pohled divadelního a filmového režiséra, scenáristy a herce Jiřího Havelky na lidi i na to, jak reagují v extrémních situacích, je tu zábavný, tu nemilosrdný, tu dojemný. Jeho filmový debut Vlastníci o tom, jak klopotně se učíme zacházet se soukromým vlastnictvím, je už klasikou. Svůj zatím poslední celovečerní film, který právě přichází do kin, nazval Zahradníkův rok a do hlavní role obsadil Oldřicha Kaisera. Je volně inspirován skutečnou událostí, kdy ruský oligarcha zničil drobné hospodářství Reného Mandyse v Dolní Olešnici. Klasická komedie to není, ale důležitý film, jak už to u Jiřího Havelky bývá, ano.
V čem je váš filmový příběh jiný než skutečná kauza, kdy zahradník Mandys odolával několikaletému brutálnímu nátlaku ze strany ruského oligarchy?
Zůstává tam jako spodní proud, zároveň jsme se ale v mnoha ohledech odchýlili. Například fakt, že onen oligarcha byl v reálu Rus, jsme záměrně potlačili. O tom člověku se dovíme jen fakt, že má trvalý pobyt hlášený mimo území republiky. Pro hodně pozorné diváky v jedné scéně tlumeně zazní ruský pop – a je to z mé strany, jsem si toho vědom, trochu alibismus. Protože pro skutečného zahradníka bylo velice podstatné, že jeho pozemek chtěl koupit právě ruský podnikatel. Ale chtěl jsem, aspoň jemně a v nuancích, natočit i nadčasový film, který si každá doba zinterpretuje jinak. Ať se dnes koukám na cokoli, je pro mě skoro nemožné opustit perspektivu danou šílenou válkou na Ukrajině. To mě úplně pohlcuje.
Ovšem vy v té prosté story o unaveném, ale sebevědomém zahradníkovi, který společně se svou ženou už léta provozuje malý podnik, berete diváka do hry. Neříkáte mu, jako ostatně v dalších svých divadelních inscenacích či filmech, jak má žít.
Jestli to je tak, jak říkáte, jsem šťastný. Dělat divadlo nebo filmy, které jsou jako návod, mi přijde nesmyslné. Pro mě je ten zahradník hrdina: ale když jsem dával text poprvé číst kamarádce z Jihlavy, která mi potom pomáhala s právnickými monology, říkala, že to skoro nemohla dočíst, jak ji hlavní postava štvala, že nebojuje, že měl dávno podat žalobu, respektive ideálně hned několik! Mě ale zajímají věci, které jednoznačný návod mít nemůžou. Jak se správně zachovat, když bez varování přijde zlo takhle frontálního, monolitického charakteru? Tahle otázka nad námi visí. Protože ten zahradník si vybudoval svoje soukromé vlastnictví, sjíždějí se mu tam zákazníci z širokého okolí, je ku prospěchu, tak přece, říkáte si, nemůže přijít nějaký člověk a zákeřně ho zničit jen proto, že má nekonečné množství peněz.
Má víc peněz a navíc, řečeno slovy Karla Čapka, je to „neřád“?
V demokratické společnosti přece musí fungovat systém ochraňující práva jednotlivce včetně soukromého vlastnictví. Jen je to systém sám v sobě tak nějak zacyklený a hlavně pomalý. Mnoho lidí chtělo panu Mandysovi pomoct, ale stejně došlo nakonec na brutální fyzický útok. Policisté, starostka, všichni to myslí dobře, opravdu chtějí pomoct, jenže když mají před sebou tak jednoznačně útočné zlo, je otázka, co zbývá.
Stal by se podobný případ třeba v západní Evropě?
Nevím, jestli je v rozvinutější demokracii složitější jedince zničit. Možná systémy jinde fungují rychleji nebo jsou účinnější. Ale zároveň si myslím, že to u nás v mnoha ohledech funguje dobře. Ten dotyčný oligarcha se mimochodem někdy v roce 2015 znovu vynořil a koupil pozemky a koupaliště v Tiché Šárce. Od ministerstva financí. Po tom všem, co se dělo na zahradnictví pana Mandyse! Chtěl tam postavit nějaké rekreační domy, radnice Prahy 6 mu to naštěstí nedovolila s ohledem na územní plán. Otázka je, na jak dlouho. A pikantní je, že tenhle pan Zacharov, který by měl být minimálně na sankčním seznamu, vlastní nadále i ten původní zámek sousedící se zahradnictvím. To se mi zdá dost neuvěřitelné. To ale ve scénáři není, nepatří to tam, není to mapování jedné kauzy. Chtěli jsme ten politický námět spojit s obecnějšími otázkami.
Proto jste film zarámoval čtením z Karla Čapka, z jeho knížky Zahradníkův rok, která popisuje idylickou práci zahradníka během ročních období?
V úplně první verzi scénáře byl z Čapka vypůjčen jenom ten název, pak přibyly slogany uvozující každý kalendářní měsíc a nakonec se tam dostal i hlas prezentující přímo konkrétní fragmenty z té knihy. Nakonec si ty Čapkovy fragmenty zkrátka řekly o svou vlastní linku.
Ani tentokrát se jako tvůrce nevejdete do žádné škatulky. Na serveru ČSFD říkají Zahradníkovu roku „komedie/drama“, jak mu říkáte vy?
Zahradníkův rok není komedie a ani být nemůže. I když bych to asi neměl říkat, abych neodradil diváky. My jsme si ten žánr pojmenovávali během práce různě: nejdřív to byla groteska, pak balada, pak western. Dlouho to byl válečný film, návrat válečného veterána domů. Kafkárna jsme tomu taky chvíli říkali, koneckonců tam hraje roli zámek a zákruty právnických termínů mají mnohdy hororový rozměr. Znovu jsem si teď přečetl Karla Čapka, trilogii Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. A to je krásné, tragikomické čtení.
Takže tragikomedie?
I Václav Havel je tragikomický – zdá se mi, že vše, co prožíváme, má tyhle dvě strany, a když tam jedna z nich není, jako by nám něco chybělo. Rozměr lidské existence je tragikomický. I když pro mě je Zahradníkův rok, díky té volné inspiraci skutečnou událostí, asi nejvíc absurdní komedií. Kdyby mě nikdo neslyšel, asi bych tomu troufale říkal absurdní drama beckettovského střihu.
Rozumím, Čekání na Godota. Samuel Beckett se snažil vytvořit něco, co nazýval „literaturou neslova“, tvrdil, že chce slovům vyhlásit válku. A Oldřich Kaiser, když to zjednoduším, neřekne ve vašem filmu ani slovo, vzdoruje mlčky. Byl to záměr?
Záměr, který se rodil postupně. Ze začátku jsme, tedy já a dramaturgové Martina Kinská a Lubomír Sůva, chtěli, aby nás hlavní hrdina o ničem nepřesvědčoval, aby prostě jen existoval ve svém světě a se svou prací. Aby měl léta fungující vztah s manželkou, vztah k půdě, k přírodě, k sazenicím, které pěstuje a prodává lidem. V prvních verzích scénáře měla hlavní postava dialogů hodně, i při natáčení jsme občas zkoušeli obojí: verzi, kdy Olda Kaiser promluví, a verzi, kdy na dění kolem sebe reaguje jenom akcí. Vlastně docela dobrý podtitul by byl Nekonverzační nekomedie.
Absolutním vítězem Audioknihy roku 2022 se stal Kmotr – právě v interpretaci Oldřicha Kaisera, znáte ji?
Já měl toho Kmotra pořád v autě. Je famózní. Oldřich tam hraje všechny ty lidi, nebo vlastně nehraje, nevstupuje do postav, jen nenápadně mění barvu hlasu a intonaci, a přitom je to pořád on, kdo vás táhne tím příběhem. Je to vynikající. On je geniální audioherec a samozřejmě i herec. Audiovizuální herec. Koneckonců má pět Českých lvů za vedlejší roli.
Zahradníkův vztah k půdě je ve filmu až dojemný. Jak se na takovou roli dá připravit?
Dlouholetý kolega a kamarád Jiří Lábus o Kaiserovi říká, že je „hrabač v hlíně“, sám měl prý léta zahrádku a byl zahrádkářem velice vášnivým. A také včelařem. Jeho partnerka Dáša Vokatá mi vyprávěla, jak léta jezdili do různých zahradnických velkoobchodů a nakupovali tam všechno možné. Taky jezdí na brouky s profesorem Vladimírem Benešem, myslím, že má k půdě opravdu blízko. U Dáši Vokaté to tak nebylo, ale ona jednak podstoupila takové malé zahradnické workshopy, navíc má takovou svojskou zručnost. A ještě Oldu udržovala během celého natáčení ve skvělé formě.
Fakt, že vaše hlavní postava neřekne ani slovo, je sám o sobě unikátní. Jak těžké to bylo pro baviče Kaisera?
Je samozřejmě zvyklý, i z divadla, reagovat na kolegy. Zvlášť těžký byl začátek natáčení, kdy měl tendence k různým zvukovým projevům, které by jeho reakci nějak doilustrovaly. A tak jsme si říkali, Hele, když už ta situace bude pro tebe neúnosná, klidně začni mluvit. Tak Olda třeba něco řekl na začátku situace nebo něco dodal na konci, zklidnil se a zjistil, že opravdu nemusí nic, jen existovat. Ale je to herec nesmírně jemný, má obrovskou intuici. Ve střižně jsme pak s Kubou Hejnou koukali, kolik emocí v tom bezeslovném herectví je. A bavilo nás na to koukat dlouho. Naše první verze střihu měla dvě a půl hodiny.
Svůj v pořadí třetí snímek Mimořádná událost, který se odehrává v jedoucím vagoně, jste taky natočil podle skutečnosti, kdy se na Českomoravské vrchovině ocitla jedna lokálka s cestujícími bez strojvůdce. A taky se tam všichni místní politici strašně snaží pomoct – nejsme my Češi tak trochu alibisté?
Jasně, ale tam je satirická pěna spíš jen tak nahoře – jako na kafi. Mimořádná událost je asi víc nerealistický film, ale všechny historky, které se tam zdají smyšlené, jsou skutečné. Třeba i epizoda o jelenovi, který ukradl pušku a policisté po něm museli pátrat. Tomu jsem sám nevěřil – ale opravdu se to stalo, jelen na jihu Čech sebral myslivci kulovnici a utekl! A muselo se to vyšetřovat, protože ta zbraň byla registrovaná. Případ byl uzavřen asi za půl roku, kdy jelen parohy shodil, a našla se teda i puška. Takže otázka zní – může být realita crazy komedií a může být crazy komedie realitou?
Čím to, že znovu a znovu řešíte, jací my Češi vlastně jsme?
Ale já neřeším, jací jsou Češi. Nikdy mě nezajímalo nějaké čecháčkovství. Já řeším, jací jsou lidi. Respektive řeším, jaký jsem já. Pro mě jsou opravdu všechny ty věci hluboce osobní. Na začátku je moje dezorientace, moje vykolejení, můj zmatek, jak to vlastně všechno je. Když na něčem začnu pracovat, dělám to proto, abych to nahlédl z více stran. Zahradníkův rok je taky v jistém ohledu o mém tátovi. Naši se dost brzo rozvedli a v dětství jsme se s tátou vídali přece jen míň. Ale pak táta koupil mlýn, kde postupně vybudoval takovou dost osobitou farmu, a tam jsem pak jezdil a jezdím často a rád. A pro Zahradníkův rok jsme dlouho nemohli najít ideální lokaci, kde by nás nechali natáčet celý rok. A jednou jsem takhle na mlejně a rozhlídnu se kolem sebe a najednou vidím, že to tam vlastně všechno je. Tak se nakonec celý Zahradníkův rok natáčel tam a táta byl naším dozorcem, správcem i hlavním poradcem v oboru uvěřitelnosti zahradnických činností.
Ptám se vás pokaždé, když vás vidím, a musím se zeptat i teď, protože i váš nový film Zahradníkův rok je o soukromém vlastnictví: už je v tom domě, kde se schůzuje ve Vlastnících, konečně výtah?
Dodnes tam výtah není. Ale už jsme o krok dál. Už bylo dosaženo souhlasu všech vlastníků, ale teď se to nadlouho zaseklo u paní, která schvaluje výstavbu výtahů v Praze 7. A chce stále nová a nová posouzení statika a bezpečnostní prověrky a tak. Ale Vlastníky jsem netočil, abych konečně dosáhl výstavby výtahu. Já mám potřebu sdílet věci, které se mě nějak hodně dotýkají. Sdílená frustrace bolí míň. Deset let jsem na schůzích SVJ zažíval hlubinný frustrační pocit nad nemožností lidí domluvit se na jedné jediné věci, která by byla ku prospěchu nejen všech zúčastněných stran, ale zároveň i celého baráku, a pak jsem četl ty strohé zápisy ze schůze a říkal si, že v tom je něco dokonale lidského a bizarního zároveň. Ten nápad jsem přinesl do divadla Vosto5 – měl jsem pocit, že bychom z těch zápisů ze schůzí mohli udělat autorské čtení. A nakonec to dopadlo, jak to dopadlo, a hraje se to i hodně po Evropě. Tu frustraci sdílejí i diváci v Polsku, na Slovensku, tady v Česku asi na šesti scénách… To se mi s žádným jiným autorským textem nikdy nestalo.
Vlastníky vidělo 320 000 lidí, měli dvanáct nominací na Českého lva, z toho tři, včetně té vaší za scénář a té za hlavní ženskou roli pro Terezu Rambu, proměnili v sošku. Je Zahradníkův rok výzva k pokoření téhle mety?
To nevím. Zahradníkův rok vznikal opravdu mnoho let a teď to tak jako vrcholí… Ale u filmu je tenhle orgasmus dost krátký. Několik předpremiér, premiéra, recenze a diváci buď přijdou do kina a chvíli se to v nich udrží, nebo ani moc ne, a hotovo, zavře se voda a už se valí tsunami jiných filmů. Divadlo to má trochu jinak, taky má tenhle výkyv zájmu kolem premiéry, ale potom se to usadí do repríz a teprve pak ta inscenace začíná žít. A musí se pořád znovu a znovu nakopávat k životu. S divadelní hrou člověk žije déle, film už je prostě jednou provždy a navždy hotov a musí se jít dál. Čímž nechci říct, že by mě ta premiéra ve Varech nechala chladným. Naopak. Byl jsem až překvapen, jak mě to emočně odrovnalo, jak jsem byl nervózní z té pozornosti.
V lednu 2025 se stáváte uměleckým ředitelem Dejvického divadla. Co všechno se tím mění?
Mění se snad hlavně to, že přestanu pendlovat po různých divadlech visegrádského prostoru. Dřív jsem pracoval všude možně, od Bratislavy přes Martin, od Hradce přes Brno, i v zahraničí, pak se to sice s postupem let víc ustálilo na Prahu, ale od Dejvic si slibuju, že to bude soustřednější práce s jedním souborem. A že mi to otevře ještě nějaká nová okna, protože přece jen nejsem klasický činoherní režisér, dělal jsme hlavně autorské věci a myslím, že Dejvice jsou divadlo, které dokáže tyhle polohy propojovat.
Chystáte nějaký klasický divadelní text?
Zatím se připravuji, nicméně zlomová pro mě nedávno byla zkušenost s inscenací Racek v Divadle Na Zábradlí, protože to byl sice klasický Čechovův text, ale všichni jsme k němu měli silně autorský přístup. Jak jsme tím textem procházeli, musel jsem obdivovat tu Čechovovu genialitu – vy jako čtenář nebo divák se prostě nacházíte v každé z těch jeho postav. Jako kdyby byly jeden člověk. No a tuhle jsem se byl ve Francouzském institutu podívat na přímý přenos Strýčka Váni, jmenovalo se to jednoduše Váňa, a všechny postavy tam v režii Sama Yatese hraje jediný herec, Andrew Scott! A vy si říkáte: Ano, tenhle zhmotnělý Čechov v jediném člověku, to jsme přesně my, lidi 21. století. Tak teď mám zrovna tohle opožděné objevování s Shakespearem, pročítám po dlouhé době znovu jeho hry a obdivuju jejich dokonalost.
A váš další film?
Je to asi osm let, co se v pozůstalosti spisovatele a překladatele Zdeňka Urbánka našel dosud neznámý deník Václava Havla. Je strašně zajímavý, mapuje Havlův pětiměsíční pobyt ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni v roce 1977, který končí tím, že píše dopis prokurátorovi, což bylo z jeho pohledu to příslovečné sednutí na lep ďáblovi. Je to takový fragmentární, trochu halucinogenní záznam myšlenek, nápadů, úzkostí, různých konceptů na nové hry… Zkrátka je tady dost materiálu, ke kterému byl do té doby přístup jen z několika Dopisů Olze, kde právě analyzuje zpětně ono selhání. A tak jsme k tomu textu hledali cestu pro divadelní zpracování, ale zatím jsme ji nenašli… No ale mám teď hodně divadelní období – i když film o tomhle Havlově prvním věznění si taky dokážu představit.