Může to působit jako krutý paradox nebo do nebe volající nesmysl. Na to, aby člověk šel na pár měsíců do vězení, je potřeba dlouhé dokazování, při němž by se justice měla řídit zásadou in dubio pro reo, tedy rozhodnout v případě pochybností ve prospěch obžalovaného.

Pokud ale je ve hře možnost, že mu úřady seberou dítě, je standard dokazování úplně jiný, přijít o možnost kontaktu s potomkem přitom je pro hodně lidí daleko horší trest, zásah do života, než kdyby ho zavřeli. V čase, kdy se intenzivně debatuje o sporných případech odebrání dětí – v téhle zemi nebo nějaké jiné –, si to lidé mohou uvědomovat silněji, dožadovat se nápravy, je jim jasné, co se nesmí připustit, už nikdy opakovat. Jsou ale také jiné situace. Na veřejnost se dostane zpráva o nějakém skandálním případu týraného dítěte a všichni se – oprávněně – ptají, jak k tomu mohlo dojít, co dělala sociálka, doktoři, všichni. Poučení z takových kauz, k nimž čas od času dochází v každé zemi, pak většinou je: existuje-li podezření, že nějaké dítě je obětí zneužívání nebo týrání, je lepší dvakrát řezat a měřit až potom, pokud vůbec.

Podobně jako v případě jiných témat se ve věci sociální ochrany dětí v médiích referuje o případech, které jsou tak či onak „jasné“ anebo se jako takové dají popsat (viz minulý týden hojně probíraná kauza z Nýrska, jejíž faktický základ byl, jak se ukázalo, jiný, než se z prvních zpráv zdálo). Kromě těchhle křiklavých kauz ale jistě existuje nějaká rozsáhlá „šedá zóna“, drastické intervence, k nimž možná dojít muselo, ale možná taky ne. Vždycky takových bude dost, i kdyby se třeba podařilo dosáhnout stavu, kdy k těm jednoznačným případům úředního pochybení nebo zvůle bude docházet jen minimálně nebo vůbec. Ani nemluvě o těch méně sledovaných kauzách, kdy jsou děti odebírány z rodin ne proto, že by je tam někdo týral nebo zneužíval, ale z nějakých ekonomických důvodů.

Systém státních sociálních služeb je – jako každý lidský výtvor – nedokonalý, náchylný k selháním. Když společnost nastavuje pravidla jeho fungování, rozhoduje taky o tom, jaká bude jeho charakteristická chyba. Západní justice je založená na předpokladu, že je lepší, když viník odejde od soudu nepotrestán, než kdyby byl trestán nevinný. Systém sociální ochrany je ale většinou nastavený jinak. V něčem je to pochopitelné, člověk, o němž se dá říct, že se možná, nebo dokonce pravděpodobně dopustil nějakého trestného činu, asi ve vězení neskončí. Rozhodnout o tom, že dítě zůstane v rodině, i když je možná, nebo dokonce pravděpodobně zneužívané, si ale troufne málokdo – co kdyby se ta možnost naplnila? Pravidla a praxe odebírání dětí z rodin budou vždycky balancování mezi příšernými eventualitami, jejichž výskyt asi jde do nějaké míry omezit, ale právě jenom do nějaké míry.

Dvojsečná v tomhle ohledu může být i veřejná kontrola, jednak se mezi lidi mohou dostat dost selektivně vybrané nebo prostě nepravdivé informace (jak se to zřejmě stalo v souvislosti s nýrskou kauzou), a i kdyby byly přesné – představa dítěte, o němž se v článcích píše, kterak si je po pár letech všechny vygoogluje a studuje je včetně diskusí pod nimi, není zrovna povzbudivá. Všichni se v podobných situacích zaklínají zájmem dítěte, který za ně ovšem definují oni, jak taky jinak – těžko po něm chtít, aby ho vyjádřilo samo, a mimo jiné se tak stalo „spoluviníkem“ nějakého osudového zvratu. Nepochybně existují případy, k nimž se třeba aktéři po letech v duchu vracejí s otázkou, jaký vlastně ten zájem dítěte tehdy byl. A poctivou odpovědí může být jen taková či onaká pochybnost.

Stát a rodina jsou konfliktní partneři. Na jednu stranu stát rodinu vynáší jako základní stavební jednotku společnosti, různými způsoby ji podporuje nebo se alespoň tváří, že se tak děje. Zároveň ale pro něj rodina představuje svého druhu konkurenta, je to prostředí, v němž mohou existovat jiné autority než ty státem posvěcené, a podobně. Stát do rodiny moc nevidí, je mu v nějaké míře skrytá, důsledkem čehož může být, že se tam odehrávají zločiny, ale i to, že se tam prostě jen myslí a žije jinak, než by stát – třeba z ideologických důvodů – považoval za pro sebe vhodné. Rodina by si třeba ráda uchovala nějakou míru autonomie, byla před státem chráněná (asi každý rodič zažil situaci, kdy si říkal: přijít sem sociálka, jsem nahraný). Zároveň toho od státu dost chce. Všeobecné „zprůhledňování“ společnosti a oslabování rodinných vazeb v tomhle nepřiznaném konfliktu hraje ve prospěch státu. Je docela možné, že ve zprávách z domova i ze světa se bude o nějakých obdobných kauzách, jako je ta Evy Michalákové, psát čím dál častěji.