Když jsem se kdysi vrátil z Británie, nadšen pro zahradnickou věc, držel jsem se kopyta a pracoval na zahradách domů, vil či zámečků. Tedy praktiky výhradně pro soukromou klientelu. Všichni investoři do jednoho stáli o mé nápady, znalosti a krůček po krůčku i zkušenosti. Měl jsem tehdy možnost pracovat i pro některé tzv. prvostavebníky, kteří v tom plavali, jak uměli, a platili tvrdě za každou chybu.
Přísloví Dvakrát měř, jednou řež je na konci zimy pro naše města aktuální. Mnoho stromů padne, protože „není jiná možnost“, nehledí se na příčiny, zhodnotí se důsledky a obvykle s poukázáním na bezpečnost se kácí. Smutný stav našich stromů ve městech má ale prapůvod ve všeobecné bezohlednosti našeho životního stylu. Během posledních tří dekád tato zátěž vzrostla natolik, že většina velikánů žije takříkajíc na dluh a „péče o stromy“ se soustřeďuje na tolik oblíbený řez, který s trefnou ironií nazývají obyvatelé často „ořez“.
Když předjaří trochu poskočí a v noci už není takový mráz, objeví se po sněženkách, talovínech a čemeřicích na scéně modrá. Leckoho to může překvapit, ale mnohý starý park i zahrada se rozzáří koloniemi ladoněk. Velice často jde o koberce, které rozsáhle a po tisících dokážou zalézt do kdejaké spáry, pod keře a do nejzazších zákoutí.
Jsou květiny, které tak nějak ze světa rostlin zmizely a zase se znovu objevily. Třeba vysoké letní floxy, klasické pivoňky a poslední dobou se znovu leckdo zamiluje i do kosatců. K předjarní flóře takhle neodmyslitelně patří čemeřice. Již roky jezdím v předjaří do francouzské školky, kterou si na pídi země vydobyli Sandrine a Thierry Delabroyeovi. Otvírají na pár hodin denně o vyhrazených sobotách a během roku se zúčastňují různých slavností květin. To je uživí? Ta otázka se nabízí a odpovědí je bezesporu: Ano.
Skutečně, trsík několika sněženek na obrázku by vydal za dobře vybavený VW Transporter nebo nového superba. Jak to? Na světě se objevil docela nový lidský druh, říká se jim galantofilové. Galanthus je sněženka a oni jsou sněženkomilci. No a ti jsou připraveni za tyto křehké rostlinky vydávat závratné sumy. Dne 23. února 2015 byla sněženka ´Golden Fleece´ vydražena za pěkných 1390 liber, čímž nastavila na několik let laťku pěkně vysoko.
Máme celkem větrnou zimu, a tak pozorujeme docela četné pády stromů. Velké vichřice, které dřív chodívaly jednou za pár let, byly vždycky očistnou zkouškou a u zdravých stromů sundávaly toliko suché větve. To aby se hospodář nemusel unavovat lezením na strom. Na stromech vyvrácených či zlomených, které se zhroutily do silnice, na parkoviště či na plotky a garáže, je zajímavé sledovat příčiny. Tady soused uřízl před patnácti lety kosterní větev třicet na průměru, zůstala neošetřená, vznikla dutina a javor spadl na krytý bazén druhého souseda. Dobře, říkat jim to nebudeme.
Čas od času mně někdo napíše, jak si má poradit s tím či oním parkem či stromy nebo záhony ve své obci. Obvykle jsou to texty hutné a obsažné, psané s vysokou znalostí místa, nebojím se říci s rodáckou láskou. Členové okrašlovacích či jiných spolků, komisí životních prostředí i individuální aktivní duše mají jedno společné. Není jim jedno, jak se věci mají a jak to kolem nich vypadá. Přijde jim, že něco není dobře, a trochu nevědí co.
Plombování je dnes vyhrazeno výhradně činnosti zubařů a celníků, ovšem svého času se takto vznešeně nazývalo i vyzdívání dutin stromů. Již z útlého dětství si pamatuju, že tato praktika byla všeobecně považována za tmářství a úpadek, kterého se na ovocném či jiném stromě může dopustit pouze barbar. Několik takových obětí jsem sice potkal, i v cizích zemích, ale bylo vidět, že k zásahu došlo již dávno a stromu to neprospělo. Dokážete si tedy představit mé překvapení, když jsem objevil na stránkách časopisu Krása našeho domova poněkud nečekanou polemiku.
Pohled na libanonskou vlajku nás nijak nešálí, skutečně na ní spatříme cedr. Není to zrovna obvyklé, jakkoli naše státní symboly ovíjejí lipové ratolesti. Cedr má v sobě jistou důstojnost a mytologií je řádně opředen. Po starověkém boomu lodního stavitelství nám stařičké háje zbyly jen v nejvyšších horách Atlasu, Libanonu a Tauru.
Zatímco pojem Chelsea má mnohý pán spojený zejména s fotbalem, věřím, že dámy a celá zahradnická obec jej mají spojený s Chelsea Flower Show. Před časem oslavila století trvání; jediným důvodem k přerušení oslav krásy květeny byly války a epidemie. Zahradnímu umění jsou tu sice věnovány jen docela malé zahrádky, ale zážitek je to hutný. Docela jiné měřítko pak nabízí německé BUGA neboli Bundesgartenschau, která se v dvouletých intervalech prodírá do měst i krajiny již sedmdesát let. Tyto události mají v Evropě velikou tradici; a jak květinové exhibice, tak krajinné výstavy se těší obrovské návštěvnosti.
Nebojte. Nebudu tu popisovat ty scény, k nimž se všichni otáčíme zády. Musím ale připomenout, že stromy záda nemají, nemohou popoběhnout nebo uskočit před pejskem či pánem. Ba ani nakopnout nedovedou kořenovým náběhem jakkoli silným. Jistě přeháním, proč by to ty stromy dělaly. Přece je laskavě hnojíme.
Nemějte obavy, bude řeč jen o hortenziích. Jejich svět se rozděluje na koule, kužely a placky. To podle tvaru květenství. Ty kulaté, babičkovské, klasické, opomenu. Dnes bude řeč o kuželech. To je báječný keř, který byl donedávna vcelku neznámý, ale v posledních letech se tvrdě dobývá na lecjakou zahrádku. Zřejmě to bude tím, že není taková citlivka jako klasické hortenzie a udělá parády celý kopec. Psát o něm v zimě má veliký smysl, protože jsou na něm nejčko patrné loňské suché květy, které vypadají velice hezky.
Máme u nás zhruba pět stovek parků a parčíků u různých zámků a zámečků. Nejvíc máme těch vcelku drobných, několikahektarových, které pracují s místním geniem loci a zdobí. K několika z nich jsem se nachomýtl. Lze vůbec park obnovit? Takový park doroste k obrazu svého zakladatele nejlépe po čtyřiceti až osmdesáti letech. Ne každý tvůrce se toho dožije. Parky ovšem sázíme z vděku za tu štědrost našich předchůdců. To není úplně lehké pojmout a přenést do reality.
Procházka lesem nazdařbůh zimní krajinou přinese člověku řadu otázek. Hnědošedá fáze roku je tak nějak očistná, a pokud vše nepokryje milosrdně bílý sníh, lze si ten les hezky číst. Na první pohled vidíme, kde kdo neposekal, jakou spoušť způsobil kůrovec, kolik stromů zašlo suchem a jak se dobří sousedé činí ve vyvážení biomasy ze svých zahrádek do polesí. V posledních letech se toho v krajině děje poměrně hodně a všimne si toho už i poměrně apatický městský uživatel, který většinu roku tráví u Netflixu s pizzou. To si fandím, já vím.
Hlavní město Praha si nedávno schválilo Městský standard pro plánování, výsadbu a péči o uliční stromořadí. Tento dokument zrovnoprávňuje stromy se sítěmi. Taková norma zde nebyla nikdy za posledních 150 let, co se stromy do měst sázejí. Chránil je jen obecně zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Přitom jejich poškozování zejména v kořenovém prostoru má u nás vybudovanou dlouholetou tradici, a dokud někdo nezavolá ČIŽP, bagry jedou dál. Za většinou následných kolapsů stromů vedoucích ke škodám na majetku a ohrožení života stojí právě tato poškození. Obvykle se projeví po několika letech a nikdo už si nic nepamatuje.
Píšu si tu o jakémsi „rabatu“ a docela familiárně předpokládám, že všichni vědí, o co jde. Nevědí. A nevědí to často ani sami zahradníci. Zdánlivá příbuznost s ekonomickým slovníkem není vůbec náhodná. Rabat a rabato mají k sobě blízko. Válečný zahradnický slovník říká, že slovo pochází z francouzského výrazu „rabattre“ tj. srovnati, zarovnati. Také upozorňuje na to, že z francouzštiny tento výraz, jak se zdá, vymizel. Ne tak úplně. Používá se pro zavření kufru, skřípnutí prstů do dveří nebo skládání papíru.
„Hodně zeleně, klikaté mlatové chodníčky s lavičkami, přírodní klima, co zadržuje a odpařuje vodu, je příjemné a je to ráj pro motýly a čmeláky.“ Tohle přání sčítá dohromady mnohé hlasy, které slýchám na veřejných projednáních, komentovaných prohlídkách, čtu v komentářích a ve výsledcích anket. „Proč tu není víc stromů? Proč tu není louka? Chceme zeleň!“ Ten hlas zní trochu úpěnlivě, ale také čím dál důrazněji, někdy až ultimativně. Někteří občané už jsou i docela nakvašeni a celkem by lynčovali viníka, kdyby se nějaký naskytl. Pravda, poté, co jsem ondy našel slovo „zeleň“ i v politickém programu jedné komunální odnože ODS, uznávám, že se něco mění. Tapetování tímto slovem dosáhlo takového rozmachu, až ho všichni přestali brát vážně.
V Praze po desetiletí zasedala takzvaná sadová komise, orgán, který měl primárně na starosti blaho městských sadů a po všech stránkách se o ně staral od jejich vzniku až po rozkvět a péči. Její zápisy jsou mimořádným svědectvím doby, důkazem osobní zodpovědnosti našich předků i nabídkou neodbytných paralel. Některé trable zůstávají totiž stále stejné. Taková „individua v okolí nádraží se potulující“ máme přece i dnes. Dokonce i v okolí téhož nádraží.
Zahradníkům sázecí sezona vrcholí a zahrádkáři už zimují. Čím to? Jsou profesionálové takoví bordeláři? Trochu ano, vědí, co si ke květinkám mohou dovolit. Příčinou je ale většinou návaznost na terénní práce, dobývací sezonu stromů a harmonogram celého díla. Květinový dekor prostě často přichází nakonec jako třešinka na dortu. Samozřejmě, optimum je někde na konci září, kdy vám všechno ještě krásně zakoření, cibule se skvěle usadí a zjara jdou takříkajíc hned do plnejch. To je ideální verze.
Jednou z mnoha konferencí, které se letos neuskuteční, je i ta zahradnická. Koná se již desítky let tradičně v Luhačovicích, jednom z krajinářsky nejpozoruhodnějších měst v zemi. Rok co rok se tu odborníci sejdou, aby probrali, co rok dal a vzal. Aby se viděli. Obvykle se má rokovat samozřejmě na nějaké téma, ale princip výročního setkání je silnější. Uplynulá sezona si obvykle svoje témata vynutí sama, a profesionálové tak mohli vždy probrat, co je těší a co je pálí.
Mezi zahradníky se má za to, že chryzantémy považuje lid obecný za kytky na hrob, a ty si to nezaslouží. Je to jedna z nejzakořeněnějších představ o zažitých postojích našich zákazníků, co vůbec znám. A ne a ne dojít nějaké změny. Buď zákazníci mají skutečně „chryzule“ jen za hřbitovní kvítí, nebo jsou zahradníci národ pařezů. Vsadil bych na to druhé. Ne nadarmo se říká „hluchý jako pařez“.
Mám takovou příruční zahradnickou knihovničku. Nejstarší kus je z poloviny 19. století a zahradník Josef Šámal v něm zkouší a občas neví. S přibývající literaturou je patrné, že naši předkové se rozrodili a rozcestovali, což přineslo mnohé nové styly a zkušenosti. Před první světovou válkou například Krása našeho domova uveřejnila návod, jak vyzdívat stromy, a již tehdy jí univerzitní profesor oponoval, že dutiny jsou součástí živé přírody a strom je na život s nimi vybaven.
Může to znamenat parádní výhled do kraje, ale taky vidrholec a výpek. Žijete vlastně na rovině a díváte se do údolí. To má své výhody i nevýhody. Stejně jako život ve svahu. Naši předci si usedlosti nezakládali na kopcích ani v bažinách. Usedli se obvykle tam, kde nezabírali nejúrodnější půdu, nehrozily jim mrazové inverze, povodně ani úpal a vichřice. Chráněné místo. Hledali a využívali přirozený reliéf. Často ho museli nákladně dotvářet, najdeme terasy i opěrné zdi, které musely dát opravdu hodně práce. Stálo jim to za to? Ano, byl to život jejich a život dalších generací po nich.
Když se akce jmenuje Nenech Brno na suchu, můžete od toho čekat cokoli. Ve skutečnosti se vodaři a zahradníci potřebovali potkat, aby se ve městech dalo žít. Já vím, zní to jako oblíbené strašení apokalypsou, ale v letech 2015–2018 se stromům ve městech stalo něco vážného a důsledky jsou alarmující. Zahradníci to prožívají zdaleka nejvíc, vodaři zase již léta řeší problém srážkové vody, kanalizace a čištění.
Každá branže má nepochybně otázky oblíbené a otázky děsivé. U nás zahradníků či všelijakých tvůrců zahrad, ať už si říkají jakkoli, je takových hezkých vět několik. Třeba: „My bysme rádi koupili pozemek takhle v kopcích a slyšeli jsme, že nám dobře poradíte...“ Případně další taková milá věta: „Zdědil jsem chaloupku po dědovi, ještě se rozkoukávám, nechtěl byste přijet?“ To hned člověk balí fidlátka a nadšeně jede. Pak jsou takové ty proklaté věty, které už předem ukazují, že to bude zatrolená plichta, z které koukají jen samé dohady a hořké jedy.
Kdyby vám titulek přišel třeba jako Křidýlko, nebo stehýnko?, tak to není náhoda. V podstatě dnes půjde o totéž jako v onom filmu. Tedy jestli konzumujeme lahodné originály, nebo nechutné výlisky. Připravit pro kvítka zem na záhoně platilo mezi zahradníky za vrchol řemesla a základ všehomíra. Byla to vždy největší věda a k těmto dovednostem patřila i různá tajemství a triky předávané po generace.
Světem zahrad otřáslo za poslední dvě sezony leccos, jako ostatně čímkoli jiným. Jednou z opravdu šokujících zpráv byla i skutečnost, že tradiční londýnská Chelsea Flower Show se bude konat na podzim, a nikoli na jaře. Poprvé ve víc než stoleté historii se tedy nekonala na konci května, ale na sklonku září. Pro britské zahradníky to byla výzva a už to samo budilo zvědavost, jak si s takovou štrapácí poradí. Vzrušující byl i předpoklad, že se dostanou ke slovu druhy, které celá léta ostrouhávaly, kvetouce tradičně pozdě.
Mezi zahradníky je ustálené takové rčení, které v různých obměnách používají. Obvykle je to něco jako „Rostliny číst neumějí“. V oblibě ho měl dendrolog brněnského arboreta Antonín Nohel, když vysvětloval rozdíly mezi jednotlivými skalníky, často sobě velice podobnými, a snažil se připojit k nim nějaké latinské jméno. Zahradníci si, podobně jako všechny obory lidské činnosti, museli vytvořit nějaké škatulky, aby zvládli tu míru složitosti.
Našim pradědečkům a prababičkám kolotal v hlavách jakýsi liturgický kalendář, kdy každý úkon na polích i v sadech byl napojen na příslušného svatého a dokořeněn adekvátní pranostikou. Bylo to jejich živobytí laděné po staletí, ovlivněné zkušenostmi generací a lokálními podmínkami. To, co platilo na jižní Moravě, nemělo zhola nic společného s Pošumavím. Stejný svatý, jiné zvyky. Dvacáté století nás zbavilo mnoha selských tradic, ba dokonce celého selského stavu,
Vynechám tu věc s chladnutím planety i dinosaury a začnu tím, že člověk si u řeky vykácel les, postavil dům, zoral pole, opekl prase, zasadil jabloň a uvázal psa. Druhému se to zdálo jako dobrý nápad a začalo město. Kultura. Divokou květenu kultivovat byla fuška a největší práci jsme odvedli na jabloni nebo ještě lépe na růži. Zatímco jablko je docela užitečná věcička, růže báječně zbytná svou krásou.
