Karel Zeman byl mág, tvůrce pracující s jinou dimenzí, než jakou je běžné vídat. Byl to autor, který skutečně přišel s vlastním stylem. Snadno rozpoznatelným, a přitom nenapodobitelným. Byl to hledač, jenž pátral po schopnostech filmu, který neustále zkoušel, kam až lze zajít ve spojení média a jeho osobité náplně. Vlastně splňoval nároky, jež kritický slovník běžně, až tupě automaticky klade na každého tvůrce: a sice přinášet pořád něco „nového“ a „nevídaného“.

Máme sice ještě jiné filmaře, kteří svedli kombinovat „realitu našeho světa“ s podmanivou fantazií mimo její rámec, kteří se svedli dívat na svět jakoby dětskýma očima, bez omezení fyzikou, chemií, filozofií i teologií. Nebo jinak: pro něž jsou tyto obory kouzelnictvím. Byl takový Jindřich Polák (a jeho scenárista Ota Hofman), jehož Pan Tau přiváděl (ve svém světě) k úžasu všecky dospělé, zatímco děti se neměly čemu divit: Tau koreloval s jejich bezbřehým vnímáním. Takoví ostatně byli i Polákovi Návštěvníci, bytosti sice z konkrétní budoucnosti, leč vzdálené natolik, že v současnosti působili jako čarodějové.

Byl takový ve svých lepších kouscích Václav Vorlíček (a jeho autoři, najmě Miloš Macourek), vždyť úspěch Saxany i Arabely byl postaven na tom, že údiv nad propojením reálného a pohádkového světa byl jenom chvilkový. Vlastně je na těch snímcích dojemné, jak rychle se v nich „našinci“ přizpůsobili nové realitě a začali s ní přirozeně zacházet a využívat ji ku svému prospěchu. Čarovat najednou uměl kdekdo. Do téhož tvůrčího ranku patřil i Oldřich Lipský (a jeho autoři, především Jiří Brdečka), jenž nechal z cimbuří tajemných hradů v Karpatech vylétat „ohnivé šípy zvící salašárské zvonice“.

Jenže Karel Zeman se dostal dál či hlouběji, neboť nepropojoval jenom světy fikční (přičemž mu bylo jedno, vypraví-li se zrovna na Měsíc, do pravěku, nebo do středu Země) a žánrové (pohádku s crazy komedií, operetu se sci-fi). On propojoval světy výrazové: reálné exteriéry i důmyslné interiéry s loutkami a ilustracemi. Jeho hrdinové, ztvárnění živými herci, bojovali s papírovými chobotnicemi, aniž byl výsledek směšný. Naopak byl přitažlivý, podmanivý. Vlastně je možné, že Zemanovo filmařství by nemohlo dojít svých výsledků v jiné době. Šťastně se totiž potkal autor a dějiny. Padesátá a šedesátá léta minulého století, kdy Zeman točil své nejslavnější kousky, byla doba jednak poválečné úlevy a štěstí, jednak doba pomalejší než ta naše, ještě spjatá obdivem a pamětí s 19. stoletím a jeho vynálezy, jako byl parní stroj, fotografie nebo právě film.

Spjatá taky s jeho příběhy: v polovině dvacátého století už některé verneovky byly skutečností, ponorka či vzducholoď dávno běžné vehikly, a jiné se jí staly zanedlouho – začalo se létat do vesmíru a dobýval se Měsíc. A to způsoby nepříliš odlišnými od těch, které Jules Verne popsal. Vědci při svých vynálezech možná uvažovali srdcem svého dítěte, hleděli očima, jimiž Měsíc užasle pozorovali jako malí. Ale ovšem: poválečné dvacetiletí v jedné půli Evropy taky byla doba útisku a hrůzy komunistické nadvlády. Zeman nebyl politický autor, ale nemusel být: příklon k dobrodružným a dětským příběhům byl jeden ze způsobů, jak se vyrvat z prostředí bláznů. Pro všechnu dějinnou jedinečnost snoubí se v Zemanově díle tradice, historie, únik a vynalézavost. V tuzemských dějinách filmu je to mix skutečně výjimečný.

Co má Krabat na triku

A co že zrovna teď o Karlu Zemanovi? Bude to právě čtyřicet let, co vstoupil do kin snímek z autorovy poslední tvůrčí etapy. Etapy ryze animované, charakterizované pohříchu pouhými dvěma snímky. Tím výročním snímkem je pohádka Čarodějův učeň, natočená podle stejnojmenného románu Otfrieda Preusslera. Bavora původem z Liberce, tedy odsunutého sudetského Němce. Je to důležité poznamenání, protože Preussler svou tvorbu opíral o příběhy, které mu v dětství vyprávěla babička a které byly nějak spjaty s regionem jeho původu. Místem, kde se setkával živel český, německý, polský a lužickosrbský. Z tohoto mixu čerpal nejen zmíněný román, ale i další příběhy: o dobráckém čaroději Pumpotovi, tom věčném pomahači cechu mlynářského, o zbojníku Osoblahovi, jistěže o Krakonošovi a ještě jiné. (Mimochodem, málo se ví, že Preussler si svého původu považoval a vždycky byl hodně svázán s českými tvůrci.

Takže třeba německé vydání knihy o Pumpotovi ilustroval Zdeněk Smetana, jenž má na triku i Preusslerovu Malou čarodějnici. Jenže na rozdíl od ní Pumpot česky nevyšel, a tak jsou tyto Smetanovy kresby našinci neznámé.) Čarodějův učeň je příběh sirotka Krabata. Chlapce, jenž bloudí zemí zpustošenou třicetiletou válkou. Od domu k domu chodí a žebrá, ve spánku promlouvají k němu havrani a lákají ho do Černého mlýna. Chlapec volání poslechne a vydává se všanc mlynáři, jenž ho učí černé magii, který však si uzurpuje právo na Krabatovu duši. Učedník po čase touží ze zajetí se osvobodit, takže s čarodějníkem svádí půtky a je zřejmé, že musí dojít k rozhodujícímu utkání. Do toho se přimíchá láska ke krásné dívce, ta mimo jiné musí Krabata poznat v jeho havraním zakletí mezi ostatními havrany…

Leč zůstaňme u letmého nahození příběhu bez jeho dílčích zákrut. (Krabat, to je totiž složitá a pozoruhodná záležitost. Je těžké vymezit příběh už žánrově: Je to pohádka? Legenda? Mýtus? O Krabatovi totiž víme, že jeho předobrazem byl chorvatský šlechtic Jan Šadović, který se vyznamenal ve válkách proti Turkům a vysloužil si za to panství v Lužici. Krabat, jak lze tušit, tedy znamená Chorvat. Fakt, že český překlad pořídil zrovna Radovan Charvát, je milý bonus navíc. Jinak ale se Šadovičův vzor postupně rozplýval v nových a nových verzích příběhu. V některých třeba chlapce nevysvobozuje milenka, nýbrž matka – což samozřejmě je docela jiné rozvržení story, symbolicky více připoutané ke krajině Horní Lužice. Jiné verze akcentují Krabata jako hrdinu, díky kterému Slované úspěšně vzdorují germánskému nebezpečí. Preussler se od národoveckých nánosů oprostil a zvolil romantizující řešení, což je jeden z důvodů, proč je jeho ztvárnění nejoblíbenější.

Každopádně unikát Krabata je v tom, že je to novodobý mýtus, jehož historii na rozdíl od starých mýtů jsme s to jakž takž rekonstruovat.) Zemanovo zfilmování se zúročilo po sametové revoluci, kdy konečně byl Preusslerův román přeložen do češtiny. Vydání bylo vypraveno ilustracemi z filmu a příběh se stal kultem, obzvlášť pro generaci současných dvacátníků až čtyřicátníků: vzniklo mnoho divadelních adaptací, počítačové hry, výtvarné a hudební kompozice. A obráceně: Čarodějův učeň přivádí tuto věkovou skupinu k dalšímu dílu Karla Zemana.

Tajemství oka kamery

Přitom co: ze Zemanových filmů je to formálně vlastně ten nejvíce tradiční, ještě spolu s následující Pohádkou o Hozíkovi a Mařence. Ta sice trpí dějovou rozklížeností, na druhou stranu obsahuje krásnou píseň Zpívám své zpívání, jejíž podání Helenou Vondráčkovou mírně vyrovnává méně hrdá angažmá této dámy v čase normalizace. Společné oběma snímkům jsou hororový přídech a animační technika: jsou vyrobeny ploškovou animací. To je skládání snímků s dvourozměrnými rekvizitami – zrovna tak Terry Gilliam animoval Monty Pythonův létající cirkus, tak je animováno Městečko South Park. To starší Zemanovy filmy jsou jiné – kombinují techniky a významně pracují s optikou. (Ostatně tvrdil jsem v úvodu, že fyzika pro některé tuzemské filmaře včetně Zemana je kouzelnictví.)

A tak chlapecká výprava v Cestě do pravěku šplhá sice na záda zdechlého stegosaura, jenže to byla malůvka Zdeňka Buriana zakrývající v oku kamery model lešení a schůdků, na něž herci stoupali, náležitě vzdáleni štábu. Anebo lokomotiva uhánějící do dálky: další výkres, předsazený před tři misky, na nichž hořela a čadila chemická směs, aby lokomotivě jaksepatří táhly komíny. Anebo vesmírná mlhovina, jež se valí na kosmonauty Na kometě – to jsou barvy rozpouštějící se v akváriu. Jinde týž trik poslouží jako vzteklá mračna, která se valí na záda jezdců, prchajících na koních pryč před dotěrnou bouří. Akvárium vůbec byl důležitý Zemanův partner, vždyť kde jinde přiblížit a líčit celý ten mořský svět, jemuž se tak podivuje inženýr Hart na své výpravě ponorkou ve Vynálezu zkázy?

Mimořádnost Zemanových filmů dlí v tom, že každý je jiný: opakuje se technika, nikoli náměty. Vlastně je to neustálá radost zkoušení, jak může nalezená triková metoda fungovat v různých prostředích: ve vodě, ve vesmíru, v Orientu, pravěku nebo historické scenerii. Ale i v žánrech: funguje to v komedii, ve sci-fi, v romanci, avšak překvapivě i ve vážných tónech. Jak o tom svědčí právě dějinná poznámka Bláznova kronika. Je to jeden z vážnějších Zemanových filmů: historka o dvou přátelích, táhnoucích roku 1625 – tedy zhruba v době jako Krabat – po evropských bojištích, je komická jenom povrchně. Její hlavní téma totiž je vliv převlékání kabátů na ryzost charakteru: je to plachý, letmý komentář k politice. Za což možná víc než režisér mohl jeho scenárista Pavel Juráček, který naopak tvořit bez politických jinotajů nesvedl.

Troufám si tvrdit, že právě důsledná apolitičnost, která tudíž se minula a zároveň střetla se všemi vládnoucími režimy, protože každému vyhovovala, spolu s výtvarnou vynalézavostí a ochotou zkoušet, jak bude plátnu svědčit rozpohybované dřevo, hedvábí či porcelán, dělají ze Zemana autora výjimečného. Natolik, že někteří básníci dokonce psali, že Karel Zeman je jediný básník českého filmu. Snad pro toto všecko má své vlastní muzeum, které usiluje o to, digitalizovat postupně všechny jeho filmy, a kde si děti mohou hrát na kopiích rekvizit z jeho filmů. Vlastně se hodí skončit sloganem, že vztah Karla Zemana k jeho oboru koreluje se jménem slavné figury z jeho raných filmů: Karel Zeman film prokouk.