Česká společnost musí být velice šťastná a její existence je zjevně prosta jakýchkoliv vážných problémů. Pozorovatele z jiných končin vesmíru by to muselo napadnout po konfrontaci se zaujetím, s nímž zdejší lidé debatují o věci, která se jich týká vskutku bytostně – přípustné míry zahalení návštěvnic několika francouzských pláží, kde místní samospráva zakázala užívání plavek burkin. Ta velká česká plážová debata může působit, když už jsme u těch jiných končin vesmíru, jako totální ufo. Čechů se prakticky netýká. Tradice striktního a v něčem až extrémního francouzského sekularismu je jiná než ta zdejší, Ne snad, že by Česko bylo duchovním otázkám otevřenější, spíš se v něm blahosklonně odzívávají. I tak ale ten spor může být v nějakém ohledu užitečný. A pro stoupence liberální demokracie by spor o přípustnost určitého typu plavek, měl být rozhodnutý celkem rychle a v podstatě ve shodě s pohledem francouzského nejvyššího správního soudu. Zákaz je porušením individuálních svobod.

Na rozdíl od debaty o zákazu burek, které zakrývají tvář a je pod ně možné ledacos schovat, nemá spor o burkini nějakou bezpečnostní dimenzi. Ano, přítomnost silné muslimské menšiny v zemi může vytvářet třecí plochy a značné problémy, případný zákaz plavek pro muslimské ženy se ale řešení těch skutečných potíží nijak nedotkne. A jeho důsledky uvnitř muslimské komunity mohou být neblahé. A hlavně… Ze strany stoupenců zákazu jsou často slyšet různé variace věty „naše země, naše pravidla“. Dobře. A které z těch našich pravidel je důležitější? To, podle nějž má každý právo projevovat se po svém, třeba oblečením, pokud to nikoho jiného neohrožuje? Nebo zvyklost chodit do vody v plavkách spíš odhalujících? Rozhodnout to by snad neměl být úkol vyžadující mentální schopnosti šachového velmistra

I na podporu zákazů ale zazněly argumenty závažné, ne nutně ve smyslu právním. Často sdílený text Sophie Fuggleové v časopise Foreign Policy připomínal význam pláže pro francouzský veřejný život a francouzskou identitu. Je místem, kde existuje skutečná rovnost, všechny rozdíly mizí a jsou jen svlečení lidé, není možné rozeznat, kdo z nich je metař a kdo ministerský rada. Podobné rovnostářství člověk zná i z českých koupališť, všichni se vyvalujeme na slunci a z amplionů u stánku nám k tomu hraje nějaké prima rádio. Jsou to chvíle, v nichž společenské rozdíly skutečně mizí, spíš než rovnost přinášejí ale nějakou novou hierarchii, ta svlečená těla jsou v nich nějakým způsobem seřazená – od sebevědomých plážových svalovců, k těm, kdo na svůj zjev raději moc neupozorňují. Ano, je to v něčem možná důležitá a určitě charakteristická součást, řekněme, evropského životního prostoru, jeho ducha. Jeho ochrana a konzervace by ale neměla být dosahovaná státní regulací, na to je kouzlo plovárny/pláže příliš subtilní.

Do Hospodářských novin napsal Jakub Horák článek Charlie Konvička (25. 8.), vyjádřil v něm jisté pochopení burkini z pláží vykázat. „Jistě, z liberálního pohledu má právo každý koupat se, v čem chce. Ale ty burkiny jsou symbol – symbol mravnosti! Která žena se koupe v burkinách, je mravná, která ne, je nemravná. Ve veřejném prostoru je to výčitka. A tak když na pláži bude jen dvacet procent žen v burkinách, všichni ti jejich bratranci, manželé a bratři se neubrání tomu, aby se nedívali na ženy v plavkách jako na kurvy. Podívejte se, jak tu rozcapuje ta holá stehna!“ Jakub Horák může mít pravdu, burkiny mohou – alespoň na citlivější povahy – působit jako výčitka nebo spíš implicitní hodnoceni či rovnou soud. Jenomže když už jsme u těch západních hodnot a tradic. Jistě k nim patří i možnost volby žít si po svém, opět pokud tím člověk neomezuje druhé. Jenomže výčitka nebo soud, slovní či jiný, ovšem nenásilný, je taky podstatná součást evropské tradice. Ta přece neučí, že je všechno jedno a radši se na sebe budeme mile a třeba i trochu připitoměle zubit. Svoboda projevu je taky svobodou vyčítat a soudit a vyžaduje schopnost výčitku a soud unést. Třeba i proto, že schopnost unést kritiku ze strany druhých, může mým postojům dodat nějakou vážnost, hodnotu. Nebo mě ta kritika donutí moje postoje znova promyslit, někdy je třeba i změnit. To až poslední roky přinesly infantilní představu, podle níž má každý právo udělat si ze světa jeden velký „safe space“, v němž nebude zneklidňován tím, že někdo jiný vidí věci úplně jinak. Text Jakuba Horáka s tímhle viděním v podstatě souzní. Je pěkně záludná ta politická korektnost – někdy vybafne na místech vskutku nečekaných.