Letošní prázdniny nabízejí v kinech program bohatý a hojný, jako by se svět filmu vrátil o několik let zpátky a nepostihla ho ani covidová pandemie, ani ekonomická krize, ani pokusy pátrat po nových formách ideální distribuce skrze streamovací platformy, zkracující, nebo dokonce úplně odstraňující časové prodlevy mezi uvedením snímků v biografech a v „televizi“. Ukázalo se totiž, že uvedení souběžné či velmi brzké puštění filmu do televizí odčerpává diváky z kina – zatímco dřív byli ochotni chodit na veřejná filmová představení i čtvrt roku po jejich premiéře, protože jinde je vidět nemohli, při vědomí, že film za měsíc nebo za dva bude na streamu, si raději počkají na něj.

Studia, jak se zdá, pochopila, že to není dobře. A tak letos máme nadílku několika velkých filmů k letní dovolené – pátého Indianu Jonese, sedmou Mission Impossible, „metakomedii“ o panence Barbie, Asteroid City neboli další výrazný výtvarný film Wese Andersona a životopisnou baladu Christophera Nolana Oppenheimer, pojednávající o „otci atomové bomby“. Návštěvy v kinech zůstávají sice v některých případech (třeba dvou prvních zmíněných titulů) k překvapení mnohých zatím výrazně za očekáváním, avšak pokud jde o Oppenheimera, zdá se, že by o šlágr jít mohlo – třebaže většina diváků patrně dostane jiný film, než jaký očekávala: namísto velkolepé podívané plné výbuchů velmi intimní a nesmírně vážný snímek o intelektuální vášni, společenské, vědecké, politické i umělecké proměně světa či trvalých pochybách svědomí.

Po pátém Indianovi Jonesovi je Oppenheimer v krátkosti druhý film, jenž má za hrdinu vědce, a druhý film, jenž prezentuje vědu jako vzrušující zaměstnání, ba poslání přivádějící své tvůrce k vytržení, jaké lidé jiných oborů nemohou zažít. Skutečně elitní vědci, jedině oni a nejlepší umělci, totiž nahlížejí za obzor lidského vědomí a světa a jsou s to posouvat hranice nám všem. To je také důvod, proč Robert J. Oppenheimer přijme úkol sestrojit jadernou bombu: chce mít příležitost vyzkoušet si, zda teorie jeho a jeho kolegů mohou fungovat v praxi – cítí šanci teorii přetavit v realitu. Je to velký paradox jeho života, neboť jako fyzik v laboratoři neuspěl, pokusy ho nebavily, neměl pro ně talent, byl nešikovný, šla mu právě teorie. A šla mu patrně proto, že to byl člověk vnímavý a plný fantazie, vlastně nikoli suchý vědátor, nýbrž umělec – umělec vědy.

Vnímat hudbu, nebo ji slyšet?

Ostatně k stěžejním tématům většiny snímků Christophera Nolana patří úsilí pokusit se skloubit vědu a umění: ptát se, zda nejde o totéž vnímání světa vyjádřené jinými prostředky. Nositel Nobelovy ceny Niels Bohr (v podání Kennetha Branagha) pokládá hned zkraje filmu Oppenheimerovi otázku nikoli fyzikální, nýbrž uměleckou: ptá se ho, zda hudbu nejen vnímá, ale skutečně slyší – a vybízí ho tím pochopit, v čem je rozdíl v přístupu k fyzice. Po celý film je neustále přítomna v pozadí hudba, přestože je od ní soustavně odváděna divákova pozornost – je to další z oblíbených Nolanových her: kdo hudbu slyší a vnímá, jak smyčce orchestru podtrhují stav hrdinova nitra, víc prožije také jednu z point snímku: tichý výbuch atomové bomby. Aneb zvuk je tam, kde ho nečekáme, zatímco tam, kde jsme na něj zvyklí, chybí. Je to fyzika, je to umění, ale je to také – stejně jako celý film – důmyslný komentář k pohybu částic.

Nolan v první části svého snímku, jež nejvíc je prostou biografií, představuje Oppenheimera, který ve dvacátých letech 20. století objíždí přední evropské univerzity, ale také navštěvuje galerie, poslouchá novou hudbu, čte nové filozofy, diskutuje o nových možných společenských normách (například sympatizuje se španělskou občanskou válkou i ruskou revolucí). Režisér toto vše zachycuje jakoby mimochodem, de facto formou klipu, ale přitom zjevně diváky navádí k tomu, aby si uvědomili, o jak nesamozřejmý svět šlo. Vnímáme-li totiž dějiny lidí a rozvoj lidstva jako historii konfliktů, krizí, jež především umožňují pokrok, je třeba uvědomit si další paradox – skokový rozvoj umění, sociologie, filozofie, malířství, literatury, hudby atd. přinesla ve svém úhrnu celkem poklidná druhá půle devatenáctého století, jež nabídla prostor pro růst střední třídy a celých společností. A jedině z této éry, která měla zázemí začít se místo ve vnějším světě rýpat v lidském nitru, se mohla zrodit také nová věda: jak Marxova politologie, tak Freudova psychologie, tak Einsteinova fyzika. A následně i kvantová fyzika jeho oponentů (respektive těch, kteří začali tvrdit, že Einsteinovy teorie jsou staré učení – což, jak se všeobecně ví, nejsou dodnes, neboť stále patří k největším výzvám soudobé fyziky najít způsob, jak uspokojivě a účelně skloubit teorii relativity a kvantovou fyziku).

Oppenheimer v podání Cilliana Murphyho je postava navenek vyrovnaná, neustále pokuřující stoik, člověk obrovského intelektu, enormních znalostí a dlouho vlastně běžného prostředního života univerzitního učitele, jenž nekonečnou míru svých emocí a vášní dává najevo především výrazem očí. Někdy se sice může rozplakat po smrti blízkého, zasmát se vtipu, zastydět se, že nezvládne starost o vlastní děti, dojmout se krajinou i pohledem na nebe plné hvězd, projevovat soucit sourozenci, užít si jízdu na koni volnou prérií i oddat se sexu, ale jsou to okamžiky, záblesky, vše podstatné se odehrává na pozadí Murphyho hlubokého pohledu (dlouhodobě je to jedna z velkých hercových devíz). U filmu zkoumajícího dobové předpoklady (ne)kontrolovaného pohybu částic jde o důmyslné obsazení hlavní role, jelikož podtrhuje, že jsme zvyklí dívat se lidem do očí, stejně jako jsme zvyklí dívat se na nebe, ale přesto ani v jednom případě netušíme, co se za tímto pohledem skrývá, co vše nám uniká, kolik proudění, vlnění, kolik srážek těch nejmenších částic, jaká síla zůstává našemu chápání skryta.

Proto je tři hodiny dlouhý film nezvykle často plný detailů Murphyho/Oppenheimerova obličeje – hledíme do jeho očí jako do vesmíru; a znalci předešlých Nolanových filmů se mohou tázat, zda režisér, jenž už podobně ve snímku Interstellar zkoumal hlubiny vesmíru, jeho zakřivení a časové paradoxy, nesděluje takto to, co se jako představa řešení světa rovněž nabízí: je-li vesmír nekonečný, ale zároveň má svou hranici, je-li náš vesmír možná jedním z mnoha dalších vesmírů, jsme-li fyzicky neskuteční, protože jsme jen produktem silného vlnění a pravděpodobného výskytu částic na nějakém místě, co když je to tak, že ty největší objekty, které vidíme, a ty nejmenší, o nichž nemáme ponětí, tvoří jeden celek? Co když obzorem vesmíru jsou nejmenší částice uvnitř atomů? Co když částice tvoří docela obyčejnou obruč? Co když je prostor zakřiven sám do sebe?

Vliv náhody na chování částic

Podstatnou část snímku tvoří ovšem závěr Oppenheimerova života, jeho boj proti šíření atomových zbraní, přesvědčování mocných, aby státy sdílely informace a nesnažily se navzájem zničit. V tomto punktu se naplňuje název předlohy, podle níž film vznikl: knihy Americký Prometheus autorů Kaie Birda a Martina J. Sherwina. Robert J. Oppenheimer při svém intelektu záhy prohlédl, k čemu vznik atomové bomby povede. Vlastně to věděl od začátku, jenže podlehl svému pokušení a vzrušení (a také realitě doby: nacisté bombu přece jen také vyvíjeli, a mít ji první, kdoví, co by se dělo). Zároveň film ukazuje realitu poválečné politiky a politiky vůbec: jak systém naloží s lidmi, kteří již nejsou potřeba – všichni ti okamžik užiteční vědci užiteční být přestali. Hvězdná chvíle pominula.

Na rozdíl od ostatních, kteří byli zapojeni do projektu Manhattan, jak zněla zkratka krycího názvu vývoje atomové bomby, zůstal Oppenheimer na výsluní sám: ve filmu se dostává mezi tři zásadní osoby svého života: svou manželku (která ho bezmezně podporuje, neboť jde o jediný způsob, jak se sama může stát nesmrtelnou), Alberta Einsteina (který jako velká hvězda a starý muž Oppenheimera neustále varuje před dopady slávy a vlastních ambicí) a admirála Lewise Strausse (svého poválečného šéfa). Nelze vyzradit všechny pointy vyprávění, ale je možné spolu s Nolanem a jeho spolupracovníky souhlasit, že někdy má na pohyb částic, chování galaxií a směr toku energií vliv náhoda, domněnka, omyl či pýcha. Následky potom ovšem mohou být destruktivní i sebedestruktivní – hvězdy pohltí svou gravitací sebe samé.

Snad by se mělo skončit pokusem také vytvořit titěrnou dokonalou obruč. A tak citujme v poslední větě první větu z komentáře kolegy Ondřeje Šmigola na obhajobu prezidenta Harryho S. Trumana, jenž se s Oppenheimerem ve skutečnosti i ve filmu setká a jenž si s fyzikem neporozumí: „Biografický film Christophera Nolana je téměř dokonalé dílo.“

Oppenheimer. Scénář a režie: Christopher Nolan, kamera: Hoyte van Hoytema, hudba: Ludwig Göransson, hrají: Cillian Murphy, Emily Bluntová, Matt Damon, Robert Downey Jr., Florence Pughová, Josh Hartnett, Casey Affleck, Rami Malek, Kenneth Branagh a další. 180 minut, v českých kinech od 20. července 2023.