Adeptka na pražskou primátorku Adriana Krnáčová si najala učitelku češtiny Janu Postlerovou. Dámu, která už více než rok učí česky ministra financí a vicepremiéra vlády České republiky Andreje Babiše. Politika a veřejná správa byly donedávna posledním místem z nejvyšších pater společnosti, kde se Slováci až na naprosté výjimky neprosazovali (ministr dopravy Gustáv Slamečka v úřednické vládě Jana Fischera měl nejen slovenskou národnost, ale neměl ani české občanství). Teď padá i toto tabu a Slováci míří na vrcholná místa české politiky.

V evropských poměrech je tato otevřenost nejvyšších společenských pater lidem jiné národnosti, kteří bravurně neovládají jazyk své nové vlasti, naprosto výjimečná. Těžko si dokážete představit, že by seděl v německé vládě ministr nebo že by radnici v Berlíně vedl primátor, který by se ve svém volném čase doučoval spisovnou němčinu. V minulém kabinetu Angely Merkelové byl ministrem hospodářství syn vietnamských rodičů Philipp Rösler. Narodil se sice v jihovietnamském Khán Hungu, jako devítiměsíční miminko ho ale ze sirotčince v Saigonu adoptovala německá rodina. Jeho mateřským jazykem je němčina, vyšel z německé kultury, vychodil německé školy. Bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy si zakládal na tom, že do své první vlády vytáhl řadu mladých žen z přistěhovaleckých rodin. Na nejvyšší post ministryně spravedlnosti se dostala Rachida Dati. Dcera marockého otce a alžírské matky je ale rodilou Francouzkou, jejímž mateřským jazykem je francouzština. Vychodila francouzské školy a stejně jako Rösler v německé, vyrostla Dati ve francouzské kultuře.

Unikátní otevřenost

I v zemích s obrovským počtem přistěhovalců, jako je Francie nebo Německo, je nepředstavitelné, že by se do nejvyšších pater politiky a veřejné správy dostali lidé, jejichž mateřským jazykem není úřední jazyk oné země. Vyšetřující soudkyní Vrchního soudu v Paříži byla svého času Norka Gro Eva Farseth, známá jako Eva Joly. Narodila se v Oslu a do Paříže přijela ve dvaceti letech jako au pair. Zamilovala se do Francouze z pařížských vyšších kruhů. Vystudovala práva a vyšetřovala hlavní korupční skandály kolem socialistického prezidenta Francoise Mitterranda, fotbalového bosse Bernard Tapieho, petrolejářské firmy Elf Aquitaine nebo pád banky Crédit Lyonnais. Dá se říct, že to byla taková Lenka Bradáčová. Nevolená, vysoce postavená státní úřednice. V četných rozhovorech popisovala, jak ji, ženu ze země podstatně bohatší a do značné míry i civilizovanější, přes všechny její profesní úspěch Francie nikdy nepřijala. Líčila, jak odstup začínal už v pařížské buržoazní rodině jejího manžela, která si stěžovala, že Skandinávka nemá ani jemné francouzské rysy, ani manýry. Okatě jí to dávali najevo příslušníci elit, s nimiž se ve své profesi utkala. To je země, která rétoricky káže rovnost, volnost, bratrství, ale fakticky je to jedna z nejvíc kastovních společností v Evropě.

Tolik cizinců v elitách, jako je u nás Slováků, nikde jinde nenajdete. Neplatí to ani tam, kde mluví stejným jazykem. Mezi nejbohatšími Němci nejsou Rakušané a belgickým bankám nešéfují Francouzi. Proč my Slováky přijímáme s takovou přirozenou samozřejmostí? A proč slovenské elity dělají kariéry a velké obchody raději v Česku? Podle posledního sčítání lidu z roku 2011 u nás žije necelých 85 tisíc občanů Slovenska. Demografové ale odhadují, že fakticky je to podstatně víc, protože při volném pobytu v Evropské unii to statistiky nedokážou úplně zachytit. Rodilých Slováků s českým občanstvím bude ještě podstatně víc.

Odpověď na první otázku je kombinací naší otevřenosti, nepříliš vyvinuté vlastní identity a tradice. Více než dvacet let žijeme ve dvou vlastních zemích. V mnoha oborech a profesích však k mentálnímu rozpojení nikdy nedošlo. Slováci se tady cítí jako doma. Mohou komfortně žít, pracovat a dostávat se do nejvyšších pater společenského žebříčku, aniž by museli bravurně ovládnout jazyk. A my je jako domácí přijímáme. Kolega Daniel Kaiser přesně vystihl, že těží spíš z pozitivních společenských předsudků, než by trpěli těmi negativními. Když před třiceti lety při natáčení seriálu Nemocnice na kraji města vystřídal v roli primáře Sovy Karla Högera slovenský herec Ladislav Chudík, Češi propadli eufórii z toho, že hraje česky bez přízvuku (což nebyla pravda).

Žijeme s tím, že Slováci jsou v zásadě stejná krevní skupina. Slovenky jsou ale všeobecně považovány za krásnější a ohnivější, slovenská kuchyně za šmrncovnější a chutnější. Značná část společnosti je bere jako ty temperamentnější, srdečnější, přímočaře průbojnější a drzejší.

Ten vztah tolerance a pozitivních předsudků ke slabším bratrům jsme si vypěstovali za pětasedmdesát let společné, byť válkou přerušené historie v jednom státě. Po jeho založení se obrovské společenské a ekonomické rozdíly mezi podstatně chudším Slovenskem a bohatšími Čechami a Moravou srovnávaly přílivem mozků na východ. Na Slovensko odcházeli čeští učitelé, lékaři, úředníci. Jazykem vyšších kruhů byla čeština. Federaci v roce 1993 rozdělila hlavně slovenská touha po samostatném státě. Tisíce Slováků tady žily už při rozdělení. První vlny nově příchozích jsme vnímali jako „uprchlíky“ před přituhujícím režimem Vladimíra Mečiara a s úplnou samozřejmostí jsme jim otevírali dveře. Útěkem před Mečiarem mimochodem vysvětluje svůj přesun do Prahy i Andrej Babiš.

Tady se přesně ukazuje asymetrie vzájemných vztahů. Slováci nás berou jako rivaly a je těžko představitelné, že by se tam Češi dostávali do nejvyšších společenských pater, tak jako oni tady. Představa, že by se Čech stal ministrem slovenské vlády, je stejně nereálná, jako kdyby seděl cizinec v té německé nebo francouzské.

Nesoutěžíme, tolerujeme jako ty slabší

Slovensko vždy bývalo, a dosud přes různé skuhrání, jak má dřív euro a ekonomicky nás dohání, je, zemí chudší a méně vyspělou. Je chudší, má vyšší nezaměstnanost, horší školy. Právě ve spojení příležitosti a pozitivních předsudků (Slováky máme podle průzkumu CVVM a mnoha dalších s velkým odstupem nejraději. Občanům dalších sousedních zemí jsme podstatně méně nakloněni.) je odpověď na druhou otázku, proč k nám tak rádi přicházejí a tak snadno se prosazují do elit. Ze Slovenska si sebou přináší skutečný stejně jako sociální a kulturní kapitál, který tady umí velmi dobře zhodnocovat.

Při té samozřejmosti, s níž je přijímáme, si často ani neuvědomuje, jak moc je dnes česká elita ve skutečnosti slovenská. Asi nejvíc je to vidět v byznysu a mezi nejbohatšími lidmi. Ti, kdo sestavují žebříčky miliardářů, už před lety pochopili, že nemá smysl dělat český žebříček samostatně. Z první desítky nejbohatších podnikatelských skupin mají čtyři slovenské kořeny a slovenský (případně ještě východnější, pokud věnujeme pozornost tomu, že někteří z nich v osmdesátých letech studovali v Moskvě nebo pracovali v nesocialistické cizině a možná museli být prověřeni KGB) kapitál. Platí to pro druhého nejbohatšího občana České republiky Andreje Babiše a jeho skupinu Agrofert, jejímž základním kamenem byla původně slovenská státní firma Petrimex, jíž se za pomoci dosud nevyjasněného kapitálu zmocnil.

Finanční skupiny Penta a J&T začínaly na Slovensku za éry Vladimíra Mečiara a postupně se rozpínaly do České republiky. Přestože obě mají oficiální sídla svých holdingů v daňových rájích mimo česko-slovenský prostor, jsou to společné podniky několika Čechů a Slováků.

Slovenský kapitál, česká příležitost

V obou se odráží podnikatelská historie bývalého Československa názorněji než v Agrofertu, což je one man show Slováka, který vyměnil Bratislavu za Prahu. Jako tvář J&T dnes vnímáme ve veřejném prostoru hlavně Patrika Tkáče a pak Daniela Křetínského. Prvně jmenovaný má ale v mateřské J&T Group menšinový podíl, druhý žádný a patří mu jen část Energetického a průmyslového holdingu, který řídí.

Skutečným guru skupiny, který se ale na rozdíl od svého syna na veřejnosti vůbec neprezentuje, je Jozef Tkáč. V osmdesátých letech působil ve Státní bance československé. Po roce 1989 se stal šéfem slovenské divize Investiční banky Praha (pozdější IPB). Po rozdělení Československa pokračuje v ředitelském křesle nástupnické Investičné a rozvojové banky. Už v roce 1994 zakládá se svým společníkem Ivanem Jakabovičem J&T. „Pokud bych byl purista, tak můj syn Patrik v žádných žebříčcích miliardářů být neměl, protože oficiálně jsem jako majitel uváděný já a Ivan Jakabovič, ale je správné říct, že fakticky se majetek J&T považuje za majetek rodin Jakabovičů a Tkáčů,“ řekl před čtyřmi lety v časopisu Týden v jednom z mála rozhovorů pro česká média Jozef Tkáč.

I jeho syn Patrik se snaží rozptýlit dojem, že by J&T, kterou se snaží profilovat jako yuppies globální finanční holding (teď ho vyztužuje desítkami miliard od Číňanů), měla kořeny v mečiarovském bankovnictví. „První peníze jsme spolu s Ivanem Jakabovičem vydělali v roce 1990, když přijel na Slovensko papež. Nakoupili jsme džusy a pak je za dvojnásobek prodávali na shromáždění,“ vzpomíná Patrik Tkáč. Avšak tehdy vše nevyšlo, jak plánovali. „Byla hrozná zima, takže na studený džus měl málokdo chuť.“ Stejně jako čeští finanční magnáti i Tkáč s Jakabovičem vycítili největší příležitost v kuponové privatizaci. Když začali skupovat kuponové knížky a obchodovat s akciemi, nebylo jim ani dvacet let. Tkáčovo jméno ve slovenských finančních kruzích „fungovalo“ i díky jeho otci. Ve stejné době, kdy si tým J&T pozval plynárenský gigant Slovnaft, aby mu postavil oddělení pro obchodování s akciemi, Jozef Tkáč šéfoval Investiční a rozvojové bance. „Celý trh ho znal, byla to dost vážná reference. Hodně lidí si tehdy myslelo, že fungujeme dohromady a o všem se radíme. Ale nebylo to tak,“ tvrdí Patrik Tkáč. Na Slovensku je stále rozšířené přesvědčení, že skupina J&T vyrostla právě z úvěrů Investiční a rozvojové banky mečiarovské éry.

Ve slovenské kupónové privatizaci má podobné kořeny i Penta, která skoupila přes fond VÚB Kupón podíly v řadě průmyslových firem. Dnes jsou Penta a J&T dvěma největšími a nejvlivnějšími skupinami na Slovensku. Vazby na politiky a další důležité lidi ale mají po dvaceti letech fungování v Praze i v Bratislavě. Čtvrtým významným Slovákem se slovenským startovním kapitálem, který se tady usídlil, je Tomáš Chrenek, šéf ocelářsko-zdravotnického holdingu Moravia Steel – Agel.

Historie slovenských skupin v českém byznysu se dá vysvětlit tím, že na Slovensku byl mnohem snáz dostupný startovní kapitál. Vladimír Mečiar privatizoval řadu firem pod cenou vybraným manažerů, kteří snadno získávali výhodné úvěry od bank, jako byla ta, jíž šéfoval zakladatel J&T Jozef Tkáč.

Když Slovensko začalo upadat a uzavírat se, bylo v Česku mnohem víc příležitostí, takže se draví slovenští finančníci stáhli do Prahy. Nabízela mnohem víc. Byla bohatší, živější, kosmopolitnější, čímž se stávala lepší základnou pro expanzi dál na Západ.

V samostatném žebříčku nejbohatších Slováků časopisu Forbes jednoznačně dominují ti, kdo dnes žijí a podnikají v Česku. Jedničkou a vůbec jediným slovenským dolarovým miliardářem je Andrej Babiš, trojkou spolumajitel Penty Jaroslav Haščák, čtyřkou Tomáš Chrenek. Opačný případ, tedy Čechy, kteří by zbohatli na Slovensku, v žebříčcích nenajdete.

Mnoho Slováků je nejen mezi vlastníky, ale i najatými manažery v českém byznysu. České aerolinie dnes zachraňuje před krachem Slovák Jozef Sinčák. Klíčovým investičním ředitelem skupiny PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera býval donedávna slovenský ekonom Martin Štefunko, dnes předseda dozorčí rady telekomunikační společnosti O2. Do PPF přišel v roce 2009 z Penty. Právě z ní pochází i další výrazný slovenský manažer, též bývalý investiční ředitel Jozef Janov. Dnes spravuje pro Andreje Babiše investiční fond Hartenberg Holding, do něhož současný ministr financí vložil přes pět miliard korun.

Slováci jsou významně zastoupeni i v informačních technologiích a vůbec digitální české ekonomice. Hned několik velkých českých bank si najalo jako IT šéfy Slováky. Ti zase zaměstnávají slovenské programátory a vývojáře.

Femme fatale z Bratislavy

Byznysem ale expanze Slováků do českých elit jen začíná. Velmi silné zastoupení mají v kultuře a pop kultuře. Až na výjimky, kde ztvárňuje hlavní roli Aňa Geislerová, dnes vzácně najdete český nebo i koprodukční film bez slovenské femme fatale. Slovenští herci se do českých filmů prosazují podstatně méně. Režiséři podvědomě naplňují pozitivní předsudek, že divoce krásná nebo křehká femme fatale musí být Slovenka. Dřív tu roli plnila Magda Vášáryová, dnešní řada mladých Slovenek je podstatně delší: Zuzana Norisová, Dorota a Tereza Nvotová, Zuzana Kánocz, Vica Kerekes (slovenská Maďarka). Táňa Pauhofová ztvárnila hlavní roli ve filmu Agnieszky Holland o Janu Palachovi Hořící keř, který posbíral několik Českých lvů.

Většina mladých Slovenek pendluje mezi rolemi v českých filmech či seriálech a angažmá ve slovenských divadlech. Kromě pozitivního předsudku o podmanivějším šarmu Slovenek tady hraje roli i to, že na Slovensku se točí ještě méně filmů než v Česku. Mentálně to jsou často pendlerky, které se cítí doma v obou zemích. Některé z nich jsou schopny výstižně popsat roli svých slovenských souputníků v české politice nebo byznysu.

Když se v lednu v Hospodářských novinách zeptali právě Táni Pauhofové, co si myslí o úspěchu Andreje Babiše, odpověděla. „Z našeho pohledu to u vás vypadá jako nekonečný mejdan, vaše politická scéna je fakt zábavná. A tentokrát i s naším podílem. Jsme upřímně rádi, že právě tento náš reprezentant Slovensko opustil, a jen prosíme: neposílejte ho zpět. Někdy si říkám, že už to ani není k smíchu, to už je jen takový úšklebek. Ale dostal se k moci díky podpoře voličů, takže lidi ho chtěli. Někteří. A evidentně jich bylo dost. Důsledky jejich rozhodnutí holt nesou i ti, kdo volili jinak. To už je ale riziko demokracie, kterou si dneska vykládáme po svém.“

Držíme při sobě

Podobně jako jsou v byznysu nejvíc vidět draví finančníci typu Patrika Tkáče, v kultuře jsou mladé herečky jen částí široké slovenské kulturní fronty. V předních českých studiích pracuje hodně slovenských architektů. Soutěž na pavilon České republiky v roce 2015 v Miláně vyhrálo studio CHYBIK+KRISTOF Associated architects. Sídlí v Brně a jedním z jeho partnerů je Slovák Michal Kryštof. Mimochodem, zrovna na jejich příkladě se dá ukázat, že česko-slovenské skupiny pro sebe mají slabost. Penta si právě toto architektonické studio vybrala na výstavbu nové ulice kolem Masarykova nádraží v Praze. „Společně s dalšími dvěma architektonickými kancelářemi jsme zpracovali urbanistický koncept, jsme autoři master plánu, jsou tam byty, domy, park. Za dva roky by 1. etapa projektu už měla stát. Penta je silná a nám to velmi pomohlo. Stali jsme se unikátem na trhu, že jsme takoví mladí a máme důvěru takového silného investora. To je zaklínadlo, které nám otevřelo cestu k dalším zakázkám a developerům. To byl krok, který nás vystřelil úplně někam jinam, a poslední rok se stále stěhujeme, neboť se zvětšujeme,“ popsal v rozhovoru pro ABS-portal.cz Michal Kryštof.

V české fotografii hrají zásadní roli fotografové takzvané Slovenské nové vlny – Tono Stano, Rudo Prekop, Vasil Stanko, Jano Pavlík, Martin Štrba, Miro Švolík, Kamil Varga a Peter Župník. Spojují je studia na pražské FAMU a většina z nich přinejmenším částečně v Čechách působí. Do Prahy přesídlil i známý módní fotograf Robert Vano. Ten se otevřeně hlásí ke své homosexuální orientaci. Právě liberálnější česká společnost, podstatně otevřenější třeba právě k homosexuálům než konzervativnější katolické Slovensko, láká nejen lidi z volnomyšlenkářských uměleckých kruhů.

Umělci jsou příkladem těch, kdo přišli do Prahy na studia. A pak už tady alespoň částečně zůstali žít. Slovenští studenti se stále těší velké výsadě, že mohou na českých univerzitách na rozdíl od ostatních cizinců studovat nejen zadarmo, ale ve svém mateřském jazyce. Univerzity musejí ve slovenštině uznávat zkoušky i přijímat diplomové práce a doktoráty. To je úplně něco jiného, než když někdo odejde na studia do Anglie a musí vše absolvovat – jako všichni ostatní – v angličtině. Na českých univerzitách dnes studuje 23 tisíc Slováků.

Přirozený výběr a dravost

Tato šance je reciproční. Ale jen na papíře. Slovenské univerzity fakticky studia v češtině netolerují a tamní univerzity také přitahují Čechy podstatně méně. To platí i pro manažery a podnikatele. Na Slovensku najdete české šéfy. Většinou jsou to ale expatrioti, které vyslaly české firmy, aby tam rozjeli místní dceřinou firmu. České Patriky Tkáče a Táni Pauhofové tam nenajdete. Směr Praha–Bratislava není zdaleka tak žádaný. Také je těžko představitelné, že by na uzavřenějším a konzervativním Slovensku usedl Čech do vlády nebo se stal starostou Bratislavy. Výčtem Slováků v českých elitách by šlo pokračovat přes diplomacii nebo armádu. Věra Jourová střídá v Evropské komisi na postě českého komisaře Slováka Štefana Fülleho.

Slováci se u nás úspěšně tlačí do elit díky fenoménu přirozeného výběru. Když už se někdo rozhodne opustit svou zemi a odejde zkusit štěstí jinam, musí mít víc energie, odhodlání, motivace, schopnosti překonávat překážky a přirozené drzosti a prokázat víc talentu a píle než domácí.

Obě země také v mnohém zůstávají společným intelektuálním prostorem, kde se s chutí vzájemně porovnává. Když deník ECHO24.cz před časem detailně popisoval, jak Penta ovládla slovenská média, měli jsme mnoho slovenských čtenářů a dostávali hodně ohlasů z Bratislavy. Slovenské elity zjevně nevnímáme jako cizí elity a oni se tady necítí jako cizinci.