Mráz vane toto léto z Istanbulu. Na českém knižním trhu je k mání kniha, která je okamžitě použitelná pro základní orientaci ani ne tak v turecké politice a historii jako v tamní každodennosti.

Kniha polského novináře Witolda Szabłowského Vrah z města meruněk je o tom, jak Turci žijí, co si myslí, jak hledí na Západ, na islám, na genocidu Arménů (nechtějí o ní moc slyšet), na Atatürka, jehož dědictví je sice nedotknutelné, ale stále více se drolí, a proč tak milují (většinově) svého Tayyipa, tedy prezidenta Erdoğana. Nejjednodušší odpověď je, že je jedním z nich. Nebo to aspoň umí předstírat jako nikdo – včetně Atatürka – před ním.

A je také o tom, jak se Turci milují mezi sebou, muži a ženy, případně muži s muži. Sexuální vztahy a jejich realizace, to je vždy dosti důležitý rozměr života společnosti; v zemích, jako je Turecko, možná podstatnější než jinde, kde jsou tenze tohoto druhu jaksi méně napjaté.

Tak se tam dočteme, že polovina tureckých žen neumí popsat, co je to orgasmus, čtyřicet procent mužů netuší, že existuje menopauza, a naprostá většina z nich vyžaduje, aby manželka byla do svatební noci pannou – což vede ve velkých městech k rozkvětu gynekologických ordinací, kde specialisté provádějí zákrok, který to zase vrátí do správného stavu: dovolit si ho mohou samozřejmě jen bohaté nevěsty.

Sami turečtí muži pak hojně navštěvují nevěstince a třetina z nich tam přijde o panictví: prostitutky jsou často právě zavržené ženy a dívky. Turečtí muži se běžně vychloubají nevěrou a promiskuitou a stylizují se jako machové, ženinu nevěru či jen náznak koketerie, ale i jen prostého milého chování mnozí považují za smrtelný hřích a důvod k okamžitému zavržení – ve východních oblastech došlo v posledních letech k několika případům ukamenování. Obecně lze říct, že turecká společnost je silně sexuálně traumatizovaná, žijící v napjatém rozporu mezi extrémním pojetím sexuální ctnosti a vybičovanou maskulinní ctižádostí, jakousi extrémní přecitlivělostí na svůj turecký superfalus, za čímž obvykle bývá nějaký problém, nějaký komplex méněcennosti.

Szabłowski ale není sexuolog (informace o sexuálním chování Turků, tzv. turecká Kinseyho zpráva, vyšla v deníku Hürriyet v roce 2005) ani sociolog či kulturní antropolog (naštěstí, protože by to pak bylo mnohem méně zajímavé). Je novinář, reportér, mladý reprezentant „polské reportérské školy“, která je unikátním fenoménem, jejž lze sousedům jen závidět. Předpokládá ponoření se do terénu, prozkoumávání temných a málo dostupných míst, dlouhodobý pobyt na místě a samozřejmě novinářskou zvědavost. K tomu patří úsporný, výstižný, ale bohatý literární styl a pak i jistá reportérská manýra, kterou dobře zná čtenář veleúpěšné knihy Mariusze Szczygiela Gottland, již kniha Vrah z města meruněk poněkud připomíná, ovšem místo svérázu Čechů jde o svéráz Turků.

Taktika muže z lidu

Polsky kniha poprvé vyšla v roce 2010. Pak ji autor v roce 2014 doplnil o nové kapitoly, především o tu úvodní, pojednávající o protestním protierdoganovském hnutí z istanbulského parku Gezi a Taksimského náměstí z května 2013. Vzpomínáte si na ty protesty? Možná byly labutí písní za sekulárním, prozápadním Tureckem a za občanskou společností. Vypadalo to na „turecké jaro“, a skončilo to po policejních zásazích do vytracena. Erdogan stál už pevně v kramflecích a většina Turků za ním.

Hrdiny té kapitoly jsou místní gayové, kteří se v tom parku, co měl být pokácen a na jeho místě mělo být postaveno obří nákupní středisko (už stojí), scházeli. Homosexuálové byli přesvědčeni, že je to kvůli nim, že je chce vláda z parku vypudit. V případu se sešlo to, co nové Turecko charakterizuje. Moralizující a k náboženské rigiditě směřující režim se opírá o vnější modernizaci a konzum, což umožnila skutečnost, že roky vlády Erdoğanovy strany AKP byly provázeny nepochybným hospodářským vzestupem, takže životy obyčejných lidí se objektivně zlepšovaly. Jak sám prohlásil, „nikdo už nemluví o nemocném muži na Bosporu“. Erdogan převzal atatürkovský nacionalismus a progresivismus a skloubil ho s lidovým cítěním, které přes všechno pozápadnění zůstalo – zvláště mimo velká města – muslimské a patriarchální.

Erdoğanova proevropská či prounijní rétorika byla podle jeho kritiků vždy jen taktika, jak tomu muslimové říkají: takkiye, lest na oklamání nepřítele a nevěřících, jimž se může lhát. Věděl, že čím více bude tlačit na vstup do Unie, tím větší bude kritika a výhrady ze strany Západu a tím větší a nepřátelštější bude reakce hrdých a nacionalisticky cítících Turků. Výsledkem je, že pro vstup do Unie je v Turecku o polovinu méně lidí, než bylo před deseti lety. Erdoğanovi jde ve skutečnosti o něco přesně opačného, o zavedení šaríe, možná umírněné, ale šaríe.

Turecká islamizace je přitom jev, který má své paradoxní stránky. Například výskyt žen v islámských šátcích na istanbulských ulicích. Je jich nesporně mnohem víc než před lety. Prý to jsou ale ženy, které dřív vůbec na ulici nechodily, protože vyjít s hidžábem bylo v Istanbulu stigma. A vdané muslimské ženy (prý) chtěly nosit šátek. Inu, nezbývalo jim než sedět doma. Nyní mohou chodit po ulicích. A mohou v šátku i studovat, což dřív v šátcích také nemohly. Je to pokrok, nebo regres?

Jiný příklad. Celotělové plavky pro muslimky, které jsou dnes běžnou součástí tureckých, ale už i evropských pláží. Z pohledu sekularisty – a řekl bych i lidské přirozenosti a, proč to neříct, muže – je to… podivné, ošklivé, nepraktické. Ale ty ženy se poprvé mohou jít koupat na veřejnosti. Je to pokrok, nebo zpátečnictví a útlak žen?

Boží záměr a papež

Szabłowski pobýval v Turecku opakovaně dohromady několik let, projel jím křížem krážem, poznal tedy nejen Istanbul a Ankaru, ale i východní, divoké oblasti Kurdistánu, anatolský venkov či města, o nichž člověk v Evropě většinou nikdy neslyšel, ale ono tam žije třeba přes tři sta tisíc obyvatel a v jednom se narodil muž, který dosáhl celosvětové proslulosti, byť značně pochybným způsobem.

Řeč je o městě Malatya, což je ono „město meruněk“ z názvu knihy. V roce 1958 se v něm narodil Mehmet Ali Ağca, který 13. května 1981 spáchal atentát na papeže Jana Pavla II. Na polského papeže, nutno připomenout. Jan Pavel II. naštěstí přežil, výstřel zasáhl loket a břicho, ale zázrakem se vyhnul důležitým orgánům. Druhý den už papež svému atentátníkovi odpustil. Navštívil ho v roce 1983 ve vězení, Ağca po jeho smrti tvrdil, že se spřátelili. Z toho nejspíš vyvodil dosti absurdní žádost o polské občanství, jež mu rozumně nebylo uděleno…

Szabłowski se vydal do Malatye, kde se chtěl setkat s jeho příbuznými a známými. Ağca tehdy ještě seděl v tureckém vězení (z italského byl propuštěn v roce 1999), kde si odpykával trest nikoli za střelbu na papeže, nýbrž za vraždu novináře Abdiho Ipekciho, jehož zastřelil v únoru 1979. Tehdy šlo o typickou likvidaci intelektuála, který představoval to, co ultranacionalisté jako Ağca nenáviděli. Tedy Turecko jako západní liberální stát, respektující lidská práva a svobody. Ağca nebyl islamista a jeho vztah k náboženství byl nejspíš chladný (prý se pak ale nechal pokřtít), byl to spíš terorista starého „západního“ typu, člen fašistické panturkistické organizace Šedí vlci, která by se dala přirovnat spíš k IRA či ETA než k Islámskému státu.

Zajímavé a asi příznačné je, s jakým hodnocením „slavného“ rodáka se Szabłowski v Malatyi setkal. Jeho příbuzní a lidé, kteří ho znali, jako by vytěsňovali, v čem spočívá jeho proslulost. Byli hrdí na to, že znají někoho tak slavného, aniž by je zajímalo, čím se tedy proslavil. „Nikomu nepřál nic špatného,“ říkají jeho bratři, a když se jich polský novinář zeptá, proč tedy střílel na papeže, odpoví, že za to nemohl, že v tom byl „boží záměr“. Kdyby totiž nevystřelil, nemohl by se udít zázrak, že papež nezemřel. A nejen to: papež by nemohl svému skorovrahovi odpustit a Ağca by se nemohl stát lepším člověkem. Bizarní logika je svým způsobem odzbrojující a má možná něco společného s orientálním fatalismem, s nímž lze hledět na svět a nenechat k sobě připustit realitu.

Čest mezi nohama

Ta však Turecko staví před skutečnosti, před nimiž těžko zavírat oči. Jednou z nich jsou vraždy ze cti. Každý rok je především na východě země zabito několik desítek mladých dívek. Zvláště rozšířena je tato neblahá tradice mezi Kurdy. Její pravidla jsou nepsaná a velmi neurčitá, některé věci, třeba i nevěra, se prominou, jiné – stačí, že dívka začne nosit džíny – mohou znamenat rozsudek smrti. Hlavní roli hraje čest, přesněji čest muže, otce, bratrů, strýců. Vražda samotná je velice promyšlený proces. Není to v žádném případě zločin z afektu. Připravuje se dlouho a je konsensuální. Dohodnou se na ní členové rodu, stařešinové, jimž se neodporuje. Často souhlasí i matky. Dívka samozřejmě je z přípravy na svou vlastní vraždu vyloučena. Většinou nic netuší, pokud ano, pokouší se utéct, končí pak často v nevěstincích. Příběhy dvou takových dívek Szabłowski vypráví. Jsou to smutné osudy, i když skončily lépe než ty jejich zabitých družek. Odsouzené někdy naleznou útočiště u imámů, kteří si však obvykle, řečeno biblicky, myjí ruce. Nejde o islámskou tradici, avšak děje se v kontextu vypjatě maskulinního rázu islámského náboženství a kultury.

Když je dokonáno, snaží se všichni zahladit stopy, na čemž spolupracuje často i policie, neboť i policisté respektují starý zákon. Je-li poskvrněna mužská čest, musí být očištěna. Ženskou krví. „Veškerá čest tureckého muže leží mezi ženskýma nohama,“ cituje Szabłowski jednoho liberálního novináře z Ankary. V jiné kapitole uvádí „zábavnou“ příhodu z jednoho baru, kde se s ním dal do řeči mladý Turek, který začal tirádu o tom, jaké jsou ženy ze Západu zkažené a necudné. Witold je bránil, ale bez zvláštního zápalu. Pak, když Turek zjistil, že mluví s Polákem, řekl mu, že spal s jednou Polkou. – Szabłowski na to jen pokrčil rameny, neboť co by tak měl asi na to říct? Turek mu v tu chvíli vmetl do tváře, že nemá žádnou čest, že kdyby tohle on řekl o Turkyni, musel by ho zabít. Tak by ochránil čest národa. Západ, kam patří i Polsko, o ni dávno přišel.

Vypadá to jako folklor, ale zvláště znepokojivý je fakt, že nejradikálnější zastánci trestání žen jsou mezi mladými Turky ve věku od šestnácti do dvaceti lety. Co to znamená pro budoucnost Turecka i Evropy, kde Turků přibývá a kde jejich machistická orientální identita spíše posiluje, než slábne? Více vražd ze cti? Kulturní obohacení?

Nešťastné malé ženy

Turecká mentalita je ovšem také pohostinná, laskavá, přátelská. A přitom zajímavým způsobem melancholická či spíše melodramatická. Sondou do tureckých duší je obliba nekonečných sladkobolných televizních seriálů, telenovel, jež tamní studia produkují ve velkém množství a které přibíjejí k televizím miliony nejen žen, jimž často nezbývá než vysedávat u televize, ale i mužů.

Szabłowski podnikl rozhovor s „královnou tureckých seriálů“ Deniz Akkayaovou, scenáristkou nejpopulárnější turecké telenovely Kücük kadinlar – Malé ženy. Říká, že základní pravidlo, které se musí v Turecku respektovat, je, že Turci raději pláčou, než se smějí. Téměř všechny úspěšné seriály jsou dramata. I její Malé ženy jsou velmi smutné a nedají se sledovat bez kapesníku. Vypráví o pěti sestrách, které kvůli automobilové nehodě přišly o rodiče, což ještě zdaleka není konec ran, jež na ně osud (nebo Alláh – ale seriály jsou nenáboženské, zatím) sešle.

Permanentní neštěstí, se kterým se seriálové ženy setkávají, uvádí prý Turky do zvláštního druhu melancholie, kde jim je velmi dobře. Když se scenáristka snažila některé díly dovést k optimističtějším koncům, diváci protestovali a sledovanost okamžitě klesala. Happy endy totiž Turci nebaští. 

Witold Szabłowski: Vrah z města meruněk. Příběhy z Turecka. Přeložila Barbora Gregorová. Vydal Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj. 224 stran.