Byly to asi první volby do Evropského parlamentu, v nichž i takzvaně obyčejní lidé uznali, že v nich o něco jde, tedy že se jich týkají. Doposud se to mohlo mnohým jevit tak, že jde především o vyslání pár šťastlivců do jakéhosi polomytického velkovýkrmu. Opravdu několik funkčních období poslance v EU představuje pro příslušníka politické třídy, zvláště z těch nám podobných zemí, docela slušný základ pro spokojené stáří. Obyvatelstvo se pak dělilo na ty, kdo neviděli důvod, proč jim k tomu pomáhat, takže volit nešli: buď to zcela ignorovali a bylo jim to raději jedno, nebo to s větší či menší emocí nechtěli podporovat, a pak na ty, kdo jim to přáli, jichž byla ale výrazná menšina, a ti volit šli. Právě mezi nimi byl nemalý podíl těch, kdo měli opravdu za to, že to má ještě nějaký hlubší význam. Především ten, že se tam má rozhodovat o Evropě, tedy i o nich, což si oni většinou přáli. Proto také tak Evropský parlament vypadal.

Jiří Peňás