K výrokům prezidenta Miloše Zemana se stojí za to vracet kvůli poněkud překvapivému zjištění: jsou to vlastně na domácí scéně jediné komentáře k situaci na Ukrajině, které vykazují stopu strategického uvažování. Ostatní politici se omezují na konstatování (svého) stavu, a to vlastně platí bez ohledu na to, komu fandí: jsou pobouření, znechucení, šokovaní, litují, varují, připomínají to či ono. Všechno jsou to ale jen způsoby, jak dát najevo, že situace je vážná. Dávají najevo naivní přesvědčení, že se nikdy a nikde nic nezkazí voláním po klidu a příměří (například v tuto chvíli je volání po příměří objektivně protiukrajinské). Vládní činitelé pak k tomu navíc signalizují, že podpoří všechno to a právě jen to, na čem se dohodne Evropská unie. Existuje výmluvnější způsob, jak dát najevo, že jsme bezvýznamná země? A jak by to rozhodování EU mělo vlastně vypadat, kdyby do něj s tímto postojem přicházeli všichni?

Prezident Zeman naproti tomu ukazuje určité zahraničněpolitické názory a smysl pro reálpolitiku. Už v dubnu pronesl s přiznaným cynismem, že Krym je ztracen. Devadesát procent těch, kteří prohlásili, že anexe Krymu je nepřijatelná, ji fakticky dávno mlčky přijalo. Dále Zeman řekl (a nedávno nezopakoval), že by NATO mělo zaujmout pozici zastrašení, a to dokonce v té míře, že by v případě ruského postupu dál na Ukrajinu preventivně vstoupilo na ukrajinské území (pak už se ovšem nijak nevymezil proti tomu, když premiér Bohuslav Sobotka a ministr obrany Martin Stropnický ve chvílích ideálně vytipovaných pro diplomatické faux-pas dali najevo faktický nesouhlas s jakoukoli energičtější odpovědí NATO). Dále řekl, že je proti sankcím, embargům a blokádám.

Podmínky pro zemanovské odstrašující kroky jsou splněny. Jenže Západ byl donedávna ukolébán nesmírně rafinovanou ruskou fintou: Moskva verbálně popírala, že by na Ukrajině zasahovala. To až do sestřelení malajsijského boeingu umožňovalo Západu setrvávat v pozici, že se vlastně zas tak moc neděje. Shodou okolností si letos připomínáme kulaté výročí začátku první světové války a v první polovině roku se stalo oblíbeným memem komentátorů, že „mnichovské paradigma“ v zahraničněpolitickém uvažování – poučení z appeasementu – je záhodno kompenzovat „sarajevským paradigmatem“ – poučením z nezamýšlených důsledků zbrklých agresivních reakcí.

Dnes, poté co vlak sehrál v přepravě lidských těl roli, jejíž opakování si po holocaustu a gulagu už nikdo neuměl představit, je jakoby všechno jinak. Už nejen NATO, ale i mluvčí kancléřky Merkelové mluví zcela otevřeně o tom, že Rusové poskytují povstalcům podporu a zbraně, jejichž dodávky dokonce stupňují. Ale změnilo se něco?

Zjevní agenti, agenti, dobrodruzi, gangsteři

Před více než rokem vyšel článek náčelníka ruského generálního štábu Valerije Gerasimova s nenápadným titulkem „Význam vědy v předvídání“ (pro západní čtenáře ho objevil Robert Coalson z pražské redakce Rádia Svobodná Evropa). Gerasimov v něm rozvíjí postřehy o změněné povaze současné války. Uvádí mimo jiné: „Role nevojenských prostředků v dosahování politických a strategických cílů vzrostla a v mnoha případech dokonce co do efektivnosti předčily sílu zbraní. Ohnisko aplikovaných metod konfliktu se změnilo směrem k širokému využití politických, ekonomických, informačních, humanitárních a jiných nevojenských opatření – uplatňovaných v koordinaci s protestním potenciálem populace. To vše je doplňováno vojenskými prostředky skrytého charakteru včetně akcí informačního konfliktu a akcí zvláštních jednotek. K otevřenému použití síly – často pod pláštíkem mírových sil a regulace krizí – se přistupuje až v jisté fázi, primárně k dosažení konečného úspěchu v konfliktu.“

Tohle je způsob války, s nímž máme na Ukrajině co do činění. Nevedou ho standardní vojenské jednotky (i když dnes už se informace o střelbě zpoza ruské hranice považují za potvrzené), ale primárně nějaké jiné síly jednající v zájmu velmoci. Přičemž to, v čím zájmu jednají, nemusí být jasné ani jim samým. Povstalecké síly jsou amalgámem zjevných ruských agentů, možných ruských agentů, dobrodruhů a lidí s vlastní agendou, místních gangsterů a „protestního potenciálu populace“. Je to způsob boje, který je snadnější označovat antiseptickým, amorfním slovem konflikt než válka. A pakliže ho jako válku rozpoznáme, jaké jednotky by do ní NATO nasadilo?

Je to způsob konfliktu, který je vlastně hrozně starý – co jiného než tohle dělali piráti ve službách různých veličenstev, co jiného dělal Lawrence z Arábie? –, ale k jeho vedení je současný Západ minimálně vybaven. A to i mentálně. Ne že by to občas nedělal. Za příklad takové války na zapřenou lze považovat operaci Oluja. V roce 1995 chorvatská armáda vpadla do oblasti Krajina obývané Srby, kteří tam vyhlásili svou republiku. Blesková čtyřdenní operace, při níž bylo etnicky vyčištěno 150 000 Srbů, se odehrála s mlčenlivým požehnáním Západu (USA zrušily embargo na dovoz zbraní do Chorvatska) a za podpory firmy bývalých amerických důstojníků a francouzské cizinecké legie, jež pomáhaly školit chorvatské ozbrojené síly. Výsledný stav – etnicky homogenní území s hájitelnými hranicemi – byl příspěvkem ke konci balkánských válek, jejž bylo dosaženo za cenu porušení všech deklarovaných principů západní politiky. Totéž západní společenství pak četné chorvatské velitele stíhalo pro válečné zločiny. Bylo to dobře, nebo špatně? Bylo to lepší, nebo horší než pozdější přímé západní intervence? Bylo to lepší, nebo horší než nedělat nic? To jsou otázky, jimiž si turista v Chorvatsku, dnes členské zemi EU, hlavu lámat nemusí, neboť historii píší vítězové.

Mýtus mladé demokracie

V každém případě z toho neplyne mnoho použitelných lekcí pro politiku vůči Ukrajině a Rusku. Tam stojí Evropa před docela jiným problémem. Holandský novinář Olaf Koens tento týden napsal: „Při Putinově státní návštěvě Holandska v dubnu 2013 se s ním primátor Amsterdamu odmítl setkat, prý kvůli ,nabitému programu'. Ruský prezident za ta léta v úřadě nikdy nenarazil na takový odpor jako v Holandsku. Říkalo se, že LGBT demonstranti dělali takový hluk, že účastníci hostiny se museli přesunout do jiné místnosti – talíře, ubrousky a příbory v rukou. Ale jinak jsme většinou předstírali, že se v Rusku nic vážného neděje. Byl to mistrovský kousek pštrosí politiky vůči vnějšímu světu. Dokud se budeme tvářit jako by nic, obchodovat jako obvykle, sledovat, jak stoupá prodej, nechat přistávat lodě v rotterdamském přístavu a nechávat zločinné režimy využívat našich fikaných daňových konstrukcí, všechno bude bezvadné. Stále jsme si namlouvali, že Rusko je ,mladá demokracie', termín, který už i kremelští propagandisté dávno odložili.“

Je to velmi výstižný odstavec – včetně toho, že z celé velké masy zvůle a porušování lidských práv v Rusku se dokázalo mainstreamové západní veřejné mínění vzrušit jen jedinou její úzkou výsečí: právy homosexuálů. Stačí si jen položit otázku, co by se změnilo, kdyby od zítřka najednou začala být v Rusku práva homosexuálů respektována, aby člověk nahlédl neuvěřitelnou naivitu tohoto přístupu. A Rusko skutečně není žádná „mladá demokracie“. Rusko k demokracii západního typu nesměřuje, Rusko jí opovrhuje. Má svou vlastní koncepci „suverénní demokracie“. Zatímco evropští politici se do omrzení snaží přesvědčit nenadšenou veřejnost k dalším integračním krokům argumentem, že EU udržovalo mír v Evropě, Rusko se války neštítí. Zatímco učitel Západ poučuje Rusko, že jeho chování nepatří do 21. století, Rusko si věří, že to ono bude určovat, komu bude patřit 21. století. Zároveň dokázalo, pravda, s vydatnou pomocí peněz, Západ v tom mýtu „mladé demokracie“ do značné míry udržovat. Součástí tohoto propagandistického úspěchu je zároveň image Ukrajiny jako státu, který neobhájil nebo snad nikdy neměl právo na svou existenci.

Konflikt je výsledkem prohry v Kyjevě

Evropa je dnes rozdělena na státy, které se Ruska bojí a chtěly by s tím něco dělat, státy, které se Ruska bojí a přizpůsobují se mu, a státy, které si myslí, že jsou příliš silné a příliš daleko na to, aby se jich to týkalo. Zemanovo odstrašení nepřichází v úvahu – Unie se nedokázala shodnout ani na tak základním kroku, s nímž by logicky musel souhlasit i Zeman, jako je přestat dodávat Rusku zbraně. Ale kupodivu ne. Zatímco USA minulý měsíc odmítly žádost Ukrajiny o dodávku zařízení na rušení radaru, které by mohlo vyřadit z provozu přesně takovou raketu země-vzduch, jaká sestřelila malajsijský boeing, západní země dosud dodávají Rusku zbraně. A není to jen francouzská výsadková loď Mistral, ale i zbraně z jiných zemí, jmenovitě z Británie, která o zrušení prodeje Mistralu nejvíce mluvila. Upozornili na to Francouzi, kteří mají zjevně vyrovnané účty s Brity na zřeteli víc než celou situaci v Rusku. A tak se dohadování o sankcích v Evropě točí kolem složité řetězové dohody ne nepodobné vyjednávání o nějaké nové unijní smlouvě: když Británie přistoupí na finanční sankce a Německo na energetické, tak Francie kývne na zbraňové embargo.

Ruská pozice přitom fakticky není nijak vynikající. Celá ukrajinská anabáze je, nezapomeňme, výsledek prohry – Janukovyč nepřežil odmítnutí podpisu asociační dohody s EU, k čemuž ho Rusko přimělo. A dnes Rusko zjišťuje, že konflikt, který na Ukrajině pomáhalo vytvářet, se mu trochu vymyká z ruky. Velitel batalionu Vostok fakticky přiznal (a vzápětí popřel), že malajsijský boeing povstalci sestřelili baterií Buk dodanou z Ruska. A ukrajinské ministerstvo vnitra oznámilo, že má informaci, že ruské tajné služby chtějí zlikvidovat povstalecké velitele Girkina, Bezlera a Bolotova. Což nemusí být vůbec pravda, ale jako ukázka informační války to o něčem vypovídá. Pokud v téhle chvíli Evropa, přesněji řečeno ti, kteří nechali Rusko takto vyrůst, neukáže rozhodnost, pak si za následky může sama.