Její zřejmě nejslavnější šaty dráždí. Jsou nesmírně jednoduché, a přitom v jediném zdobném detailu tak jemně propracované, že se nedají prát. Snad jedině kdyby se vrapované rukávy rozpáraly a pak znovu sešily. Inspiraci pro ně našla módní návrhářka Lenka Chroboková v lidovém kroji.

Pracnost ručního šití a přemýšlení nad údržbou je vzkaz, který do svých šatů úmyslně schovala. Měli bychom si připomínat, že lidská práce má svou cenu a oblečení není spotřební věc na rychlé použití a odhození do pračky. Zavěšené na ramínku vypadají ty útlé šaty křehce a na výstavě v galerii je doprovázely tiše pronášené stesky kolemjdoucích: Tak do těch bych se nevešla.

Na jakou velikost se navrhují modely na přehlídky?

Nejčastěji to je 34 nebo 36.

A jak se vyrovnáváte s tím, že ve své skutečné práci musíte tyto velikosti opustit?

Oproti přehlídkovým kolekcím musejí jít normální šaty více do šířky a méně do výšky. Tak to prostě je, že modelky jsou extrémně štíhlé a vysoké. Ale hodně to je ovlivněné tím, že modelky bývají nejčastěji dívky od patnácti do dvaceti let a mají přirozeně jiné proporce těla, než tomu pak je u dospělých žen. To je zkrátka realita.

Je móda přetvářka, když je tak výrazně odtržená od reálného života?

No… ve většině případů se mi zákaznice do přehlídkových šatů skutečně nenapasují, to je pravda.

Nevadí vám ten rozpor mezi módním a normálním světem?

Nevadí. Ty prvotní modely na přehlídky mají totiž ještě jinou funkci, která je pro návrháře velmi důležitá. Jsou vyjádřením mé prvotní ideje, celkové vize, nápadu. Navíc to je věc, která neslouží k prodeji. Přirovnala bych to třeba k prvotisku knihy ‑ ten se také neprodává. Přehlídkové kolekce jsou takový můj osobní poklad.

V čem se pak liší běžné komerční šití pro klienty?

Přicházejí kompromisy. Musí se začít přemýšlet nad tím, jestli šaty půjdou prát, jak se budou čistit, je potřeba hlídat, aby použitý materiál nežmolkoval.

Vaše zřejmě nejslavnější šaty s vrapovanými rukávy se ale prát nedají...

Také to nemají být šaty pro denní nošení. Jsou inspirované starou technikou, která se používala u lidových krojů. Já jsem se konkrétně inspirovala vlčnovskou jízdou králů.

Máte ráda tuto hodně zdobnou estetiku lidových krojů?

Od dětství jsem tancovala ve folklorním souboru, takže jsem lidovými kroji hodně ovlivněná, některé i pro folklorní soubory sama šiji.

Jak vnímali vaši zálibu v krojích spolužáci? Přeci jen to v dnešní době není až tak obvyklé.

Zpracovat folklorní motivy bylo školní zadání, takže se s tím museli vypořádat všichni spolužáci, a je pravda, že někteří to brali jen jako povinnost. Já jsem cítila, že když k tomu nepřistoupím s maximální zodpovědností, zradím svůj svět, ze kterého pocházím. Snad se mi to povedlo, propojit svět folkloru a současné módy.

Čím myslíte, že je šaty zaujaly?

Zřejmě tím, jak se v podobě vrapovaných rukávů propojila folklorní zdobnost s minimalismem, který je teď tak populární. Vrapované rukávy a hladké černé šaty. V celé kolekci jsem ale ještě používala pro zdobení výšivku koně a růže, což jsou symboly typické pro jízdu králů. Pro mě to bylo zhmotnění mé cesty od folkloru k módě.

Zrodil se nápad na tyto šaty rychle?

Bylo to složitější, protože jsem chtěla do své kolekce cíleně promítnout jízdu králů. A bláhově jsem si myslela, že to je věc mezi lidmi obecně známá, ale ono to tak není. Ve skutečnosti ji zná poměrně málo lidí. Neví se, že to není jen nejznámější jednodenní slavnost, ale že jízda králů se prolíná životem vesnice celý rok. Je s tím spojená volba krále, krojový ples a dává to lidem určitý řád po celý rok. Když jsem si řekla, že zpracuji jízdu králů, měla jsem pochyby, zda to není moc prvoplánové. Ale ukázalo se, že není.

Patří ještě lidové kroje do třetího tisíciletí? Není to už jen oprašovaný muzeální artefakt?

Já sama jsem na kroj zvyklá, takže mi nevadí, když si ho oblékám na některá vystoupení. Přijde mi to přirozené, a když se za mnou lidi na ulici otáčejí, říkám si: Co se děje, že se po mně všichni koukají? A až pak mi dojde, že to je kvůli kroji. Ale je pravda, že pro dnešní dobu to je věc nepraktická už jen proto, kolik takový kroj váží. Ten můj má například pět kilogramů, což je docela dost.

Prožíváte s oblečením kroje nějakou proměnu?

Určitě. To první je uvědomění si hodnoty. Člověk má na sobě výrazně hodnotnější věc, než jsou džíny a tričko. Také je potřeba začít přemýšlet, kde a jak se bude pohybovat a co může dělat. A člověk se v kroji chová důstojněji.

Kroje vnímáme jako věc minulou. Dal by se dnes navrhnout nový současný kroj, podobně jako když některé tradiční značky provedou redesign svého loga?

Přímo nové kroje se nenavrhují, ale ty původní se proměňují a vyvíjejí. Není to mrtvá věc. Když se dnes šijí kroje podle vzorů ze začátku minulého století, tak se už používají moderní materiály a současné technologie šití. Další proměny vznikají tehdy, když je potřeba kroj upravit pro potřeby folklorních souborů. Tanečníci se v nich potřebují dobře pohybovat a cítit se v nich pohodlně.

Když už kroje běžně nenosíme, můžeme si z nich vzít alespoň něco symbolického do dnešní doby?

Úctu. A připomenutí si toho, že není potřeba mít hodně a všechno. Lidé dříve měli obecně mnohem méně oblečení, nemohli si to dovolit. Když slečna vyšívala šátek, tak s ní šel jejím životem až do truhly, jak se říká. K takové věci měla vztah, vynaložila na její pořízení úsilí. Dnes jednoduše nakupujeme podle chuti v obchodech a nemáme k těm věcem takový vztah, protože se na ně nemusíme nadřít.

Ale musíme za ně platit penězi, které je potřeba vydělat.

To je pravda, ale není to pracné, oděv si obstarat. Něco z té doby bychom si měli připomínat a naučit se skrze to znovu ctít hodnoty a lidskou práci. Je to jedna z věcí, kterou bych alespoň trochu chtěla svou prací lidem připomínat. Že oděv není úplná samozřejmost.

Cítíte, že by vás vaše blízkost k lidovým krojům odlišovala od ostatních generačně blízkých návrhářů?

Když pominu folklor samotný, je to pro mě silné zázemí. To je potřeba nejen pro práci, ale vůbec pro život. Je to pro mě jistota vztahů a přátelství.

Může český folklor zaujmout v zahraničí?

Byla jsem se svou kolekcí na festivalu NEU/NOW v portugalském Portu a reakce byly velmi pozitivní, až mě to zaskočilo. A připomnělo mi to jednu věc, na kterou se u nás zapomíná a z níž ostatní národy hodně těží: minulost. Máme poklady, ze kterých můžeme těžit, ostatní národy to dělají, a my se jakoby ostýcháme. Teď je na to i dobrá doba, vracíme se k ruční práci, hledáme své kořeny a nemuselo by to skončit jen u obliby farmářských potravin.

A začít si zase pořizovat oblečení, které budeme mít od svatby do truhly?

To není až tak nesmyslné, jak by se mohlo zdát. Třeba pánské sako je věc, které nepodléhá módním změnám tak rychle a může být základem šatníku na mnoho let. Perfektní sako musí mít každý chlap.

I čeští muži už toto pravidlo ctí?

Učí se. Měli bychom se o své oblečení starat. Je to věc, která silně utváří to, jaký první dojem vyvoláme u ostatních. A také to je věc, kterou oblékáním na tělo vkládáme do své osobní zóny. Oblečení nás utváří a měli bychom nad ním přemýšlet.

Zmínila jste ruční práci. Jak šijete?

Většinou na stroji, ale některé věci ručně.

Co je ruční práce? Vyšší kvalita? Nebo libůstka, symbol luxusu?

Pořád tam je technologický rozdíl. Ruční šití toho umožňuje víc, protože stroj se nedostane všude. Výhoda stroje je, že základní jednoduché švy udělá pevnější. Ruce se hodí na jemnější věci. Když například začišťuji lem svatebních šatů, tak na stroji to nikdy neudělám tak precizně jako v rukách. Šít celý oblek v ruce není potřeba, ale na detailech je ruční šití nenahraditelné. A jsou lidé, kteří chtějí ruční šití kvůli estetice, kdy švy nejsou stejné, jeden jako druhý.

Jak se srovnáváte s tím, že vaše kořeny jsou v konzervativním světě tradic, avšak prorazit se snažíte v neuvěřitelně rychlém a pomíjivém světě módy?

Ono to ale může fungovat společně. Jsem přesvědčená, že základem mají být ty kvalitní trvanlivé věci, a módní doplňky obstarávají jejich oživení. Takže já v tom až tak velký rozpor nevidím. Navíc nejsem návrhářka, která by připravovala dvakrát do roka kolekce pro sériovou výrobu. Na mě to tempo tak nedoléhá.

S kolegy se ale čas od času utkáte na některé z módních soutěží. Co se vlastně v tak obtížně měřitelném oboru posuzuje?

Někde bývá určené společné téma a do takové soutěže se obvykle posílají portfolia už hotových kolekcí. A z těchto fotografických nabídek se vybírá třeba finálová pětka. Pro tyto návrháře se připraví finálový večer, na kterém porota určí vítěze.

Kolik je v takovém hodnocení objektivity? Není to jako přidělování bodů v krasobruslení?

Máte pravdu, že to je opravdu velmi subjektivní a třeba právě krasobruslení má proti našim soutěžím hodně čitelná pravidla. I když u krasobruslařů dělá těžko měřitelná estetika v konečném výsledku hodně, tak v módě je ta subjektivita porotců mnohem silnější. Hodnotí se estetika, ale kromě toho i náročnost provedení. A tam se už dají nějaké měřitelné věci posuzovat, například preciznost vypracování. Posuzuje se třeba přesnost a kvalita stehů, protože pro design je důležité řemeslné provedení, jen s kreativním konceptem si nevystačíte. Bez výborného zpracování dobrý design prostě není. V celkovém hodnocení to ale na soutěžích může dělat třeba jen deset nebo dvacet procent.

Kdo obvykle v porotách módu hodnotí?

Tohle je poměrně zvláštní situace, protože v módních porotách bývají hodně zastoupeni novináři, kteří o módě píší.

Tedy lidé, kteří nejsou z vašeho oboru. Věříte jim?

Je pravda, že když někdo o módě píše, tak to automaticky neznamená, že módě rozumí. Ale nedá se to shazovat, protože je to cenný pohled zvenčí. A já věřím tomu, že to jsou i lidé, kteří jsou ve spojení také s druhou stranou, čtenáři a diváky, k nimž móda míří a vnímá jejich názory, a to pak formuje celkové hodnocení. Novináři do módních porot patří.

Když teď zapomenete na poroty, tak na koho v české módě dáte vy?

Pro mě je důležitým člověkem Oldřiška Křížová. Má přehled a stará se o módu tak, aby byla na vyšší úrovni, než jsme na to tady zatím zvyklí. Abychom drželi krok se světem.

Lidem v hlavách ke slovu móda u nás naskakují jiná jména: Blanka Matragi, Beata Rajská…

Jo, jo…

Pokračujte…

Určitě udělaly velký kus práce, mají svou klientelu a okruh lidí, kterým se líbí jejich tvorba. Není to ale můj styl a směr, kterým bych chtěla jít.

Kterému módnímu období byste se ráda v současných retro návratech vyhnula?

Pro mě je nesmírně legrační biedermeier. Ale u toho snad nehrozí, že by ho nějaká retro vlna znovu oživila.

Autor je redaktorem pořadu Reportéři ČT