„Jedu a nevím kam“ není jen poctivou odpovědí na bytostné otázky existence; je to i vynalézavý koncept víkendových „spontánních výletů“, jak je vymyslela Tereza Schindlerová, autorka turistického blogu Cestuj za babku. Jedu a nevím kam se v praxi provozuje tak, že se zájemce o dobrodružství dostaví na vlakové nádraží, zařadí se do fronty k pokladnám, a až se dostane na řadu, zakoupí si jízdenku tam, kam cestující před ním.

S sebou na celý víkend, což je klíčové, může mít pouze tři věci. Například kartáček na zuby, pastu a jedny čisté ponožky. Nebo čisté ponožky dvoje – na každý den jeden pár – ale pak už jen kartáček bez pasty. Nebo pastu bez kartáčku, jak kdo preferuje. Batoh nebo tedy nějaká taštička se mezi tři povolené předměty nepočítají. Ale mobil musí dle pravidel zůstat doma. A tady nastává problém.

Dochází tak k pozoruhodnému fenoménu, kdy Schindlerová svým sledujícím v praxi ukazuje, co a jak, a nabízí jim doslova nové cesty, ale její auditorium ji zkouší utlouct bambilionem důvodů, proč nejde to, co jde. Představa odloučení od mobilu bolí přímo fyzicky; fúze člověka a stroje je dávno zahájena; nastává strach a chvění. NE! někomu pudově šlehá přímo z amygdaly, jiný racionalizuje, ještě jiný adoruje heroje, kteří to dokázali, čímž se z podobného bláznovství mazaně vyvleče (co je dovoleno Jovovi…).

A část diskutujících použila strategii oblíbenou v politice, kdy se ze všech myslitelných následků něčeho vybere nejbizarnější, nejméně četný extrém, který se následně podá jako výstup nejtypičtější. Sem patří čísi vzrušená vzpomínka na výstřední špacír bez mobilního telefonu, který neskončil katastrofou, ale mohl, neboť výletnici takříkajíc s holýma rukama stihl epileptický záchvat. Ani fakt, že se kolemjdoucí s mobilem našel včas a včas také pomoc přivolal, ani relativní nepravděpodobnost podobných dramat nezvrátilo přesvědčení autora diskusního příspěvku, že to bylo zbytečné, troufalé, ješitné pokoušení osudu. Na internetech teď běhá krátký záznam z natáčení bondovky Žít a nechat zemřít z roku 1973. Bondův dublér v něm překonává řeku po hřbetech živých krokodýlů. Zdá se, že podle nějaké části Čechů je offline víkend srovnatelný risk.

Tereza Matějčková se v aktuálním Echu zabývá knihou Úzkostná generace Jonathana Haidta, kterému někdo přezdívá digitální apokalyptik, ale on je spíš digitální realista. Haidta stálo možná víc sil než knihu napsat ustát odmítavé reakce – to se ale týkalo i Němce Manfreda Spitzera s jeho Digitální demencí.

Prvním krokem k překonání závislosti je její uznání. I jejich česká paralela, neurolog Martin Jan Stránský, minulý týden v podcastu Cukrfree popudil spoustu lidí, když volal po „parent shamingu“ pro rodiče malých dětí, kteří je vychovávají mobilem, protože jsou líní. (Kvůli čemuž bohužel zanikla jiná jeho výpověď: „Máme jenom jednu úlohu v tomto světě. Tou je vychovat děti – a pak odejít.“)

Jonathan Haidt v těchto dnech upozornil na experiment, který v jistém smyslu dosahuje kvalit výletů „jedu, nevím kam“. Novinářka z The Times přemluvila partu teenagerů, aby se na měsíc vzdali chytrých telefonů. Následně jim zařídila víkend nejenom bez telefonu, ale hlavně bez dospělých. Úspěch byl velkolepý. Prý zažili tolik legrace jako snad nikdy. Mladí Britové přitom neabsolvovali Dva roky prázdnin, natož Pána much. Ani slalom po krokodýlech nebyl na programu. Stanovali na dvoře venkovského statku, což by se zase za životní dobrodružství pokládat nemuselo, aspoň perspektivou osoby vyrůstající ještě v Československu. Ale pro dnešní britské puberťáky jím bylo. Sekali dříví, spali ve stanu. Někteří ve třinácti letech spali někde poprvé sami bez dospělého. Helikoptérová výchova a konstantní dozírání – nemožnost zažít risk, v riskantních situacích vyrůst – je podle Haidta ten druhý důvod epidemie úzkostí.