Mlha nad Kanálem, kontinent odříznut, hlásal prý kdysi dávno titulek britských novin. Anebo je to anekdotický výmysl, který má ilustrovat britský sklon k sebestřednosti, jež by mohla působit dost arogantně, kdyby zároveň nebyla velice zábavná. Ráno po hlasování o brexitu jsem si na ten vtip vzpomněl se značným pohnutím – najednou jsem si na tom kontinentě skutečně připadal odříznutý, a to ani nad Kanál nemusela padnout mlha. Byla to těžká chvíle pro evropské anglofily. Obyvatele mytické země v něčem podobné vysněné Americe, kde Středoevropané určitého věku kdysi taky strávili hodně času. Je to ta země, kde jsou věci jinak, způsobem, který je zároveň cizí i známý.

Zatímco Amerika je však v představách vzdálených obdivovatelů panenská země zvoucího horizontu, kde je možné se rozjet za nosem, najít si místo a začít budovat svět zase od začátku (pokud ovšem medvěd grizzly nebude proti), vysněná Anglie je naopak hotová, dokončená, každý její kout je formovaný dávnou historií, nějakým nepřetržitým trváním, do nějž outsider může jen těžko vplynout, obdivovat ho ovšem smí. Ameriku a Británii rozdělila válka, ta afinita, jež mezi nimi existuje, to „speciální partnerství“ ale jako kdyby vycházelo právě z té naprosté rozdílnosti, pouto mezi – oblíbeným termínem Jamese Bonda řečeno – bratranci, je magnetismus mezi přitahujícími se protivami. Je proto asi v řádu věcí, že jeden z nejkouzelnějších filmových holdů Anglii a angličanství posledních let se dá najít ve filmu toho v něčem nejameričtějšího režiséra. Quentina Tarantina, jenž ve světě filmu představuje opak vybranosti, aristokratismu, totiž všežravého „primitiva“, divocha z videopůjčovny, který hltal po lopatách pokleslou kinematografii, strávil ji a povýšil. Opak tvůrce, jenž má ty správné školy a konexe. Nemluvě o tom, že jeho sebeprezentace je opakem britského understatementu.

Puzení k smrti a umění porážky

Je to epizodní postava jeho okouzlující krvavé fantazie Hanebný pancharti, poručík britské armády Archie Hicox (Michael Fassbender). Je to aristokrat, ve filmu to vůbec nemusí zaznít, aby to bylo zcela zjevné. Už jenom to jméno – Archie. Familiární verze vznešeného Archibald, která připomíná postavy typu devátý lord z Eppingu, mezi přáteli (ale právě jenom mezi nimi) známý jako Johnny Pruďas. Šlechtický původ je znát i z jeho velmi důstojnického držení těla a především ze samozřejmosti, s níž se pohybuje v kuloárech moci. Ta moc je vykreslená rovněž jako velmi britská, temné chodby, prázdné, ale je snadné si představit, jak se jimi plouží nějací znavení úředníci, někteří z nich možná s poetickou duší. Místo beznadějně z módy, zastaralé a ani trochu dynamické, tak zahleděné do sebe, že si toho všeho ani nevšimne. Zároveň ale funkční, jistěže nějakým velmi anachronickým způsobem. Archie se tam potká s generálem a s Winstonem Churchillem, samozřejmě že se v hovoru nejde rovnou k věci. Je třeba dát si alespoň jednoho panáka, doba je bohužel příliš hektická na to, aby jich byl počet vskutku odpovídající – inu, je válka, všichni přinášíme oběti. Generál a premiér s Archiem proberou jeho excentrického koníčka, každý gentleman hodný toho označení nějakého takového má. Zaujatě se jím zabývá a subvencuje ho z výnosů svých rozlehlých polností. Archieho výstřední zálibou je německá kinematografie a psaní filmových kritik. Pohovoří o ní s velitelem a předsedou vlády jako rovný s rovným, kromě vojenské a mocenské hierarchie totiž existuje ještě svět „starých brachů“ z těch správných rodin a správných škol, v němž si s nimi je roven. Informují ho, že je před ním mise, jejíž parametry jsou sebevražedné, Archie to přijme, aniž by hnul brvou, jak taky jinak.

Tu misi dál zkomplikuje nečekaná přítomnost společnosti vojáků wehrmachtu a esesáků ve francouzské venkovské hospodě. Archieho, jenž také má mimikry německého oficíra, to nijak nerozhodí, nebezpečí si užívá s tichou pobaveností. Je odhalen, stoicky to přijme, pronese pár suchých poznámek už v angličtině – přechod k té řeči ohlásí se směsí nadhledu a oddanosti („speaking the King’s“). Dá si skleničku a rozpoutá divokou přestřelku, v níž zahyne, ale hezkých pár nácků vezme s sebou. Angličan – zdrženlivý, až nezúčastněný, ale zároveň odhodlaný jít až do smrtící krajnosti a tvářit se přitom jako kdyby nic. Lehký úsměv a nevyjádřený smutek, city, o nichž se nemluví, ale ne proto, že je člověk nemá, možná taky okouzlené puzení k smrti – třeba i kvůli němu chová národ, který toho v historii na bojištích hodně vyhrál, takový obdiv ke svým poraženým, kteří padli za oběť i vlastní pošetilosti (ano, kapitán Scott byl statečný muž a svůj úděl snášel obdivuhodně, ale brát si na výpravu k jižnímu pólu poníky fakt nebyl nejlepší nápad). A prohrávat Britové skutečně umějí (a například ve fotbale to umění na mezinárodní scéně úspěšně praktikují), nakonec i ten David Cameron v prvním vystoupení po vyhlášení výsledku referenda přijal porážku s přesvědčivou grácií (a to to není žádný Archie Hicox).

Válka místo pokrokového míru

Jasně. Archie Hicox je postava záměrně brakového filmu, lidský typ, který představuje, je iluze nebo taky iluze. Reálný svět reálných Archie Hicoxů byl a je i rigidní a sebou pohlcený, vyprovokoval v Anglii revolty, jež inspirovaly mladé lidi v jiných zemích. Není to ale ani výmysl nebo divadlo pro turisty, kteří se přijedou pokochat blízkostí královské rodiny. Je přeludný a zároveň existuje, jak se třeba ukázalo v těch nejslavnějších chvílích, kdy proti nestvůrnému nacismu stáli už jen právě takoví Hicoxové, zatímco pokroková veřejnost volala v duchu paktu Molotov-Ribbentrop po míru.

Stejně tak i ta vysněná a nedosažitelná Anglie, se svými zelenými pahorky a krásou kultivované krajiny, v níž William Blake (další velký anglický excentrik) viděl místo dávného i budoucího Jeruzaléma. Je a není, není a je. Tu momentální lapálii jistě přežije, přežila ledacos horšího. My „odříznutí“ ji ale budeme potřebovat, aspoň jako obraz nebo sen, nejlépe však nějakým způsobem na své straně. Jak napsal jeden z největších anglofilů, Američan T. S. Eliot, který si Británii a její tradici natolik zamiloval, až zásadním způsobem proměnil její poezii. „Zde, v průsečíku věčnosti a okamžiku, je Anglie. Nikde. Nikdy. Vždycky.“