Na Poprad mám sentimentální vzpomínky. Jednou, bylo to v roce 2004, jsme se tam nádherně namazali, když jsme se vraceli z dobrodružné výpravy, kterou jeden z jejích účastníků, Jáchym Topol, potom popsal v cestopise Jak jsme táhli za Stasiukem – vyšlo to jako předmluva v knize Jak jsem se stal spisovatelem tohoto bezvadného polského spisovatele, který žije se svou ženou, nakladatelkou Monikou, v horské vesnici Czarné, kam jsme se za ním skutečně doplazili přes kopce východoslovensko-polských Nízkých Beskyd. A potom jsme došli přes Duklu do Svidníka, kde jsme se pochopitelně pod dojmem krvavé bitvy také namazali, a pak už jsme se museli vrátit do Prahy, protože pozítří jsme měli být zase ve svých redakcích.

Na Poprad mám sentimentální vzpomínky

Ale pořád ještě dva večery byly před námi, tak Petr Placák dostal nápad, že sedneme na autobus a pojedeme do Popradu, kam jsme přijeli v krásný letní podvečer, a pohled na Tatry zalité růžovým světlem nám vyrážel dech, který jsme museli chytat u borovičky v krčmě, tehdy už ovšem zcivilizované a standardizované, na náměstí, jež má tvar protáhlé čočky čili šošovice.

A občas jsme pohlédli na masivní bílý hranol renesanční zvonice

Na této šošovici jsem se tedy ocitnul o dvanáct let později, což není zase tak velký odstup, takže jsem si dobře pamatoval, že jsme při tom večerním borovičkování občas pohlédli na masivní bílý hranol renesanční zvonice, jež byla nahoře po obvodu ozdobena obloučky, které se nám jevily něžnými, a někdo možná začal mluvit o tom, že je to slovenský folklor, a jiný, nevím už kdo, asi já (ale mohl s tím nesouhlasit i etnograf Stoilov), ho opravoval, že to se Slováky a jejich folklorem asi nebude mít mnoho co společného, že to bude po spišských Němcích.

A protože to bylo v době ještě předsmartfounové, nikdo to nemohl rychle vygooglovat, takže zcela jistě nevěděl, že se Poprad jmenoval pro velkou část svých obyvatel Deutschendorf čili Německá ves a Slováci se tu ve městě začali významněji objevovat, až když v roce 1922 založená továrna na výrobu železničních vagonů, z níž se stala pak největší vagonka v Československu, začala potřebovat proletariát.

Jeho přísun umožnila především košicko-bohumínská dráha, hlavní (česko)slovenská linie, spojka mezi dvěma železnými městy bývalé republiky, tedy Ostravou a Košicemi. A díky této železnici se z Německé vsi stal slovenský Poprad a postupně se to náměstí ve tvaru šošovice s renesanční zvonicí a gotickým kostelem svatého Egidia, což není nikdo jiný než svatý Jiljí, obalilo proletářskými předměstími, z nichž se pak stala obrovská panelová sídliště, jež tvoří betonový krunýř kolem toho kdysi spíše ztraceného spišského městečka nebo spíš větší vesnice čili dorfu.

Takže zcela jistě nevěděl, že se Poprad jmenoval pro velkou část svých obyvatel Deutschendorf čili Německá ves

A tehdy, před těmi dvanácti lety, jsme přespali v laciném hotelu u nádraží, to ještě člověk mohl narazit na hotely, v nichž se od osmdesátých let nic nezměnilo, což mělo svůj půvab a přitažlivost, chodby s prošlapaným linoleem, pokoje asketické, postele promořené litry tělesných tekutin, rozvrzaný stolek, ubohá reprodukce čehosi na zdi, umyvadlo, nad ním bídné zrcadlo. To už je vzácnost. Ráno, když jsme se probudili, hleděli jsme lehce zkaleným zrakem na tu tatranskou nádheru, od níž Poprad dělí asi deset kilometrů.

Tak jsme sedli na vlak a dojeli do Starého Smokovce, a já se teď dívám, co o tom napsal Jáchym Topol, a musím se tomu smát: „Ve Smokovci kafe v hotýlku. Všude omlácená socialistická výstavba. Čašnička nad námi zcela ohrnovala nos. Povídáme jí, že sme od Pražskejch kanalizací a máme tu dovolenku po dvacetiletý službě, tak bacha! Zabralo to, aby ne. Některý z nás už maj díry v ksichtě. Vydali jsme se na Sliezský dom. Vylezli na Gerlach. Pak kamenitejma polema ke kráteru na Popradský pleso. Obrovský hory. Další kamenitý pole. Když padla mlha zleva i zprava, některý z nás toho mají dost. Jaj boha! Kráterem dolů. Zjistil jsem, že zakopávám. Stojakovi otekly ruce. Mě brněly tak, že jsem myslel, že je to infarkt. Zyndram se pořád drbal. Bylo hrozný jít za ním.“

Zyndram jsem byl já…

Na nádraží v Popradě jsem hledal, co mi utkvělo v paměti

Na nádraží v Popradě jsem hledal, co mi utkvělo v paměti. Vystavěli ho ve stylu kazachstánského státního letiště, mramorem a místem nešetřili. Pamětní deska partyzánovi s exotickým jménem Augustin Tetemonte a pak novější, z roku 2002, to už jsme museli tehdy vidět, sdělující, že odtud, z tohoto nádraží, vypravili 25. marca 1942 první transport do Osvětimi s „tisíckou slovenských židovských dievčat“.

Představuju si tu naši tehdejší konverzaci, ty vole, chápeš to, tisíc holek! Tisíc holek s kufrem a šminkama, některý určitě si vemou svýho plyšovýho medvěda a určitě šitíčko, zrcadýlka, deníček a jistě nějakou knížku, třeba Srdce od Edmonda De Amicis, znáte to, o tom chlapci, co měl dobré srdce a pomáhal dětem s křivicí, co byly zoufalý v tom italským chudobinci, jo, to si možná vzaly, že si to tam budou číst. Nebo možná Čachtickou paní, když byly ze Slovenska, jak na tom vydělal pár let před válkou dědeček tvý Báry, vydavatel Mazáč, a Viktor by to mohl zase vydat, to se bude prodávat vždycky.

No prostě ty holky si vzaly to nejcennější nebo nejmilejší, co mohly, určitě nějaký dobrý teplý prádlo, i když 25. března, to už mohly doufat, že se bude oteplovat a že třeba přes léto to bude fajn, budou se třeba moct tam někde v Polsku, kam prý jedou, i vykoupat, jsou tam prý hezký jezera, tak si možná ty židovský holky vzaly plavky, to víte, to byly často holky z lepších rodin, odchodníci na korze… No a tak nasedly do toho vlaku a nejely dlouho, do Osvětimi to může být odtud pár hodin.

No prostě ty holky si vzaly to nejcennější nebo nejmilejší

A Ján Mlynárik v knize Dějiny Židů na Slovensku k tomu píše: „Soustřeďovací tábory začaly fungovat 21. března 1942 a první transport ze Slovenska odjel o čtyři dny později – 25. března 1942. Tisíc mladých žen a dívek ze šarišsko-zemplínské župy v Popradu muselo nastoupit do dvaceti pěti dobytčích vagonů (do každého čtyřicet): z popradského nádraží vlak odjel ve 20.20 hodin a slovenské území opouštěl u Čadce krátce po čtvrté hodině 26. března 1942.

O několik hodin později byly slovenské Židovky podrobeny smutně proslulé selekci na rampě osvětimského tábora.“ V dalších dnech je následovaly další tři transporty, vždy po tisíci dívkách od patnácti do pětadvaceti let. Pak přišly na řadu mladí muži. Odjíždělo se potom i z Trnavy, Žiliny… Vše probíhalo s mimořádnou precizností a pečlivostí, Slováci se tady překonávali. Němci se nestačili divit, jak rychle a ochotně se Slováci chtějí zbavit svých Židů.

Ján Mlynárik píše: „Jako by ze slovenské půdy vyvřela všechna špína, ziskuchtivost, pomsta a malost. Zamindrákovaní pologramotní gardističtí sadisté měli tentokrát možnost realizovat se – bylo jim dovoleno vše, aby svou nedostatečnost kompenzovali útlakem lidí podstatně civilizovanějších, kulturnějších a vzdělanějších. V této konfrontaci vyvřela spodina bez kontroly – úřady podněcovaly k orgiím a vydávaly to za projev vztahu celého slovenského obyvatelstva k židovským spoluobčanům.“

Na Popradu je nejzajímavější a nejhezčí nikoli Poprad, ale Spišská Sobota

Ale já jsem chtěl psát tento díl vlastně ne o Popradu. Tedy začal jsem Popradem, ale hlavně proto, abych napsal, že na Popradu je nejzajímavější a nejhezčí nikoli Poprad, ale Spišská Sobota. Ta je krásnější, starobylejší, historicky i umělecky významnější – a musí se umět najít. Leží na severovýchodní části města a je trochu ukrytá mezi těmi nájezdy a podjezdy a různými halami a smetišti, ale pak tam přijdete a jste jako v jiném světě.

Poprad přišel ke své nejhezčí čtvrti tak, že ji v roce 1946 schramstl čili úředně pozřel, přičemž odhaduji, že to muselo být tak, že byla prázdná, protože ji opustilo – rychle z ní uteklo, bylo vyhnáno či tak – většinové původní, tedy německé obyvatelstvo, které tam na rozdíl od Popradu do konce války převažovalo.

Spišská Sobota se německy jmenovala Georgenberg čili Jiřího vrch

Spišská Sobota se německy jmenovala Georgenberg čili Jiřího vrch nebo vrch svatého Jiří – a Jiří je s ní spojen několika způsoby: je na erbu, kde je ovšem tradičně opatřen kopím, a pak hlavním oltáři v gotickém kostele sv. Juraja, kde netypicky třímá meč, když předtím vrazil kopí do chřtánu bestie, která se ještě zadní tlapou snaží podrazit Jiřího koně.

Oltář je prý dílem jednoho z největších umělců, kteří se v této části Evropy v pozdním středověku vyskytli, Paula von Leutschau, Pavla z Levoče, o němž se toho ví tak málo, že i data narození a úmrtí se uvádějí s tolerancí i více než deseti let (1465/1470–1480 – 1537–1542). A stejně tak se z mlhy dohadů vynořují hypotézy, kde se vzal, odkud na Spiš přišel. Má se za to, že nejspíš z jižního Německa, kde se snad měl vyučit, přičemž mohl být činný i v Krakově, odkud pak přišel do Horních Uher, přičemž v Levoči, kde se stal dle několika dochovaných zmínek váženým měšťanem, se mohl usadit někdy po roce 1500.

Město stálo na důležité obchodní cestě ze střední Evropy do Krakova

Spišská Sobota, tedy Georgenberg byla tehdy nejvýznamnějším městem Horní Spiše, její bohatství plynulo z vyspělých cechů a obchodu, jemuž se tu vedlo vynikajícím způsobem. Město stálo na důležité obchodní cestě ze střední Evropy do Krakova (Via magna) nebo dál do Sedmihradska, přičemž kupci zde měli povinnost vyložit a deponovat zboží, takže často tu měli stálé sklady a na svých cestách tu trávili zimní měsíce. Z toho povstalo ono neobyčejné bohatství, jehož stopy lze vytušit i dnes, při pohledu na ty krásné renesanční, většinou dvoupodlažní domy s předsazenými sedlovými šindelovými střechami.

Na jednom z těch domů byla pamětní deska Janu Brokoffovi…

Na jednom z těch domů byla pamětní deska Janu Brokoffovi… Ano, tady na Spiši se roku 1652 narodil „jeden z predstaviteľov vrcholného českého barokového sochárstva“, jak stojí na té pamětní desce, tady se zřejmě vyučil, a možná že některé z postav, třeba nějaký andělíček na vedlejším oltáři v kostele sv. Juraja, pochází od něj. V každém případě musel jako dítě a mladík, než se vydal na zkušenou do jižního Německa, přičemž uvázl na celý život v Čechách, vídat ve svém „rodném“ kostele sochy Mistra Pavla z Levoče, k nimž se tam jeho krajané už sto padesát let modlili. A tento vizuální vjem se pak mohl jaksi projevit v onom „vrcholném českém baroku“, které by bez Brokoffa a jeho synů, kteří se narodili už v Čechách, vypadalo možná trochu jinak, a možná že se v něm alespoň stopově objevuje něco spišského, něco z té Soboty.

Slyšel jsem, že ještě koncem devadesátých let to tu bylo v katastrofálním stavu. Lid, který byl do těch krásných domů nastěhován, je dokonale vybydlel, pomalu vypálil na kámen, takže vše, co kdysi kvetlo a svou krásou se hlásilo do evropské civilizace, se změnilo v ruiny a trosky. Naštěstí tedy ne úplně, nádherná zvonice, už asi pátá, co jsem na Spiši viděl, ale vždy byl okouzlen, jak vidno, vydržela – stejně jako kostel k poctě mého legendárního, pravděpodobně ahistorického patrona, jednoho z nejstarších křesťanských svatých, toho archetypu věčného boje nad zlem, které nikdy není úplně přemoženo, protože má vždy dost tlap, jimiž se umí ohnat a zrádně zaútočit, seknout vašemu koni po zadních nohách a nečekaně ho i s vámi srazit.

Nádherná zvonice, byla už asi pátá, co jsem na Spiši viděl

Byl jsem tam koncem září, už bylo tedy po sezoně, penziony, kterých je tam aspoň deset, byly možná prázdné – i náměstí bylo prázdné, což skvěle vyhovovalo mému rozpoložení. Před kostelem seděl na lavičce muž, k jehož věku se pomalu také blížím. Vypadalo to, že se vyhřívá na podzimním slunci. Ve skutečnosti asi čekal na mě, aby se měl s kým dát do řeči a pak zavřít kostel, v němž provázel, když měl koho. Pozdravil jsem ho a on na mě skepticky pohlédl, že je tady další Čech, který se tu objevil a diví se, kde se na Slovensku vzala gotika. Prodal mi lístek za dvě eura a jaksi s povzdechem mi šel otevřít kostel. Já byl však již trochu připravený a věděl jsem, co tam uvidím, ale i tak jsem se vší upřímností jen vydechl a řekl: To je nádhera…

Jen jsem vydechl a řekl: To je nádhera…

A pak mi ten muž, který se mi představil jako Anton Marec, a já teď vím, že je to spisovatel a autor knih z historie Spiše a Tater, dal kunsthistorickou lekci, která byla zajímavá a přitom komplikovaná, včetně hypotéz o tom, odkud asi kolonisté v onom 13. století do Svatého Jiří přišli, nejspíš od dolního Rýna, možná od Kolína, a jakou souvislost to má s postranním oltářem svaté Uršuly, a já, který tu kolínskou legendu o ní znal a hned jsem řekl, no jistě, jedenáct tisíc mučednic, křesťanských panen, přepadených a zmasakrovaných Huny či jakými pohany na Rýně... svatá Uršula, která je na tu víru přivedla, té snad usekli hlavu či co… – Nie, tu prekliali šípom, tad to vidieť – a ukázal mi na deskový oltářní obraz, který výjev znázorňoval.

No jo, mladé ženy to neměly nikdy snadné, řekl jsem něco nejapného na ten způsob. A tak jsme se ještě bavili o různých aspektech historického vědomí, ale bylo vidět, že můj přítel by už rád zavřel a šel si domů číst, tak jsme se rozloučili.

A já se vrátil do Popradu na nádraží a znovu šel kolem té desky, která připomínala tisíce mladých mučednic, jež se staly obětí barbarství, které vždy má dost pařátů, jimiž může seknout.

A tak jsme se ještě bavili o různých aspektech historického vědomí

Fotoblog Jiřího Peňáse​​​​​​​

Jiří Peňás