Vynechám tu věc s chladnutím planety i dinosaury a začnu tím, že člověk si u řeky vykácel les, postavil dům, zoral pole, opekl prase, zasadil jabloň a uvázal psa. Druhému se to zdálo jako dobrý nápad a začalo město. Kultura. Divokou květenu kultivovat byla fuška a největší práci jsme odvedli na jabloni nebo ještě lépe na růži. Zatímco jablko je docela užitečná věcička, růže báječně zbytná svou krásou. Město a krása. To je naše místo stvořené k našemu obrazu a to jsme si vydobyli na té děsivé květeně po lesích plných močálů a divé zvěře, která nás chce zabít.

Lesy jsme proměnili v domy, prohnali kamny a začalo se nám po nich stýskat. Vůbec tak nějak jsme si zažili postup nejdřív něco zplundrovat a pak propadnout děsivé lítosti, že už to jako není. Lidstvo ale najde řešení. Inu, pořídili jsme si lesníka, les vysadili a propadli houbaření, abychom měli nějaké alibi, když se jdeme projít. Jít do lesa znamená přinést košík hub nebo bandasku borůvek, jít v neděli do parku znamená provdat dobře dceru. Na náměstí bylo k tomuto účelu už příliš málo místa a rynek s kobylinci byl krajně neromantický, proto naši dědové za zvuků dechové hudby vysadili park.

No a tady to máme. Takže mravenci v lese jsou prima, jak stavějí ty nanicovaté kupičky připomínající nám nejranější dětství, ale jak nám vyrazí po lince v dlouhých hustých řadách zakousnout si lineckého, bác. U nás v domě to není jako v přírodě, tady si nemůžete dělat, co chcete. My máme svou kulturu. To nepochybně. V knihovně, v bříšku, stejně jako v odpadu. Všude se nám to kulturami jen hemží. My se na přírodu úplně tetelíme, vždycky když David Attenborough podmanivým hlasem okomentuje ukouslou hlavu kořisti, „neúprosný je zákon přírody“, a kamera uhne jinam.

Tak máme v parku stromy a pod nimi trávíme život. Jako děti si tam stavíme zahrádky ze šišek a tajemné výjevy, kterým rozumíme jen my. Až nám přistaví správa parku lavičku, budeme tam trávit i podzim života. Pozvali jsme si stromy zpět asi proto, že zůstaly nějak hluboce v nás. Ponížili jsme je svého času na zdroj dřeva a prostředí, kde rostou hřiby s klouzky, ale bude v tom nejspíš něco víc. Když nám na verbenu za oknem sedne motýl, je to jako v přírodě. Když na ni nalítnou mšice, až je celá černá, sáhneme po lahvičce kultury. Nebo na ně vyfukujeme nám škodící tabákový dým a pozorujeme, jak zabíjí. Je v reálném čase, nás dlouhodobě.

Kdysi v Avignonu stál uprostřed botanické zahrady docela obyčejný smrk jako největší vzácnost. Takový poslední žijící nosorožec svého druhu vystavovaný v kleci. Zdálo se mi to tehdy k popukání absurdní a vyplýtval jsem na něj okénko drahocenného kinofilmu. Chápal jsem, že v mediteránu je horská lodyha vzácností. Dnes už mi to tak vtipné nepřijde, protože za pouhých třicet let mediterán doklopýtal k nám a ukázal smrku, zač je v Lucku perník.

Duchovně prý středověký člověk chápal hluboký les stejně jako poušť. Jednotvárnou a nebezpečnou, stvořenou k sebepoznání a rozjímání na hranici života a smrti. Kapinku se nám poslední dobou vžilo slovní spojení „městská poušť“, jak se nám to všechno kolem rozpálí, kdykoli zrovna neprší. Město se ale nikdy nemělo stát pouští, přesto ji z něj děláme. Pomalu nemluvíme o ničem jiném. Zrovna si říkám, proč jsme si z těch dvou duchovních variant nevybrali les. Hřiby před domem, všude listí. Ovšem nebylo by pro samé kořeny kam zakopat ten internet. Kabely se dávají do písku.