Veřejnoprávní televize a rozhlas se dostaly pod tlak politiků, jaký v uplynulých letech nemá obdoby. Podle všeho to ale zatím vadí jen oběma generálním ředitelům. Od Břetislava Rychlíka, Olgy Sommerové a dalších kulturních osobností, které se dřív ozývaly už při pouhém podezření, že by někdo mohl v zákulisí vykonávat tlak, zatím žádné razantní prohlášení nepřišlo.

Útok probíhá v kleštích. ČT samozřejmě vadí prezidentovi Miloši Zemanovi, jehož senátor Jan Veleba chystá návrh zákona, aby diváci místo koncesionářského poplatku mohli přispívat na charitu. A z druhé strany poslanec ANO Martin Komárek a pak i jeho šéf Andrej Babiš naťukli variantu, že by se koncesionářský poplatek snížil (dnes platí typická domácnost s přijímačem 135 korun za ČT; společně s 45 korunami pro Český rozhlas tedy 180 korun měsíčně). Motivace ANO je převlečená za hospodárnost, jenže zhruba týden před tímto balonkem přišla do televizní rady oficiální stížnost z Babišova Agrofertu na pořad Reportéři ČT.

Zprávy o politickém nátlaku na ČT nejsou nic nového, celkem pravidelně se vynořují hlavně kolem volby členů mediálních rad. Nás v příštích týdnech čeká obměna třetiny televizní rady a dvou třetin tzv. velké rady (Rada pro rozhlasové a televizní vysílání). V jednom důležitém ohledu je ale tentokrát situace skutečně úplně jiná. Noviny a časopisy, které soustavně reportují o politice, se zásadně mění. Obě veřejnoprávní stanice se alespoň v tom segmentu médií, jež soustavně reportují o politice, stávají ostrovy v moři zoligarchizovaných redakcí. Nasnadě je otázka, zda dnes oligarchovu agresi nevyvolává už prostý fakt, že na ČT a ČRo nedosáhne svými penězi.

První vlna, druhá vlna

Vývoj v tuzemských redakcích je jedním velkým důkazem teze, že poslední dva roky se datuje nová éra moderních českých dějin a že poměry vzniklé díky listopadu 89 pomalu končí. Na jaře 2013 českým mediálním světem vibrovaly zprávy o chystaném vstupu Andreje Babiše do některého z velkých vydavatelství. Vstoupil jinudy, než se čekalo: místo české pobočky Ringieru si tehdy začínající politik koupil nakladatelství Mafra (MF DNES, iDNES, Lidové noviny, Metro). Jeho tah vyvolal zájem dalších miliardářů o celostátní média a mohl by posloužit jako ilustrace, co německý filozof Hegel myslel tezí, antitezí a syntézou. O necelý rok později Patrik Tkáč a Daniel Křetínský z finanční skupiny J&T koupili českou pobočku Ringieru a Křetínský na shromáždění se zaměstnanci Ringieru naznačoval, že tím vzniká protiváha Babišovu vlivu. Najednou ale hlavní zbraň firmy, deník Blesk, začal s hlubokou empatií a porozuměním psát o Andreji Babišovi a jeho rodině. To všechno je známá historie. Jenže neformálním paktem dvou finančních skupin to neskončilo, v současnosti se konsolidace trhu s tiskovinami do rukou československých miliardářů završuje. V těchto týdnech začíná její druhé a závěrečné kolo. Nadrženost finančních skupin se ukázala už po zprávě, že by, za jistých okolností, byl na prodej server Seznam.cz, faktická jednička na českém internetovém trhu. V řádu dní už kolem něj sondovali emisaři od většiny velkých podnikatelských skupin. Hlavně se ale prodávají zbytky prostoru opuštěného po hospodářské krizi německými vydavateli. Na trh vstupuje třetí velký hráč, skupina Penta.

Tato druhá vlna nebyla nevyhnutelná a zřejmě by nepřišla, kdyby Babišovi tak lehce neprošel nákup Mafry jak ve společnosti, tak mezi českými elitami, a kdyby z jeho redakcí hromadně vypochodovali novináři, jejichž profesní čest by se prostě neslučovala s prací pro oligarchu. To se ale ve větším rozsahu nestalo, čehož si všimla Penta. Nejprve loni na podzim vstoupila do hlavního slovenského deníku Sme. Chvíli se zdálo, že se Penta spálí, většina redakce se proti novému majiteli postavila a založila Denník N. Po opadnutí vlny solidarity ale přichází všední den, Denník N má dnes 2,5 tisíce předplatitelů printu a k tomu na stáncích prodává asi 3,5 tisíce kusů. Deníku Sme tato rebelie a odchod lepší části redakce ubraly podle odhadů Penty maximálně 10 procent čtenářů. A protože Penta je rozkročená v obou částech bývalé federace, bylo otázkou, co si po strávení Sme pořídí v České republice.

Z původních zahraničních vydavatelů novin neopustil zatím republiku už jen bavorský vydavatel listu Passauer Neue Presse, který tu vydává Deníky Bohemia, vedle nich drží portfolium zábavních a společenských časopisů (Vlasta, Květy aj.) a 26procentní podíl v distribuční síti PNS. Penta podle spolehlivých zdrojů o koupi firmy vážně vyjednává, proces už se dostal do fáze tzv. due diligence, kdy experti Penty mapují firmu zevnitř, aby nabyli jistoty, že za své peníze nekupují zajíce v pytli. Před dvěma lety se kolem Deníků Bohemia ochomýtal i Babiš, takhle daleko ale nikdy nedospěl. Podle stejného zdroje se vyjednává i o tom, že ze získaného majetku by Penta přeprodala skupině J&T zmíněnou větev společenských časopisů a především podíl v PNS. Ten by Pentě nemusel nijak citelně chybět, přes dvě třetiny prodaného nákladu Deníků Bohemia jde totiž předplatitelům, hlavním distributorem Deníků je tedy pošta. Zato Křetínskému s Tkáčem by to přineslo scelení jejich podílu (dnes 27 procent) v největší distribuční společnosti PNS a majoritu 53 procent akcií. A tím by zase teoreticky drželi v šachu Babišovu Mafru, pro případ, že by jednou Babiš taky nebyl ministrem. Penta by tak byla ideálně zapojena do nových poměrů.

Ani v takovém případě sice tisk nebude úplně zplanýrovaný, to v demokratickém režimu ani nejde. K terénním nerovnostem dnes patří hlavně poslední důležitý vydavatelský dům, Economia Zdeňka Bakaly. Uhelný baron sice před sedmi lety pochod českých miliardářů médii zahájil, jeho postavení ale mezitím kvůli pádu cen uhlí na světových trzích splasklo, a Economia se tak hlavně díky jeho faktické nemohoucnosti paradoxně stává oázou relativně svobodné žurnalistiky. Kromě Economie samozřejmě existují menší tituly, které do pavučiny velkého byznysu nepatří, avšak ty jsou zatím jen výjimkami potvrzujícími pravidlo. A to pravidlo říká, že po zaparkování třetího velkého vydavatelství ve stáji třetí velké finanční skupiny bude český tisk v rukou domácích miliardářů, kteří jsou tak či onak propletení s politickými garniturami.

Mnohem masovější zásah než noviny mají samozřejmě komerční rádia a komerční televize. Jejich politický význam byl však až dosud omezený, diváci totiž na ně chodí pro zábavu. O tom se koneckonců přesvědčil i Agrofert, jehož Rádio Impuls žádný politický vliv nemá, ani kdyby o něj snad usilovalo.

V situaci, kdy Nova není k mání, přežívají, a dokonce posilují spekulace o tom, že Babiš nějakým způsobem vstoupí do Primy. Ke sblížení už dochází, Impuls nakupuje s Primou společně reklamu a zhruba před měsícem server Mediaguru přinesl zajímavou informaci, že na místo obchodního ředitele Primy míří jistý Ladislav Dianiška, který přichází přímo z Babišových Kosteleckých uzenin. Ministrův kuloárový vliv na Primu, o majetkové účasti ani nemluvě, by byl hodně vážná věc, a určitě je namístě politické zpravodajství Primy pozorně analyzovat. Majetková účast by se ale dala zaranžovat nepřímo, a hlavně – ani novému (spolu)majiteli by se nemuselo povést předělat Primu na televizi, která má kromě zábavy co říct i v politice. Dnes jsou takovým místem v éteru vlastně jen Český rozhlas a Česká televize. Proto je taky dění kolem ČT tak důležité.

My máme Mafru, socani televizi

Popsaný stav by v lepších společnostech na Západě považovali za skandál, ohrožení plurality médií a vposledku i demokracie. U nás, kde se každý s každým zná, kde skoro každý pro každého v minulosti pracoval a neumí vyloučit, že pro něj ještě někdy pracovat bude, se v takových kategoriích nemluví, přitom si všichni klíčoví hráči té nenormálnosti jsou dobře vědomi. A tak jsme svědky toho, že i ti, kdo k ČT měli tradičně výhrady, jako politici ODS, ale i ČSSD, dnes kolem Kavčích hor formují vozovou hradbu proti Zemanovi a Babišovi.

Ministr financí převádí systémovou kritiku do osobní roviny, tváří se například, že se ho dotýká, jak často prý ČT i ČRo do vysílání zvou analytičku Týdeníku Echo Lenku Zlámalovou. Svou nevoli ventiluje jak před lidmi z vedení obou stanic, tak i na poslaneckém klubu ANO. Fakt, že jeho zaměstnanci z Lidových novin či Mladé fronty DNES chodí do televize mnohem častěji než všichni redaktoři Echa, Reportéru, Dotyku, Hlídacího psa a Svobodného fóra dohromady, mu nijak nepřekáží v tom, aby si stěžoval, že jeho redaktoři mají v televizi stopku a že jsou kvůli svému majiteli perzekvováni. Dokud Reportéři ČT podobným způsobem jako on popisovali starý matrix, rozuměj zločinecké struktury v ODS a ČSSD, byly to pozoruhodné reportáže. Když se v reportážích třikrát za kalendářní rok pověnují jeho Agrofertu, spatřuje za tím Babiš zlou vůli. Proti dotyčným redaktorům je třeba „vyvodit patřičné následky“ (citováno z oficiální stížnosti Agrofertu Radě ČT z 11. března 2015). Babišův pohled na svět, formovaný v podnikání, kde je nutná subordinace, příkazy a jejich vymáhání, si s něčím tak vágním, jako je koncept tzv. veřejnoprávnosti, neví rady. A protože po zdecimované pravici zaměřil dnes svoje hnojomety i na koaliční ČSSD, vidí za zpravodajstvím Kavčích hor, které mu příležitostně nejde pod vousy, přímo Lidový dům. Politici ANO jsou v neformálních hovorech schopni narážku na Babišovy noviny odpálit protiargumentem: My máme Mafru, socani mají ČT.

Představu, že je nespravedlivě napadán a že za těmi útoky stojí poražený protivník, s Babišem sdílí i prezident Miloš Zeman. Do jaké míry oba politici výpady svých věrných, respektive zaměstnanců, proti ČT koordinují, zůstane v rovině spekulací, není to dokonce ani pravděpodobné, ale reálně se jejich nevole sbíhá.

Polepší se Komárek?

Na kterých místech své obranné hradby očekávají obránci veřejnoprávních kanálů útok? Možnosti jsou v zásadě dvě – ta první vyžaduje větší trpělivost, šla by cestou změn v mediálních zákonech, zato druhá nabízí rychlejší uspokojení a uskutečnila by se přes změny v mediálních radách.

Pokud jde o zákony, koalice se v programovém prohlášení zavázala upravit celou mediální legislativu. Nové znění zákona o rozhlasovém a televizním vysílání předpokládá legislativní plán do konce roku, nový zákon o ČT má přijít až pak. Jenže úkol přepsat zákony spadl na náměstkyni ministra kultury Kateřinu Kalistovou (ČSSD), která se mezitím v osobním životě rozvádí, v politickém životě ztratila oporu v premiéru Sobotkovi, a výsledkem je, že po prvních nástřelech z podzimu loňského roku její aktivita prozatím ustala. Na Kavčích horách, které předtím Kalistová nebo její podřízení polekali takovými myšlenkami, jako je zakázat televizi sponzoring („Tento pořad vám přináší Heineken...“), teď až na další mohou být klidní a věnovat se představě, že místo dnešní rady příznivě nakloněné generálnímu řediteli Petru Dvořákovi přijde rada nepřátelská.

Z patnácti členů Rady ČT se na dubnové schůzi sněmovny pět radních vymění. Ještě před dvěma týdny kolovala v kuloárech tzv. divoká varianta, že by sněmovna smetla radu celou, a tím by se otevřela možnost smést i ředitele Dvořáka. To by se dalo navléci tak, že sněmovna dvakrát po sobě odmítne zprávu ČT o hospodaření nebo zprávu o činnosti. Ovšem o zprávách se hlasuje veřejně, a poslanci tedy mohou nést osobní zodpovědnost za chaos, který po smetení Dvořáka může nastat.

Naopak samotná volba radních je tajná, její výsledek tedy do poslední chvíle zůstává otevřený, a právě tady se dá mnohem lépe piklit. Pokud by se volilo podle zaběhnuté praxe, předdomluví se partaje na poměru „svých“ radních a potom na konkrétních jménech. ANO by své zastoupení pochopitelně rádo posílilo. Dnes v radě nemá fakticky nikoho, alespoň formálně pouze bývalého šéfredaktora Mladého světa Luboše Beniaka. Jeho případ ostatně pomůže pochopit, proč je ANO ve věci televizní rady tak roztrpčené. Kandidáty nenominují přímo strany, nýbrž občanská sdružení, Beniaka ve volbě před rokem (kdy se doplňovalo šest radních) navrhla Nadace Charty 77. Její ředitelka Božena Jirků udržuje dobré vztahy s Babišem, který jí dlouhá léta přispíval na charitativní projekty. Poslanci ANO také před volbou dostali instrukci, že Beniaka mají volit. Ani Beniak se ostatně pozadím své nominace v neformálních hovorech s kolegy radními netajil. Jenže v radě se tento nominant ANO chová autonomně (viz jeho vystupování v Salonu Echa v tomto čísle), na poslední schůzi rady minulou středu se dokonce ostře pustil do šéfa mediálního výboru sněmovny Komárka (ANO).

Kromě Beniaka byli poslanci ANO instruováni například i k volbě Richarda Hindlse. U tohoto místopředsedy rady se fakt, že hnutí loni ve volbě tahalo za hodně krátký provaz, ukazuje ještě víc než u Beniaka. Hindls ve skutečnosti patří k ČSSD, před devíti lety se za ni dokonce pokoušel dostat do Senátu. Proto ANO vcelku oprávněně žije v dojmu, že se loni nechalo napálit a že jako jediná sněmovní frakce nemá na televizní radu vliv. (Tento debakl mimochodem u předsedy Babiše nešťastníku Komárkovi dost přitížil.)

O to větší bude touha tentokrát se v radě uchytit. Odpůrci rozlézání Babišova vlivu se však spoléhají na to, že zafunguje tichá koalice „přátel starých pořádků“ proti vetřelci. Politici klasičtějších demokratických stran o tom už delší dobu vedou neformální konzultace. I premiér Sobotka si je podle zdroje ze své blízkosti plně vědom vážnosti situace a toho, že s oligarchizací tisku význam České televize prudce roste. Ministr vnitra a zlý muž ČSSD Milan Chovanec minulý týden v časopise Euro přímo řekl, že proti dalšímu posilování Babišova vlivu v ekonomice a v médiích bude ochoten spojit se třeba s opozicí: „Nevylučuji, že bychom do toho šli i za cenu ukončení koalice.“ Babiše jeho výrok rozčílil do té míry, že se o rozhovoru muselo mluvit na následující koaliční radě.
Chovanec přitom nemluvil o ničem jiném než o zákonech proti koncentraci vlastnictví médií (a hospodářské moci), na kterých ale zatím nikdo ani nepracuje. Je to tedy pouhá hudba budoucnosti, a i tady představuje Chovanec ve vedení ČSSD zatím výjimku. Zbytek strany, stejně jako lidovci, radši Babiše nechce provokovat.

Pokud jsou ale minulé volby radních nějakým měřítkem, měl by být Babiš nervózní. Ještě výmluvnější než zmíněná volba šesti členů televizní rady byla loni volba do velké rady. V ní se hrálo o jediné křeslo ze třinácti, nové ANO v radě logicky nemělo žádný hlas, jeho kandidátka Jana Kasalová se ale do rady probojovala až ve třetím kole, a to proti Václavu Menclovi, exponentovi toho, co zbývalo z kdysi mocné ODS. Na jednotlivých poslancích ČSSD museli tehdy Sobotkovi vyjednavači málem klečet a udolali je teprve argumentem, že Kasalová, dlouholetá manažerka Primy i ČT, má svou vlastní hlavu a nebude Babišova loutka. Dnes jsou i poslanci, kteří se tehdy nechali přemluvit, o rok zkušenější se selektivním zpravodajstvím Babišových novin a dá se očekávat, že při volbě radních budou letos ještě obezřetnější.

Spacáky zatím nikde

Asi nejparadoxnější na celé věci je, že tentokrát verbální hrozby vůči ČT nevyvolaly žádné občanské vzedmutí. Jak to? V minulosti dokázali kulturní obec pro věc svobody na ČT rozpumpovávat hlavně filmaři napojení na televizní rozpočty. Tito lidé musejí dnes sledovat vývoj na několika frontách najednou. Finanční úřady podléhající ministerstvu financí začaly zpochybňovat systém vratek DPH, na němž až dosud stál koproducentský model (viz případ seriálu První republika, kde se kvůli vzniklé nejistotě přestalo natáčet; popis tohoto právně zašmodrchaného případu čtenář najde na serveru Borovan.cz). Současně ale ministr financí udržuje filmařskou branži v naději, že jí ze státního rozpočtu navýší státní fond kinematografie, z něhož se platí pobídky pro filmaře a který předtím Poslanecká sněmovna o 300 milionů korun snížila. Nebo že navýší toky do kultury ze svých vlastních peněz. V řídicích patrech ČT každopádně panuje nejistota, kolik ze známých osobností Babiš paralyzoval z pozice ministra financí a kolik si jich zavázal firemním sponzoringem z Agrofertu.

Při pokusu strčit nohu do ČT a ČRo, posledních velkých redakcí v zemi, kam zatím jeho lidem chybí přístup, Babiš dost možná narazí. Počet radních, které se ANO podaří prosadit do televizní rady, odhaduje zdroj z koalice na „dva až nula“. Ale bude to boj, který ani případnou porážkou Babiše na této schůzi neskončí. Obě veřejnoprávní stanice se v něm zatím mohou spolehnout na politiky z tradičních partají – a zatím pouze na ně. Pro éru pokročilého babišismu je to charakteristické. Že zvoní hrana, si během posledních dvou let uvědomovali vždycky jen ti, kdo měli hlavu přímo u zvonu.