Velká část české společnosti je, zdá se, fascinována prezidentem Milošem Zemanem, ať už v dobrém, nebo ve zlém. Za něco málo přes rok se bude konat druhá přímá volba českého prezidenta. Vrstva společnosti, přezdívaná „pražská kavárna“, která proti Zemanovi aktivně vystupuje, začala vybírat své kandidáty, zájem stát se hlavou státu už potvrdil textař a podnikatel Michal Horáček, vhodnou osobnost hledají i lidé kolem tzv. Kroměřížské výzvy. Koho je možné takovým způsobem najít?

O významu blížících se voleb i přiměřenosti způsobu, jak k nim angažovaná veřejnost přistupuje, jsme mluvili s komentátorem a univerzitním pedagogem Tomášem Klvaňou, podnikatelem a mecenášem Janem Dobrovským a advokátem a někdejším novinářem Tomášem Němečkem.

Prezidentské volby se blíží. Těšíte se?

Dobrovský: Já strašně. Jestli to bude taková legrace jako teď v Americe, bude to velké představení.

Němeček: Netěším. Byl jsem proti přímé volbě a zůstanu u toho.

Klvaňa: Mám rád kampaně, to napětí a vypjatou atmosféru. Užíval jsem si i kampaň v roce 2013, v níž jsem podporoval Karla Schwarzenberga, kdy jsem na různých místech země zažil atmosféru, která mi připomněla rok 1989. Zároveň ale ta porážka, jakkoliv byla očekávatelná, byla docela těžká. Teď jsme něco podobného zažívali v Americe. Takže jsem takový rozpolcený… (smích)

Dobrovský: To svoje těšení se jsem myslel trochu sarkasticky. V každém případě to bude volba, do které půjdeme poučení. Máme zkušenost z roku 2013. Víme, co se teď dělo v Americe. Takže také víme, že v nadcházejících volbách českého prezidenta půjde o hodně. Možná dokonce o všechno.

Proč by mělo jít o všechno? Často slyším, že množství mentální energie, kterou lidé vyplýtvají přemýšlením o Miloši Zemanovi, neodpovídá tomu, co hlava českého státu skutečně znamená, co fakticky může.

Dobrovský: Říkám „možná o všechno“. Vycházím z toho, jak společnost hrubne, roste v ní agresivita, vytvářejí se seznamy nepřátel, z našich problémů jsou obviňovány menšiny. Před rokem jsme se všichni divili, jak je možné, že prezident Zeman nepustí na Albertov studenty a vystoupí tam na jednom pódiu s Martinem Konvičkou. Za ten rok se podobných věci stalo tolik, že by nám to dnes už přišlo normální, člověk by se ukomentoval, kdyby se k tomu všemu měl vyjadřovat. Pokud ta agrese bude stejným tempem akcelerovat, nebudeme se moci divit, jestli do voleb dojde třeba i k nějakému pogromu. Přiznávám, že moje skepse je veliká.

Němeček: Tvrzení, že půjde o všechno, je pro mě asi moc dramatické. Rozhodně ale hrozí, že nastane koncentrace veškeré politické moci do jedněch rukou. Příští rok po sněmovních volbách bude zřejmě Andrej Babiš potřebovat, aby ho Miloš Zeman jmenoval premiérem. Až potom se rozhodne, koho podpoří v prezidentské volbě. Myslím, že Andrej Babiš v téhle chvíli ještě neví, koho v prezidentské volbě podpoří, stejně jako Miloš Zeman podle mě ještě není rozhodnutý, jestli bude kandidovat. Je docela dobře možné, že se Babiš proti Zemanovi postaví – nebo mu přinejmenším tu možnost připomíná.

Deníky Babišova vydavatelství MAFRA přicházejí poslední dobou s řadou nápadných útoků na lidi ze Zemanova okolí: o poradci Nejedlém a jeho dluhu, o mluvčím Ovčáčkovi, Jindřichu Forejtovi, podivném ruském daru pro nadaci Ivany Zemanové... Beru to jako výstrahu, kterou vlastník vysílá prezidentovi.

Klvaňa: Je pravda, že faktické moci prezident moc nemá. Má ale veliký vliv na náladu lidí, může nastolovat agendu, přicházet s tématy, na něž pak publicisté a komentátoři vlastně musejí reagovat, i když se jim třeba nechce.

Jaké důležité téma prezident nastolil? Hodně se profiloval na uprchlické krizi, k níž se vyjadřoval pro sebe typickým způsobem. Ale to téma by tu bylo i bez něj. Nepřinesl ho.

Klvaňa: To ne. Ale že pomalu každé vyjádření každého českého prezidenta bylo v médiích důkladně rozebíráno, je podle mě fakt. Souvisí to se způsobem, jímž se v Česku hlava státu tradičně vnímá. Politika nemá jenom faktickou rovinu, ale i symbolickou – a tu nemůžeme podceňovat, protože ovlivňuje nastavení lidí. To, že se v různých zemích dostávají k moci populisté, s praktickou rovinou politiky souvisí jenom do určité míry. Donald Trump ve volbách zvítězil především jako symbol boje s do absurdna dovedenou politickou korektností. I kdyby nesplnil většinu těch praktických věcí, jež slíbil ve svém programu, bude ho celá řada lidí volit dál, právě jako ten symbol.

Dobrovský: Prezident je také důležitým spolutvůrcem norem chování, nejenom v politice, ale i ve společnosti. Ta je dnes konfrontovaná s nekulturností, nekorektností a hrubostí. Míra demagogie, která dnes přichází z Hradu, je obrovská a je velmi těžké se jí bránit. Velmi dobře naplňuje definici současné doby jako postfaktické, postpravdivé. Česká ústava chápe prezidenta jako garanta pravidel. Současný prezident ale pravidla popírá, na politickém i společenském hřišti jako kdyby se hrála zároveň kopaná i házená. To, co říká Tomáš Němeček, tedy otázka, zda příští prezident bude mít podporu Andreje Babiše, je důležitá věc. Ale důležitější je, aby se zase začalo hrát podle pravidel, na nichž naše společnost stojí.

Připadá vám to hledání prezidenta a vůbec způsob, jak se, řekněme, angažované občanstvo k prezidentské volbě staví, adekvátní situaci, již jste právě popsali jako velmi vážnou?

Klvaňa: Přijde mi to jako projev občanské společnosti, která není koordinovaná, a je proto taky trochu chaotická. Nejsem signatář Kroměřížské výzvy, ale chápu ji jako výraz snahy najít někoho, kdo by byl proti Zemanovi volitelný, zatím tedy podle mě nikoho takového neobjevila. Mně je docela protivná póza všech těch komentátorů nad věcí, kteří vždycky hned vědí, že se to mělo koordinovat líp, mělo se říkat tohle a ne tamto… Jsou to akce osobností, které nemají ve všem nějakou společnou linii, na stejnou otázku od nich dostanete různé odpovědi. Neběží nějaká koordinovaná kampaň. Občanská společnost se jen projevuje.

Dobrovský: Můžeme v tom vidět projev zoufalství, zkusit najít někoho sám, když nikdo jiný s volitelným kandidátem nepřichází. Výraz hlubokého znepokojení politikou, kombinovaný s nechutí do té politiky, která je u nás definovaná soutěží politických stran, přímo vstoupit. Protože zapojovat se do politických stran se nikomu nechce, člověk tam narazí na ledaskoho a nakonec třeba nic neprosadí. Jenomže stranická politika je hřiště, na kterém se v Česku hraje. Mám dojem, že tu přežívá paradigma chování disentu v časech komunismu, kdy ale okolnosti byly naprosto jiné, stáli jsme proti diktatuře, přesile, jíž nebylo možné čelit nějakým jiným způsobem, třeba někam kandidovat.

Klvaňa: Souhlasím, ale řekl bych, že mladší generace aktivistů už tímhle způsobem zatížena není.

Němeček: Vrátil bych se k tomu, že přímou volbou jsme víc problémů vytvořili, než vyřešili. Vytvořili jsme zcela nový trh extrémně neprůhledného financování volebních kampaní. Tím, že jsme zvýšili možnost volit, jsme prudce snížili možnost být volen. Extrémně vysokou legitimitou jsme vybavili někoho, komu jsme dali jen negativní pravomoce. Když někdo nemůže dělat nic jiného než brzdit, tak prostě brzdí. Do toho tu existují ta tradiční s prezidentem spojovaná očekávání, která vznikla v roce 1918, možná ještě dřív. Chceme po prezidentovi protichůdné věci. Nemůžeme mít prezidenta, který bude zároveň vůdcem smečky, prezidenta, který je smířlivý a je svorníkem společnosti, a prezidenta, který je přímo volený.

Z těch tří charakteristik může jakýkoliv prezident splňovat jenom dvě. Mám dojem, že ty iniciativy se ještě neadaptovaly na přímou volbou změněná pravidla hry a vyhlížejí hypotetického kandidáta, který naplní všechny tři ty charakteristiky.

Tomáš má jistě pravdu, klidně se budu zase kát, že v době, kdy se o přímé volbě debatovalo, jsem si její úskalí neuvědomoval. Zároveň by ale zrušení přímé volby v dnešní situaci víc problémů vytvořilo, než vyřešilo. Jako ten „komentátor nad věcí“ si zároveň všímám toho, že na situaci, o níž slyším, že je nová a vážná, reaguje občanská společnost chováním, které mi připadá stereotypní. Lidé se sejdou, mají z toho dobrý pocit, podebatují si, možná se trochu pohádají, pak to všechno projedou a při další příležitosti si to s novým elánem všechno zopakují. Může to všechno být jistým způsobem podnětné a třeba i zábavné, jenom nevím, jestli to stačí. Zároveň ale moc nevím, co by byl ten efektivnější postup.

Dobrovský: Taky neznám odpověď na tuhle otázku. Svět se změnil a já zjistil, že v tom novém světě jsem ztratil schopnost odhadovat. Dokonce bych řekl, že odhadnout vývoj dnes neumí skoro nikdo – včetně agentur, které mají v popisu práce zjišťovat takové věci exaktně. Děje se to i kvůli vyprázdněnosti pojmů, jichž je dneska debata plná. Terčem nepřátelství často jsou elity, já ale nevím, kdo k nim vlastně patří, a věřím tomu, že to nevědí ani ti, kdo proti nim brojí.

Klvaňa: Otázka, jestli to, co se kolem hledání prezidenta děje, stačí, je docela důležitá. Asi probíhá nějaký pokus najít českou variantu „modelu Kiska“. Ve zdejších podmínkách tedy někoho, kdo by dokázal sjednotit všechny hlasy, které v minulé prezidentské volbě podpořily Karla Schwarzenberga, ale byl také schopen oslovit část voličů Miloše Zemana.

A jak byl Andrej Kiska nalezen?

Dobrovský: To je právě ono. Nikdo ho nehledal. Ten člověk se našel sám, měl odvahu do toho jít. Andrej Kiska také měl tu výhodu, že od něj nikdo moc neočekával – takový milý pán, o němž se ale ukázalo, že v něm je víc, než se zdálo. V Česku máme spíš problém s nepřiměřenými očekáváními, která jsou logicky zklamávána.

Němeček: Jenomže zvolení Andreje Kisky bylo také důsledkem velmi ojedinělé situace na Slovensku, která se tady opakovat nebude. Kiska se prezidentem přece stal také proto, že se nejsilnějšímu slovenskému politikovi Robertu Ficovi podařilo zmást vlastní voliče. Nerozuměli tomu, proč chce pozici premiéra vyměnit za fakticky slabý úřad prezidenta. Kdyby ukázal na kohokoli jiného a řekl: toto je můj kandidát, ten člověk by vyhrál. Místo toho kandidoval sám a s Kiskou prohrál. Dál se na jeho vítězství podílela – a v tom ohledu už se české poměry těm slovenským blíží – naprosto demoralizovaná slovenská pravice, která přišla s kandidáty buď naprosto zmatenými, nebo nevolitelnými, výjimku představoval snad jen Radovan Procházka, který se ale opět nominoval sám.

K tomu českému okouzlení Kiskou jenom dodávám, že moji slovenští přátelé poslední dobou mluví o zklamání z toho, že Andrej Kiska je především ceremoniální prezident, ptají se, kdy už konečně založí tu politickou stranu. On to ale neudělá, protože touží být prezidentem, do nějž si každý může promítat své touhy a přání.

Klvaňa: Rozdíl mezi Českem a Slovenskem je také v tom, že Slováci jsou – přes velikou roztříštěnost tamní politické scény – schopni v krizové situaci vystoupit jednotně. Když novináři Sme v obavách z glajchšaltace novým majitelem Pentou odešli z redakce, bylo jich čtyřicet a založili spolu nový deník. Tady je místo toho množství malých nezávislých médií.

Použil jsem před chvílí slovo stereotyp. Skutečně mám dojem, že se ta česká občanská společnost nebo její větší část nějakým způsobem zacyklila a důvod, proč se tak stalo, je, že těm lidem je v tom stereotypu dobře. Existuje tu ne zrovna malá skupina lidí, která má ve společnosti vliv, vyprodukuje hodně textů a vůbec má dobrou publicitu, ale jen málokdy dosáhne svého. Ta, jak se pro někoho pejorativně říká, pražská kavárna se velice silně zajímá o politiku, ale nedokáže se v ní prosadit. Nedokáže být relevantní silou, mimo jiné proto, že nemá nějakou svou reprezentaci.

Klvaňa: Ale ve které zemi dnes podobná skupina politickou reprezentaci má?

Němeček: Tady bych si dovolil nesouhlasit. Díky této skupině byla po všech sněmovních volbách po roce 1992 v parlamentu zastoupena strana, která byla napravo od středu, a nebyla to ODS. Jmenovala se tu ODA, tu Unie svobody, Bursíkova Strana zelených, TOP 09. Všechny ty strany se kromě pravostředové orientace také hlásily k havlovským hodnotám. Řekl bych, že všechno, co bylo v české politice cenné, nevyplynulo z běhu událostí, napadá mě třeba česko-německá deklarace, bylo výsledkem intelektuálního nasazení této skupiny.

Zároveň ale ten výčet měnících se hlaviček o čemsi vypovídá.

Klvaňa: Je pravda, že ta skupina nikdy nevyhrála volby, nepovedlo se jí oslovit výraznou část voličů.

Dobrovský: Ale to snad ani nebylo cílem. Ty partaje nebyly koncipované tak, aby se staly volebními vítězi, ale aby měly v politice svůj jasný otisk, aby byly korektivem stávajících norem. A žádná z nich nedělala politiku formou totálního marketingu, který běží neustále, i mimo předvolební kampaň, a nahrazuje program.

Klvaňa: Dnes už ale rozdělení v politice není mezi pravicí a levicí, ale mezi těmi, kdo chtějí uchovat konstituční liberální demokracii – a kdo jsou rozhodnuti ji z utilitárních důvodů zničit. Liberální demokracie je pod tlakem od Ameriky po postkomunistickou Evropu. V prezidentských volbách proto můžeme zažít, co jsme zažili v roce 2013, jen v daleko ošklivějších dimenzích.

Dobrovský: Jestli v téhle zemi není nikdo, kdo by byl schopný prezidentskou kampaň předvést a vyhrát, pak si to možná zaslouží. Tak si to prostě zažijeme a třeba pochopíme, že věci se musejí dělat jinak. Já nevěřím v nějaké „inženýrské“ řešení. Představu, že někdo vytáhne nápad, podle nějž to všechno uděláme, vytáhneme toho správného kandidáta, který obejme všechny voličské skupiny... Nakonec by to stejně bylo falešné a k ničemu dobrému by to nevedlo. Jestli se objeví kandidát se skutečnou schopností vést a přitom to nebude ani hrubián, ani ruský agent, bude mi to bohatě stačit a bude mi úplně jedno, jestli jeho politická koncepce se podobá té mojí, nebo ne.

Zatím se nikdo takový neukazuje, také proto, že lidé si třeba říkají, že ještě není tak zle, nechce se jim riskovat, obětovat svoje pohodlí. Generace, která v životě riskovat a nasazovat se musela, je už příliš stará a svoje už má vybojováno. Možná je skutečně potřeba, aby se ten tlak zvýšil a hrozba se stala reálnější, a to lidi vyprovokuje.

Němeček: V listopadu 2016 probíráme události ledna 2018, protože přímou prezidentskou volbou jsme mimo jiné zavedli permanentní předvolební kampaň, v níž jde stále téměř o všecko. Myslím, že tady existuje pár lidí, kteří pro vítězství v prezidentských volbách mají předpoklady – peníze, životní sílu, schopnost vydržet to ježdění od náměstí k náměstí se skákacím hradem, balonky a tím jedním vtipem, který je potřeba zopakovat.

Dobrovský: A kdo to je?

Němeček: To teď radši nebudu říkat.

Ano, to je další charakteristika potenciálně úspěšného českého prezidentského kandidáta: nesmí se to o něm vědět, jinak by se všechno zkazilo.