Úvahu nad knihou Přemysla Houdy Nohavica a jeho/naše malá válka lze začít podobně, jako svou knihu načal sám autor, když na úvod v kapitole Nejisté vzpomínky vypočítává okamžiky, kdy mu tvorba Jaromíra Nohavici zásadně vstoupila do života a ovlivnila ho (včetně prvních setkání s tvůrcem, během nichž mu vylíčil své přání napsat o něm knihu a během nichž mu písničkář a básník bez okolků předal svůj archiv včetně osobní korespondence). Všechny ty okamžiky jsou datovány konkrétním rokem, často měsícem, někdy dokonce jsou určeny přesně na den. S jednou výjimkou – hned u druhé vzpomínky je letopočet nejasný, podtrhnutý otazníkem: „200?“ Co by ještě před měsícem nebo čtrnácti dny působilo výstředně, dnes vyvolává dojem osudový, neboť událost takto označená byl koncert Jaromíra Nohavici v největší aule hlavní budovy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy: „Nohavica, který sedí zhruba tam, kde se obvykle nachází přednášející, zpívá Danse macabre. Studenti zpívají s ním: Na, ná-na-na, ná-na-na, ná-na-na… Píseň skončí. Nohavica řekne něco v tom smyslu, že tak pěkný sbor snad ještě nikdy neměl. Studenti se usmívají.“ Vzpomenutá píseň je podmanivá, teskná a začíná verši: „Šest milionů srdcí vyletělo komínem, / svoje malé lži si, lásko, dnes prominem.“ Čili začíná vzpomínkou na tragicky zemřelé a výzvou k porozumění, lásce a odpuštění… Rázem nic není náhoda, vše je úděl.

Snad si na tomto místě smím dovolit obvykle nevyužívanou první osobu a snad smím být osobnější, než je v této rubrice zvykem. Ten koncert si totiž pamatuju taky, jak by ne, protože jako člen takzvané Studentské rady jsem patřil k okruhu těch, kteří jej připravovali a organizovali. Dodnes jde o jednu z nejmilejších vzpomínek na roky strávené v prostorách školy, která nyní prochází šokem. Nohavica tehdy byl náš hrdina, byla to doba krátce po uvedení filmové mystifikace Petra Zelenky Rok ďábla (2002), všichni jsme zpaměti znali NTAK neboli „Nohavicovu teorii alkoholického kopce“, ze starších písní milovali Kometu, Darmoděje, z novější produkce album Divné století, které pro dospívání generace dnešních čtyřicátníků bylo z tuzemských jedním z určujících – mimo jiné jako dílo připomínající Balkán a jeho trápení v době, kdy tady přes hrůznou válku zajímal málokoho. Pravda, mě osobně snad ještě víc zasáhlo následující skácelovské milostné album Moje smutné srdce, protože mě potkalo v ideálním věku vyrovnávání s prvními velkými láskami, ale to už je poznámka skutečně na okraj. Podstatné je, že atmosféra koncertu na fakultě byla těžko popsatelná: takový program totiž „stotřicetjednička“, což je číslo auly, v níž se vystoupení konalo, snad ještě nezažila. Byl to vlastně pokus – a dopadl výborně. Nohavica stál před stovkami lidí, které měl sice od začátku na své straně, přesto si je dokázal postupně získat ještě vroucněji. Bylo znát, že to s davem umí, že má dar nesamozřejmého charismatu. Nebylo to jen zpívání, ty desítky minut byly duchovní zážitek.

Čí je to válka aneb Úloha zájmen

Dneska už by na tutéž fakultu Jarek Nohavica pozván patrně nebyl, protože všeobecné naladění vůči jeho osobě je opačné než kdysi – z miláčka stal se odpudivým zjevem. Ostatně po ruské invazi na Ukrajinu před dvěma lety mu byly rušeny koncerty, protože odmítl vrátit ruskou státní medaili za překlady ruských písničkářů, kterou převzal z rukou Vladimira Putina. Opět náhle působí až osudově, že mezi místy, kde mu koncert byl předloni odňat, je i Uherský Brod – tedy město s minulostí stejně úděsnou, jakou už má i Filozofická fakulta Univerzity Karlovy…

Může se zdát, že tu tvořím nemístné paralely, ale takto nějak tvoří svou knihu Přemysl Houda. Píše o objektu svého zájmu na přeskáčku, nikoli lineárně. Život nejslavnějšího písničkáře pojímá jako stavebnici, kterou – což přiznává – by jiný autor poskládal patrně jinak. Vyhnout se chronologickému vyprávění je jistěže způsob, jak se vyhnout jednoznačným soudům, zároveň je to způsob, jak v životě nacházet varianty podobných rozhodnutí, postojů nebo myšlenek. Jaromír Nohavica tedy Přemyslu Houdovi slouží jako prostředek k tomu, aby se čtenář mohl dovědět podstatné nikoli o básníkovi, nýbrž o sobě. Proto také podtitul knihy upravuje škrtnutím zájmena a „jeho malá válka“ se mění na „naše malá válka“. Není totiž pochyb, že leckterý čtenář bude ke knize přistupovat s bulvárním očekáváním, že se konečně doví, jak to doopravdy bylo s Nohavicovým udáváním StB, zejména Karla Kryla, jak je to s Nohavicovými politickými názory a vztahem k Rusku a co na to říkají jeho přátelé. Takoví čtenáři ovšem budou zklamáni, respektive nějaké odpovědi sice najdou, ale nebudou v jejich suverénnosti podpořeni autoritou životopiscovou.

Aby bylo jasno: nabídnout místo jednoznačnosti mnohočetnost, pravděpodobnost či údajnost není Houdovo zbabělé rozhodnutí, nýbrž odvážné. Je totiž namístě se ptát, proč právě Jaromír Nohavica, člověk, jehož jsme jednoznačně milovali, dnes je tím, kdo má nést vinu za mnoho dalších. Vždyť problematickou historii mají i jiní, také jiní udávali, na leckoho i ze známých jmen to prasklo, ale po Nohavicovi se žádá přiznání upřímnější a pokání okázalejší než po nich. Neumíme se s normalizačními hříchy srovnat sami, avšak toužíme po básníkovi, aby to učinil za nás. Nohavica je vlastně jedním z posledních – ne-li na dlouho poslední – českých básníků, kteří svou tvorbou skutečně mluví k národu, ke všem, kteří je oslovují verši. Který však zároveň zažívá, že jen verše už nestačí. Protože tam, kde tvrdí „Všechno jsem o sobě řekl ve svých písních, a kdo chce, ten to tam najde“, dostává se mu odpovědi: „Ne, tak je to málo.“ Metafora je najednou dobrá jenom pro vyjádření kýče, k popěvkům o lásce, stáří, o historii některých zapomínaných míst, ale nikoli k pokusu formulovat pravdu.

Komedie, groteska, disciplína

V úvodu knihy Přemysl Houda možná až příliš teatrálně dává najevo, jak si Nohavicovu figuru vykládá, respektive jakého Nohavicu čtenáři předkládá. Obsáhlými výklady z literatury, zejména z tvorby Josepha Conrada (čímž ovšem znovu podtrhuje, že vědět znamená umět pořádně číst), sděluje, že český tvůrce se mu stal harlekýnem, figurou, která svede být současně všude, která umí každého oslovit, i mocné a zámožné, i chudé (ostatně o Nohavicovi rozmlouval s miliardáři i s lidmi skoro bez domova), která je projekcí všech a ve které se každý s úlevou nachází. Čímž ovšem přestává být vidět na ni a přestává být jasné, kým je ona sama. Jinými slovy, konstatuje Houda, „poté, co jsem se s ním začal setkávat a povídat si s ním, měl jsem pocit, že namísto toho, abych mu více porozuměl, se jakémukoliv mému porozumění vzdálil“. A dodává, že uhrančivost často jen krátkých vzájemných setkání byla taková, že nesvedl ani zapnout diktafon, aby si vzájemné hovory nahrával. Je to v tomto punktu vlastně nevěrohodné, šálivé, ale copak to v inscenaci commedie dell’arte může být jinak?

Nohavica je profesionál, který se naučil, jak s okolím komunikovat a jak přitom sám sebe maximálně upozadit. I po přečtení knihy je těžko říct, jakou cenu platí za tuto disciplinovanost (která jde proti tomu, jak s fanoušky pracoval třeba Karel Gott), ale současně je poutavé uvažovat nad tím také tak, že by se tuzemská veřejná debata notně proměnila a zlepšila, kdybychom větší disciplíně byli s to dostát všichni. Příklad: když Jaroslav Hutka v roce 2007 zveřejnil píseň Udavač z Těšína, hodlal na ni Nohavica na svých webových stránkách reagovat otevřeným dopisem, v němž by vylíčil, že nikoho neudal, ale že se nikdy, už od zveřejnění Cibulkových seznamů, „netajil svým studem a bolestí“. Vznikly postupně tři verze dopisu, různě se v nich ubíralo, připisovalo, zpřesňovalo, nakonec se Nohavica rozhodl jej neuveřejnit – tak nějak by bylo vhod zacházet s leckterým statusem na sociálních sítích nebo s leckterým mailem.

K podstatným přínosům knihy ovšem kromě citací z autorových deníků a poznámek, jež jsou neustále konfrontovány s jeho veřejnými vystoupeními a se slovy jeho přátel i kolegů, patří také to, že Přemysl Houda dokázal kontaktovat Jana Liberdu, operativce někdejší StB, a hovořit s ním o tom, jak na Nohavicu vzpomíná on. Někdejší fízl konstatuje, že spolu měli vztah normální, takový, jaký vyžadovala práce u StB, že Nohavica nikoho neudal a že je potřeba o tom referovat objektivně. Rovněž toto svědectví je v knize dalšími problematizováno, ale jeho groteskní apel zůstává: hovořit a uvažovat o Nohavicovi objektivně, nikoli pod vlivem vlastních projekcí a vachrlatých emocí. Vnímat básníkovo dílo srdcem, ale básníka samého rozumem, odlišovat dílo od tvůrce. Inu, pořád je to totéž: dřít musíme nejdřív sami na sobě, přesto raději začínáme na jiných.

Přemysl Houda: Nohavica a jeho/naše malá válka. Rybka Publishers, 298 str.