Jsme všichni pro humor. Prezident Miloš Zeman je pro humor nejvíc, rozsévá ho plnými dásněmi. A nejvíc miluje černý humor. Ten nejčernější. To jde na hranu. Jednou už to někdo nevydrží a praští ho palicí po hlavě.

Blízko k tomu měl o víkendu v Pekingu Vladimir Putin, jenž by ho spíš sejmul nějakým karate úderem. To by našemu panu prezidentovi hůlka nebyla moc platná. Však taky Vladimir trochu nadskočil, když to slyšel: Novináře je třeba likvidovat, chacha... Ještě tou svou mizernou ruštinou to ten český švejk řekl, likvidírovat skazal, ironik, ach hada na prsou si Vladimir choval, takhle uštknout zákeřně umí jen Češi.

Co on už se Vladimir nad tou smrtí té zatracené Politkovské natrápil, co on už si s tím užil. Bába jedna zvědavá, nenechavá, protivná. Vždyť do toho výtahu nemusela vůbec lézt. Nevím, co tam hledala. No tak ji tam někdo oddělal, odkrouhnul, jak se říká u nás v kágébé… Je to snad moje vina? Že tam bydlela, že šla domů? Ach, bydlela, to může říct každej, víme, jaká byla doba. No, už je to lepší, už jsem vlast stabilizoval, jsme jedna rodina. Měla si dát pozor, když měla dvě děti, o ty se měla starat, o kytičkách nebo o lidových výšivkách psát měla, ty jsou krásné, ale ona pořád teroristi, Čečenci, tajné služby, pořád do toho nos strkala.

My jsme ji přitom varovali, když do toho Beslanu tehdy chtěla jet, kde teroři s našimi tu školu zřídili. Ještě než tam doletěla, se jí špatně udělalo, no zrovna jsme jedy testovali, pak to na toho lotra Litviněnka báječně zabralo, ten jel hned, chvíli zvracel, pak se svíjel, za pár dnů na lopatě, čistá práce. Tu Politkovskou jsme chtěli jen trochu postrašit, ale ona pár týdnů si poležela, postonala a hned zase do práce, hned zase to štvaní, hned zase to šťourání. No to se soudružka žurnalistka nemůže divit, že si na ni někdo v tom výtahu počkal. Už to bude v říjnu jedenáct let.

Nu da, 7. října, okťabra, to bylo, večer. Zrovna jsme sedali ke slavnostnímu stolu. Vždyť já mám 7. října narozeniny! Tehdy mi bylo zrovna čtyřiapadesát, ach, to jsem byl mladík, plný sil, maladěc. A ti naši kluci se mohli přetrhnout, pořád mě chtěli nějak uctít, potěšit, radost dopřát. Aj, já nevím, čí to byl nápad, dát mi k narozeninám hlavu té ženské. Já se o to neprosil, horlivci jedni pitomí. Ale radost asi člověku udělat chtěli, no, holoubci moji tajní, což za to můžou? A což za to můžu já? Kdyby s tím aspoň o pár dnů posečkali. Ale mladou krev neuhlídáš. Co naplat, politovali jsme a bliny zakusli.

Ach, byly s tím pak velké nepříjemnosti. Za pár dnů jsem byl v Drážďanech, kde jsem ty krásné roky sloužil, a tam se na mě vrhli, na ulici stály zjevy jakési s cedulemi, že prý jsem vrah. To si máme nechat líbit? Však jsem to přímo před tou Merkelovou musel vysvětlovat, a já jim říkal, že ta Politkovská neměla žádný vliv, že ji v Rusku skoro nikdo neznal, že by nikomu nestála za to, aby ji jen šedivý vlas zkřivili. A že jestli někomu ta smrt uškodí, tak je to mojí vládě, mně, tedy Rusku, takoví jsme chudáci nevinní. Ale oni si to nenechali vymluvit, prý jsem vrah, ubijca, Mörder… Ech, chamraď.

Už to snad je za námi, snad už se to uklidnilo, já už zase klidně spím a těch hulvátů, kteří to připomínají, už je jen pár. Jsem rád, že to mám za sebou, vždyť to přece každý uzná, že se normálnímu člověku nechce ty pisálky zabíjet, trávit, ozařovat… Vždyť to není nic hezkého. Lepší v klidu, bez násilí, nebo jen trochu, však už jsme se i poučili, už byl skoro klid.

A teď najednou ten Zjeman, durak čechoslavackij. Prý Voloďa, žurnalistov nádo likvidirovať, chachacha. Hulvát. Aby se nedivil. Až se mu jednou zase špatně udělá, nemusí to byt ani z těch blinů a pirohů, co jich do sebe vždy tolik natláská. Jako že se imperátor Rusi Voloďa jmenuju.