V průběhu července a srpna se objevily zprávy, podle nichž by se do konfliktu v Afghánistánu měli více zapojit privátní kontraktoři. Ústřední roli v tomto plánu hraje Erik Prince, jenž kdysi založil kontroverzní firmu Blackwater a v jehož aktuální nabídce je vedle pozemních jednotek obsaženo i vlastní vojenské letectvo. Názory vojenských i civilních amerických vládních činitelů a expertů mimo administrativu na tento plán se však dramaticky liší.

Připomeňme, že Erik Prince, někdejší příslušník námořních speciálních jednotek Navy SEAL, roku 1997 založil společnost Blackwater, z níž se poté stal jeden z nejsilnějších hráčů v rychle se rozvíjejícím procesu „privatizace bezpečnosti“. Ačkoliv se o těchto aktérech mnohdy mluví jako o žoldnéřích, není to zcela přesné. Jde sice o soukromé subjekty, jež vykonávají vojenské činnosti za úplatu, resp. na základě obchodní smlouvy, jenže od klasických žoldnéřů minulých dob se zároveň v mnoha důležitých rysech odlišují.

Za studené války si žoldnéře najímaly spíše státy třetího světa a z právního hlediska se jednalo (v nejlepším případě) o „šedou zónu“. Soudobé soukromé vojenské firmy (odtud častá zkratka PMC, Private Military Corporations) fungují naprosto legálně, jsou propojeny s dalšími obory podnikání (nejčastěji výrobou zbraní či těžbou nerostných surovin) a běžně pracují rovněž pro vlády nejvyspělejších států světa. Jejich zaměstnanci často berou slovo „žoldnéř“ jako urážku, a proto se postupně ustálil elegantnější termín „kontraktor“.

Kromě společnosti Blackwater se mezi silné aktéry v oboru řadí např. DynCorp, Aegis, MPRI nebo KBR. Spektrum jejich činností je velice široké a sahá od logistiky (mj. stavba základen a údržba letadel) přes výcvik a poradenství až po přímou účast v bojových operacích. Patrně ale nepřekvapuje, že právě onen poslední sektor vzbuzuje největší kontroverze, které jsou spojené s dřívějším nasazením kontraktorů v Afghánistánu a Iráku.

Vláda prezidenta Bushe byla soukromým poskytovatelům vojenských služeb velice nakloněna a uzavřela s nimi kontrakty za miliardy. Zaměstnanci firem Blackwater a dalších pak skutečně odvedli obrovský kus práce při stabilizaci oněch států a v boji proti povstalcům, došlo ovšem i k řadě kontroverzních incidentů, při kterých umírali civilisté. Objevila se i kritika kontraktorů, která cílila na údajnou finanční náročnost a fakt, že se armády stávají závislými na subjektech, které pohání převážně či výlučně finanční motivace.

Debaty zastánců a odpůrců privatizace vojenství nabíraly na síle hlavně ke konci první dekády 21. století a samozřejmě se promítly i do americké politiky. Obamova administrativa následně výrazně omezila zadávání takových kontraktů a řada velkých dodavatelů své aktivity ztlumila. Firma Blackwater změnila název na Xe Services a posléze na Academi, ale sám Erik Prince si záhy našel nové pole působnosti, protože o jeho služby projevily zájem bohaté země Perského zálivu, které pociťovaly obavy z procesu „arabského jara“.

Ve Spojených arabských emirátech tak byla pod hlavičkou firmy Reflex Responses vytvořena „soukromá armáda“, čítající bezmála tisícovku mužů zejména z Jižní Ameriky. Právě oni poté zasáhli i v Jemenu, kde intervence arabských monarchií vůbec neprobíhala podle plánu a stala se vleklým a krvavým fiaskem. Erik Prince stojí také za výcvikem somálských jednotek, které by měly eliminovat hrozbu pirátů u východního pobřeží Afriky.

Pro mediální mainstream je Prince samozřejmě velmi lákavým cílem, k čemuž zajisté přispívá i fakt, že nijak neskrývá své ostře pravicové názory a křesťanskou víru. Z některých článků by neznalý pozorovatel zřejmě mohl získat dojem, že Prince je „super-padouch“, proti kterému je třeba poslat agenta 007, možná i tým Avengers. Není jistě náhoda, že začalo nápadně přibývat románů, filmů a počítačových her, ve kterých pozice hlavních protivníků připadla právě těmto „žoldnéřským firmám“ a jejich ďábelským plánům.

Dalšího strašného „hříchu“ se Erik Prince dopustil, když podpořil Donalda Trumpa, pro něhož nyní dokonce (údajně) pracuje jako jeden z širšího týmu civilních poradců. Právě odtud vzešel i nový plán stabilizace Afghánistánu, jenž počítá mj. s nasazením 5500 kontraktorů. Podporují ho zejména civilní poradci, zatímco činitelé Pentagonu k němu stavějí rezervovaně. Pozornost vzbuzuje také to, že Prince nabízí dokonce bojová letadla.

Provoz letounů či helikoptér se znaky soukromých kontraktorů není sám o sobě ničím novým, avšak ve většině případů se jedná o techniku užívanou k výcviku. V Americe i Evropě fungují např. firmy, jejichž letouny při cvičeních sehrávají roli „nepřítele“. Největším poskytovatelem této služby, často nazývané „Aggressor Training“, je firma Draken International, jež do svého arzenálu zařadila i české stroje Aero L-159 ALCA.

Také opravdu „bojující“ soukromé firmy již dříve vlastnily leteckou techniku, avšak zpravidla jen ve formě lehkých dopravních a víceúčelových strojů. „Soukromé letectvo“, jež má působit nad Afghánistánem, ale obsahuje i výslovně bojové letouny, mj. proudové stíhací bombardéry A-4 Skyhawk a turbovrtulové bitevníky LASA T-Bird, a dokonce bezpilotní letadla Lionseye. Celkově se jedná o 90 strojů, které mají zajišťovat průzkum, dopravu zásob, odsun raněných a také přímou podporu, tedy útoky na nepřítele ze vzduchu.

Letadla vlastní společnost Lancaster6, která sídlí (nikoli překvapivě) v Emirátech a kterou řídí Christiaan Durrant, jenž dříve stál v čele firmy Frontier Services Group, dalšího subjektu, jenž patří do Princova „impéria“. Mírně surrealistický nádech tomu všemu dodává fakt, že součástí návrhu pro Afghánistán je též mobilní aplikace (!) zvaná Safe Strike, skrze kterou má probíhat efektivní koordinace činnosti pozemních a leteckých sil.

Faktem je, že afghánské letectvo je velmi slabé a provozuje zejména zastaralou techniku. Jeho staré helikoptéry Mi-17, na jejichž opravách se mimochodem podílí i česká firma LOM Praha, mají perspektivně nahradit americké UH-60 Black Hawk, avšak jejich dodání a výcvik osádek jistě zabere ještě dlouhou dobu. Také útočné kapacity afghánského letectva jsou nedostatečné, a navíc existují vcelku logické obavy, že by pak někteří Afghánci mohli dezertovat k Talibanu či Islámskému státu i s moderní americkou výzbrojí.

Kontraktoři naopak reprezentují řešení takříkajíc „na klíč“, jež je z tohoto hlediska bezpečné a efektivní. Hlavními proponenty tohoto projektu v Trumpově „úzkém kruhu“ jsou údajně Jared Kushner a (již propuštěný) Stephen Bannon, kdežto hlavním odpůrcem je poradce pro národní bezpečnost H. R. McMaster. Dost opatrně se vyjadřuje též ministr obrany James Mattis, jehož čerstvá oficiální sdělení prozrazují pouze to, že větší zapojení kontraktorů je alternativa, jež se seriózně zvažuje, avšak „strategické rozhodnutí“ zatím nepadlo.

V Afghánistánu se dnes nalézá zhruba 8400 amerických vojáků, ovšem tamní američtí velitelé dlouhodobě žádají navýšení o 3000 až 5000 mužů. Přinejmenším část posil by tak mohli tvořit zaměstnanci privátních společností. Již dnes jich v Afghánistánu pracuje zhruba 23 500, avšak v naprosté většině se starají o výcvik a logistiku a jen cca 1700 z nich má úkoly, jež lze popsat jako více či méně bojové, což by se teď mohlo změnit.

Efektivitu špičkových kontraktorů v boji zcela jistě nelze zpochybňovat, neboť se koneckonců jedná převážně o bývalé členy amerických i dalších elitních jednotek. A vzhledem k tomu, jak vypadá bezpečnostní situace v Afghánistánu, dává větší angažmá soukromých subjektů smysl, jelikož Donald Trump se zajisté chce vyhnout vysílání velkých armádních kontingentů, pokud to z hlediska bezpečnosti USA nebude naprosto nezbytné.

Nad celým plánem se ale stále vznášejí pochybnosti, jež se týkají zejména právních a etických otázek nasazení kontraktorů v boji. A navíc pořád platí varování před přílišnou závislostí státu na žoldnéřích, jež formulovali už velcí teoretici vojenství jako Niccoló Machiavelli a Karl von Clausewitz. Ačkoli striktně vojenská efektivita kontraktorů může být (a zpravidla skutečně je) vysoká, z dlouhodobého hlediska představuje riziko, protože znamená slábnutí státu, který tak v podstatě ztrácí monopol na legitimní použití síly.