Pravidelně po volbách se na mapě republiky její nejzápadnější část vybarví tak, že si toho všimnou i v Praze a začnou se ptát, co je to v těch Sudetech za zvláštní lidi? A pak si možná všimnou, že tam jsou také nejnižší platy, nejvíc lidí v exekucích, nejhorší lékařská dostupnost, nejméně vysokoškoláků, největší únik mozků, nejvíc sociálněpatologických jevů. Prostě naše Sudety, země „nad naše síly“: tak se jmenovala kniha reportáží Mileny Jesenské z předválečných Sudet a možná to pořád platí. Je to tím, že se tam vyvinul zvláštní druh člověka? Existuje něco jako homo sudeticus bohemicus, český člověk sudetský? A má jinou volbu? Na to jsem do Salonu pozval lidi se sudetskou zkušeností: Veroniku Bendovou, spisovatelku, autorku novely Vytěžený kraj, spisovatelku a novinářku Alenu Zemančíkovou, kulturologa a pořadatele festivalů v Krušných horách Petra Mikšíčka, ředitele muzea v Sokolově Michaela Runda a novináře a sudetského všudybyla Pavla Vondráčka.

Zemančíková: Začala bych něčím, co na mě udělalo silný dojem. Minulý víkend jsem byla v Chebu a šla jsem se podívat na výstavu o historii chebské Esky. Jmenuje se Eska je hezká a uspořádalo ji společně chebské muzeum a Galerie výtvarného umění v Chebu. Pamětníci se tam chodí dívat na stará kola a dojímají se nad skládačkou, na kterou se stály fronty atd. K té výstavě jsou pěkné doprovodné texty a také kniha. Tam je vidět, co se to vlastně v tom Chebu stalo. O kola, která se tam vyráběla, byl po celou dobu velký zájem a továrna dlouhou dobu prosperovala. Tvořilo to součást lokální identity, a to bez ohledu na to, jestli v Chebu žili Němci, nebo Češi. Založili to v roce 1911 pánové Swetlík a Kastrup, proto Eska, ani jeden se nedožil naštěstí okupace, takže nevítali Hitlera na chebském náměstí. V roce 1945 tahle německá továrna spadla pod národní správu, jak jinak. V té době v továrně pracovalo asi 560 německých zaměstnanců a tři Češi. Němci byli odsunuti, pár jich pravděpodobně zůstalo, o tom se na výstavě nic nepraví. Zajímavé ale je, že se během pár let podařilo nahradit všechny ty kvalifikované německé pracovníky z českých zdrojů, jinak si nejde vysvětlit, že továrna existovala dál. Pochopitelně přišla o trhy, především v Německu, ale Eska nezanikla a už v roce 1950 se stala normálně tzv. národním podnikem a dál vyráběla své bicykly, ještě pak byla spojená s rokycanským Favoritem, obojí to byly slavné značky, o které byl zájem. A teď přijde to, o čem chci mluvit: do té továrny se hrozně bídně investovalo. Na té výstavě se člověk doví, jak třeba vypadala galvanovna, že byla ve sklepě, že tam nebyla okna, stěny byly prosáklé jedy, přitom tam pracovaly hlavně ženy. Když se řekne socialismus, tak by to mělo znamenat péči o dělníky, ale v tomhle případě to teda žádnou péči o dělníky neznamenalo. Kola byla velmi žádaná, přitom vůbec u nás nebyla k dostání, protože to byl jeden z mála sortimentů, který bylo možno prodávat na Západ, takže lidi byli otráveni z toho, že nemůžou dostat kolo.

Ale nebylo to tak všude?

Zemančíková: Možná, ale u té Esky mě to překvapilo, protože tam nešlo o to, že ty věci by byly nějaké nekvalitní. Tam šlo o to, jak se chovalo centrum, jak mu bylo celé pohraničí lhostejné. A to především k tomu segmentu obyvatelstva, kterým se ta socialistická vláda zaklínala, tedy k dělnictvu.

Promiňte, ale v tom nebylo pohraničí žádnou výjimkou.

Zemančíková: To si nemyslím. Vezměte si třeba těžký průmysl na Ostravsku, tam se investovalo přece jenom trochu víc než do oblastí s lehkým průmyslem, který byl právě na Chebsku nebo Karlovarsku… Ale i ten socialismus ta továrna přežila, pak přišla devadesátá léta, kdy došlo k nějaké podivné privatizaci, továrna odmítla jednu nabídku nějaké německé investice, postupně omezovala provoz, až se zavřela úplně, v roce 2006 byly zbourány i její budovy. A ta lokální identita zmizela. Zůstala jen v Retromuzeu.

Vondráček: Ale zanikla i továrna na kola Favorit v Rokycanech, tedy v čistě českém městě… Hlavním důvodem konce výroby jízdních kol značky Eska v Chebu byla neschopnost reagovat na nové trendy a také levný dovoz kol z Asie. Když se ale budeme bavit nejen o ekonomické situaci v Sudetech, tak alfa a omega je vyhnání původního, německy hovořícího obyvatelstva. Vy jste třeba použila termín odsunuti, ale pokud nebudeme přesní už v pojmenování, tak se nikdy ke kořenům příčin devastace pohraničí nedostaneme. Odsunout můžeme tady sklenici, tedy něco neživého, ale ne živého člověka, toho můžeme jen vyhnat.

Zemančíková: Používejme klidně slovo vyhnání, s tím já žádný problém nemám.

Vondráček: Mluvíme o Karlovarském kraji, kde před rokem 1939 žilo devadesát devět procent obyvatel německy hovořících. Po roce 1945 se z tohoto území stává etnicky vyčištěné území, které bylo dosídleno lidmi snad ze čtrnácti koutů Evropy. Já jsem vyrůstal v Chodově u Karlových Varů a také v obci Tři Sekery u Mariánských Lázní. Moji sousedé byli kromě Čechů a Moravanů z vnitrozemí také Slováci ze Slovenska, Maďarska a Rumunska, samozřejmě Romové, Češi z dnešní ukrajinské Volyně, ale taky z Rumunska, Češi z Bulharska, slezští Češi i Češi z Vídně, ale i slovenští Maďaři, Rusíni z Podkarpatí atd. Byli to lidé s různými kořeny, historickou zkušeností, náboženstvím, kulturou a různými pravidly společenského stylu a chování. Najednou ti všichni měli žít na jednom místě, v jedné vesnici nebo paneláku. Byli přítomností tohoto kraje, možná i jeho budoucností, ale zcela jistě nebyli jeho minulostí. Neznali jeho jemný mechanismus, jeho ekonomiku, jeho zvláštnosti, neměli ani know-how, jak obdělávat půdu v odlišném klimatu, než na jaké byli zvyklí, nebyli odborníci ve sklárnách, porcelánkách, textilkách, které tvořily základ zdejšího průmyslu. Tyto entity se navzájem nepropojily, a jak se píše ve Starém zákoně: Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení. Dodnes se to nespojilo. Já osobně nevidím budoucnost Karlovarského kraje v následujících letech příliš nadějně. Finanční dotace tomu moc nepomůžou. Důvod tohoto viditelného i neviditelného marasmu taky souvisí s elitami. Společnost Karlovarského kraje během pár desetiletí po druhé válce přišla o šlechtu, o církev, o všechny podnikatele a investory, o soukromé sedláky, o technickou inteligenci, vlastně přišla o jakoukoli inteligenci. Noví obyvatelé, kteří tam přišli po roce 1945, ji nemohli dostatečně nahradit, když navíc to mnozí po pár letech vzdávali nebo když už zůstali, tak odcházely pryč jejich děti. Stačí, když se podívám kolem sebe: odešel jsem do Prahy já, můj bratr, odešel zde přítomný Jiří Peňás, odešly jich tisíce, málokdo se vrací zpět. Takže máme co do činění s torzem nějakého organismu, který přišel o hlavu, ruce a nohy. A od tohohle torza především pražští intelektuálové chtějí, aby volilo jako oni nebo se chovalo poněkud inteligentněji a bylo vstřícnější. Takže já, který střídavě bydlím na pražské Letné a ve Třech Sekerách, nemám moc optimismu a tím víc si cením těch pozitivních deviantů, kteří na Karlovarsku zůstávají, jako je tady Michael Rund nebo Petr Mikšíček.

Zemančíková: Já bych tu politiku socialistického Československa zodpovědnosti za ten stav jen tak snadno nezbavovala. Myslím, že do pohraničí přišli lidé opravdu s dobrou vůlí tam žít: jako třeba moji rodiče, kteří přišli do Tachova v padesátých letech. To byl určitě i případ vašich rodičů… A já nevidím důvod, proč by se nemohly ty různé původy nějak stmelit občansky, kdyby k tomu byly podmínky. Já si myslím, že to nemůžeme všechno svádět jenom na vyhnání a na rok 1945, na to už je to příliš dlouho.

To nepochybně. Ale pak je otázka, proč se to nepovedlo ani po roce 1989, kdy se to pravděpodobně spíš prohloubilo. A jenom říkat, že je to chyba centra, je myslím poněkud zavádějící. Já myslím, že paradox naší kolonizace pohraničí je v tom, že jsme kolonizovali vysoce vyspělé oblasti ovšem bez obyvatelstva, které tu vysokou vyspělost vytvořilo.

Zemančíková: Tachovsko zas tak vyspělé nebylo.

Byla to zemědělská oblast, ale nebyla to kulturně zdevastovaná oblast. Statky těch lidí byly srovnatelné s těmi, jaké zůstaly na bavorské straně. Můžete říct, že to byl chudý kraj, ale nebyl zplundrovaný. Tachov bylo historické město, nikoli Zapadákov někde v pustině. A vedle těch elit tam přicházelo taky hodně lidí, kterým nic jiného nezbývalo a kteří se sháněli, kde mohli. Jako dítě jsem zažil import Romů ze Slovenska a to bylo, jako když přivezete kmen z divočiny. Pro mě to bylo dobrodružné a zajímavé, ale ty domy po Němcích, kam je nastěhovali, za chvíli lehly popelem. A nebylo divu, prostě v nich neuměli a nemohli žít.

Vondráček: Původních sudetských Němců na Karlovarsku už moc není. V 90. letech jsem některé poznal, když jsem o nich psal reportáže do Reflexu a Lidových novin. Mnozí vzpomínali, že žili ve velmi drsných poměrech. Byli to horalé, kteří ale byli zvyklí se tvrdě s těmi poměry poprat. Vzpomínám si, jak mi jeden sedlák z Kovářské, v Krušných horách, vyprávěl, jak pěstovali na příkrých terasovitých polích místní zelí, které pak zavařovali a vyváželi do sousedního Saska. Byla to tvrdá práce, ale živila je. Když po pětačtyřicátém přišlo obyvatelstvo, tak s hospodařením na horských svazích nemělo žádné zkušenosti a tradice zanikla. Vzpomínám si, co mi říkali Rusíni, kteří přišli na Tachovsko do obcí Lesná a Milíře z dnešního Rumunska: „Dostali jsme třináct hektarů, ale nevěděli jsme, co s nimi. Byli jsme zvyklí na teplé podnebí, na pěstování vína, ale tohle jsou studené hory a bez zkušeností jsme to nezvládli. Mít dobrou vůli pracovat a žít někdy nestačí.“

Největší kapitál každé země jsou lidé, kteří jsou schopni se sami uživit. Když tihle zmizí, je to pak těžké.

Mikšíček: Když jsem se o ty věci začal zajímat, četl jsem různé historické materiály k předválečnému Československu a narazil jsem na knížku Josefa Škrábka Sudetští Němci o sobě. Tam jsou velice cenné sociologické vhledy do jejich problémů za první republiky. Výrazně tam převládal pocit odstrčenosti a neporozumění pro jejich problémy. Sudetští Němci zprvu volali o pomoc směrem ku Praze, o které si mysleli, že o nich neví. Cítili, že stát se zaměřuje na centra a je opomíjí a oni nemají zastání jak na politické, tak na hospodářské úrovni. Podobný pocit existuje dneska. Když pak v Sudetech udeřila ekonomická krize, tak jedinou šanci, kterou tam tehdy měli, bylo přeorientovat se kompletně na Německo a volat o pomoc tím směrem. Se všemi důsledky. Obyvatelstvo, které tam žije dnes, už nemá žádnou možnost optovat pro cizí stát, ale pocit opuštěnosti ten region generuje naprosto zřetelně i dneska. Sudetský Čech, který tam žije, propadá podobné skepsi, asi jako propadali sudetští Němci. Jenže ti současní nyní nemají žádnou alternativu za hranicemi.

Bendová: Ale dneska jich přece za ty hranice hodně odchází znovu.

Rund: Ano, práce přes hranici je to, co náš Karlovarský kraj drží ekonomicky nějak nad vodou. Tím si lze třeba vysvětlit to, že když došlo před několika lety k poměrně masivnímu propouštění v Sokolovské uhelné, tak to kraj úplně nepoložilo. Pokud máme informace, tak většina lidí si sehnala práci v Německu, jenže to není, jak Pavel říká, ve statistikách. Takže mě docela rozčiluje, když čtu, jak jsme ve všem prý nejhorší. Já to nevidím totiž všechno jenom černě. V Krušných horách jsou místa, která jsou docela nadějná. Já dobře znám třeba Bublavu, to je horská obec u Kraslic, a tam vidím vznik společenstva lidí, kde to víceméně funguje, samozřejmě hlavně proto, že tam funguje turistický ruch. Jsou tam potomci lidí, kteří přišli po roce 1945, někteří jsou třeba i nějakým způsobem „smíchaní“ s Němci, kteří tam zůstali, taky tam jsou mladí lidé, kteří se tam přistěhovali nedávno. Samozřejmě že je rozdíl mezi usedlíkem a mezi rekreantem, který si tam pořídil chalupu. Vždycky šlo poznat, kde jsou nějací chalupáři a kde jsou prostě ti jakoby usedlíci, kteří se prostě o ty domy starali jinak. Nebo taky nestarali.

Mikšíček: Že ten kraj krvácí těmi odchody jak do Německa, tak do Prahy, je ale mimo diskusi. Politicky se to pak projevuje tak, že mnoho lidí má pocit, že nemají jinou možnost než vnímat a následovat toho, kdo aspoň trochu říká, že jim o ně jde. A to si myslím, že proběhlo ve spojení s Andrejem Babišem. Oni mají pocit, ačkoli to neumí moc racionálně vysvětlit, že aspoň jemu o tyhle periferie jde. Ačkoli teda známe jeho slavný výrok, že Karlovarský kraj je nejhorší ze všech a vždycky s ním byly problémy. Ale prostě v nich to nějak zůstalo, nějaká malá kapka naděje, že aspoň on třeba těm regionům nějak pomůže a to krvácení zastaví.

Anebo právě ten výrok někteří mohli pochopit tak, že to aspoň nebude lakovat na růžovo. Oni vědí, že Praha nemá Babiše ráda, tak ho volí proti ní.

Bendová: Když jsem psala knihu ze severních Čech Vytěžený kraj, tak jsem se v duchu vracela k tehdejším Němcům a přemýšlela jsem o tom, že i u nich volba toho Henleina musela mít nějaké důvody. On měl opravdu masivní podporu, to nebyly nějaké zmanipulované volby. Samozřejmě že Henlein našim Němcům lhal, když se z taktických důvodů dlouho distancoval od nacismu, ačkoli ve skutečnosti to všechno bylo s Hitlerem konzultované. Ale v té volbě bylo taky hodně protestu proti centrální politice, proti Praze. Němci československý stát nevzali za svůj, cítili se v něm být občany druhé kategorie a tohle se vlastně na severozápadě opakuje i teď, lidé si tam připadají tak trochu na druhé koleji a někteří uvěří každému slibu, který je pronesen dostatečně razantním způsobem. A protože se média před prezidentskou volbou docela zřetelně přimkla ke generálu Pavlovi, tak jako určitý odpor proti mediálnímu mainstreamu si oni podle mne řekli: Na just Babiš. A pak je tady specifický fenomén Romů, kteří tam tvoří nezanedbatelnou část populace. Oni prostě žijou ze dne na den. A když dostanou slíbeno tisíc korun příští měsíc, tak to má nekonečně větší váhu než zodpovědné přísliby nějakého systémového přilepšení třeba do pěti let.

Vondráček: Je pravda, že odpor vůči Praze je v Karlovarském kraji ještě silnější než na Moravě, kde to má historickou tradici – a důvod. Já ho vnímám jako člověk, který je rozpolcen mezi velkoměstskou hipsterskou Letnou a pohraničními Třemi Sekerami. Například mě vytáčí ta atmosféra karlovarského filmového festivalu, kdy tam najedou tisíce pražských arogantů a myslí si, jak je to všechno ve Varech super. Po týdnu odjedou a celý rok se tam neukážou. Festival deformuje jejich pohled na kraj, vidí jen ten lesklý obal. Tady v Praze na Letné máme populární facebookovou skupinu Letenská parta. Nedávno tam někdo umístil nádherný post, myslím ironicky: „Byla jsem na venkově, někde u Tachova: k doktorovi 30 km, na úřad a do supermarketu 15, v obci není škola a není tam hospoda. Nechápu, jak tam lidi můžou žít.“ Lidi v pohraničí, kteří tam žijí svůj příběh, tuhle aroganci opravdu cítí. A cítí, že žádnou skutečnou podporu nemají, přitom životní náklady mají často mnohem vyšší než v Praze, když srovnám jídlo, dopravu atd.

Ale zase nemusí chodit na obědy do restaurací a dávat si suši… Položím v našem konzervativním časopise takovou otázku, zda nebyl vlastně socialismus se svým sociálním inženýrstvím ideální systém pro takový kraj.

Zemančíková: Já si myslím, že se o tom málo ví, ale je to důležité, že hrozná rána přišla po roce 1968. Během šedesátých let tam opravdu vznikla vrstva docela progresivní inteligence, která velmi podporovala reformní proces. Samozřejmě to byli veskrze komunisté. A ti byli téměř bez výjimky vyhození po srpnu z práce a téměř bez výjimky se odstěhovali z toho regionu. Odešli třeba do Plzně, ne-li dál, a tím vzniklo taky něco. Kulturní život tím strašně utrpěl. Strašně.

Vondráček: Kulturní život na Karlovarsku v sedmdesátých a osmdesátých letech? Odkud by rostl? V třistatisícovém kraji byla jedna jediná humanitní třída, na gymnáziu v Karlových Varech. Takže i já, technické nemehlo, jsem musel studovat chemickou třídu na gymnáziu v Sokolově.

Ach, také jsem byl takto postižen… Ale já si myslím, že kraje jako Západočeský a Severočeský byly v něčem naopak hýčkané: určitě tam bylo nejvíc sídlišť, v uhelných okresech se platily zvláštní přídavky, říkalo se tomu pohřebné nebo pralesné…

Zemančíková: Dneska tomu říkáme dávky. Místo toho, aby se o ten kraj pečovalo opravdu poctivě, tak se tam sem tam něco rozhodí.

Rund: Já bych jenom navázal na to, co tady padlo o kultuře. Já to cítím víceméně i dodneška, když se kouknu na kulturu v našem městě, tak třeba co se týká předplatného v divadle, je to založené na představeních „kočovných“ společností, většinou komedií o vícemanželských trojúhelnících. Lidi si jdou do divadla prostě odpočinout. Intelektuální věci tam nemají moc nárok na úspěch. A to ani u elity, doktorů nebo učitelů, možná jezdí na kulturu do Prahy nebo do Plzně. Vlastně jediné skutečné divadlo v Karlovarském kraji je v Chebu, i ve Varech se dělají jenom taková ta komerční představení, natož v Sokolově. To neznamená, že u nás žijí troubové, ale prostě holt u nás byl ten uhelný a těžký průmysl, tak nebyly požadavky na nějaké vzdělance, ale přišli tam lidi, kteří třeba neměli ani dokončenou základní školu, no to se víceméně táhne i s jejich dětmi, proto máme tak špatné výsledky v těch různých celostátních testech ve školství nebo nám ty zdatnější děti utečou do Prahy a už se nevrátí.

Bendová: Lidé z Prahy mají sklon brát Sudety jako jeden celek, což je samozřejmě omyl, a ty rozdíly jsou někde markantní. Třeba Jáchymov v Krušných horách je neuvěřitelně nádherné a zároveň neuvěřitelně zdevastované a mrtvé město. A teď ho srovnejte se Železnou Rudou na Šumavě. Ta městečka mají hodně podobných rysů. Jsou podobně velká, obě téměř na hranicích s Německem, obě v blízkosti velkých lyžařských středisek, s těžební minulostí. Ale Železná Ruda je dneska krásné kvetoucí město, s opravenými domy, obchody a kavárnami, prosperuje… A Jáchymov, který by mohl být perla Krušných hor – to je město duchů. Nevím, jestli je za tím jen uran – ale místa mají svou vlastní paměť, a když někde stály desítky uranových lágrů a v roce 1952 tam pracovalo za hrozných podmínek 13 tisíc politických vězňů, tak to svou temnou stopu musí nechat.

Rund: To si dovolím zareagovat. Já se v Jáchymově pohybuju dvanáct let, a byť ty kroky jsou postupné a některé věci trvají dlouho, takže na první pohled třeba člověk, když tam projíždí, ještě ty změny nevidí, tak Jáchymov se podstatně změnil. K lepšímu. Není to ze dne na den, ale za posledních několik let tam došlo k zásadním změnám, což souvisí i se vstupem Jáchymova do světového dědictví UNESCO. Ostatně dřív jste tam sehnali ještě nějaký dům, většinou tedy ruinu, dneska už to neseženete. Ještě to bude trvat, ale přijeďte tam za pár let a uvidíte.

Zemančíková: Já bych hrozně chtěla podpořit pana Runda. Já si myslím, že to není nad naše síly, že to je v našich silách. Podívejme se, jak vypadá Ostrov nad Ohří, jak ten se krásně opravil. Já si myslím, že to je ke zvládnutí. Jenom se s tím musí něco udělat. V revolučních letech devadesátých jsme v chebském divadle, kde jsem tehdy pracovala, pořádali politické debaty a taky přijel za Občanské fórum Václav Klaus. Měl i moje sympatie, byl to mladý progresivní ekonom a dostal dotaz, jestli naše nová porevoluční politika má pro pohraničí nějaký zvláštní plán. A on se zatvářil takovým tím svým způsobem a řekl, proč by měla mít nějaký plán, pohraničí je kraj jako každý jiný – a další dotaz. A od toho se to odvíjí, přece devadesátá léta byla celá o tom, co všechno zrušíme a co všechno zavřeme, a říkali jsme tomu optimalizace. A pak to takhle dopadlo.

Václav Klaus byl zjevně optimista a věřil, že je to v silách těch, co tam žijí…

Mikšíček: Já jsem spíš pozitivista. Když jsem se začal o pohraničí a o jeho poválečné osídlování zajímat, tak jsem si uvědomil, že to byl možná poslední hromadný pokus mladých lidí jít mimo centrum, začít někde na zelené louce nový život. Byla to prostě výzva, která měla přinést něco pozitivního, jim, tomu kraji a vlastně i celé republice. Tak se ti lidé seznamovali už ve vlacích, vznikaly tam páry, prostě se jelo na západ skoro jako v éře dostavníků. No, jak to dopadlo, víme, moc se to nepovedlo. Když vezmu příkladu naší Rybičkárny, kterou opravujeme v Kovářské, tak vlastně všechno, o co se tam kdo od konce druhé světové války doteď pokusil, selhalo. Vždycky se někdo našel, zkoušel to deset let, pak to vzdal, odešel nebo rezignoval. Já jsem tam už asi dvacet pět let a vidím, jak tam aktivity vypučí a pak zase splasknou. Nemá to návaznost, lidi to vzdají, protože vidí, že to prostě nejde a nejde. Ten motor se furt těžko rozjíždí. A trošku se bojím, že se to může stát i v mém případě. Vlastně si uvědomuju ten paradox, že nebýt toho vyhnání, tak já tam vlastně vůbec nejsem, tak tam je továrna a všechno funguje normálně. Taky jsem si uvědomil, že úhlavní nepřítel v těch Krušných horách už dávno nejsou Němci, protože Němci jsou bráni jako Krušnohorci, jako lidi z toho regionu, který má dost podobné problémy. Ale Pražáci. Třeba včera jsem se zrovna bavil s kamarádem, možná znáte Míru Handšuha. On byl ve volební komisi v Nejdku a přesně mi to popsal. Říkal, kolik tam chodilo chalupářů, těch turistů na voličský průkaz, a jak se chovali. Že to bylo strašné, jak jsou ti Pražáci namyšlení a arogantní, jak se jim tam začali se smát: A teď jsme vám toho Babiše tady zasekli, prostě tady vyhraje Pavel. Říkal, že vždycky když tyhlety „voličské průkazy“ odešly, tak tam začala celá komise svorně nadávat, jak se ti Pražáci chovají. Ten Míra mi vysvětlil, že jim nevadí, co si Pražáci myslí, jim vadí to chování, ta nadřazenost, ten pocit, že oni vždycky vědí všechno nejlíp.

A přitom často nevědí vůbec nic.