Stejně jako v jiných letech, také na silvestra 1977 Československá televize vysílala estrádu ke konci roku. Byla to první ze tří, které moderoval Vladimír Menšík před publikem složeným z kolegů herců, zpěváků a zaměstnanců televize. A její úvod patří k jedněm z úžasných a i po letech těžko uvěřitelných okamžiků dějin tuzemského televizní vysílání.

Začíná sborově zpívanou písní Hej rup! autorů Voskovce, Wericha a Ježka. Shrňme kontext tehdejšího jejího uvedení: jednak Voskovec byl dávno Američan, de facto nepřítel, jednak 28. ledna téhož roku se tíž lidé, kteří sedí v silvestrovském publiku, sešli v Národním divadle, aby zde vyslechli a podepsali prohlášení tzv. Anticharty. Čili státem vymyšlené výtky, jíž jednání svých kolegů, kteří se státu rozhodli vynadat Chartou, odsoudili jako zákeřné, podlé a rozvracečské. Seděl mezi nimi i Jan Werich. Na silvestra už ne, patrně kvůli své nemoci. Werichovou písní silvestr tedy možná započal proto, aby její autor na večírku byl aspoň nějak přítomen. A tak uprostřed normalizace, v době, kdy vládnoucí režim deklaroval, že se občan materiálně nemůže mít lépe už proto, že každý musel být zaměstnaný a pobírat výplatu, začala hlavní zábavná relace toho roku slovy „Hej rup, peklo nebude ráj se vrací“, což by ještě jako příslib libé budoucnosti šlo, ale také slovy „Hej rup, chceme práci“, což už mohlo působit jako výtržnost. Nejspíš si toho někdo byl vědom, a tak první sloka písně byla vynechána a nedošlo na verše „Nemít chleba, nemít práci, / živořit jak darebáci, / to přec nikam nevede.“

Těžko už říct, co všecko tehdy tvůrci estrády zamýšleli zařazením právě této písně (zvlášť když z repertoáru týchž autorů mohl být vybrán kterýkoli jiný než takto zjevně politický song). Zamýšleli jeho uvedením vůbec něco? Příznačné je, že z rozjuchaného večera byla právě a jenom tato připomínka meziválečné levicové avantgardy, která ústy dělníků, nezaměstnaných za světové hospodářské krize, požadovala zlepšení jejich situace, jediný okamžik projevení nějakého názoru. Ještě po desetiletích se nad ním lze dohadovat, lze se k němu nějak vztahovat či se vůči němu vymezovat. Jinak se relace ocitla v bezčasí. Stvořila zapouzdřený svět, výhradně pro svůj sál. Navíc její název Silvestr na přání aneb Čí jsou hory Kavčí? spolu s „výsostným“, často zabíraným publikem jako by vymezoval i okruh těch, kdo do tohoto světa patří a jsou s to mu náležitě rozumět a se jím bavit. Čili společnost, propagující rovnostářství, demonstrovala v nejprestižnější relaci velké kdeže.

V klidu, bez stresu a potichu

Připomínám obsáhle pořad z jiných časů proto, aby bylo zřejmé, že způsob zdejšího uvažování o vhodné podobě ambiciózní televizní estrády se nezměnil. Dokladem budiž nejen týdeníky, měsíčníky a ročenky, rezignující v četnosti televizních stanic na jakékoli úsilí o výjimečnost, a po nástupu TV Barrandov definitivně dokonce už i na vkusnost. Patří k nim ovšem taky slavnostní předávání různých cen. Zábava v českém televizním podání ideálně má být apolitická a uhlazená. Přitom se zdá, že tu funguje pravidlo, že komerčním stanicím udává směr ta veřejnoprávní. Jakmile některý pořad ČT opakovaně vyjádří názor či se v něm stane něco osvěživého, bývá rušen nebo jsou odejiti jeho tvůrci. (Tři nedávné příklady: Monoskop skončil po dvou dílech asi proto, že v něm byla kritizována ČT; Tečka páteční noci vydržela déle, ale potíže mívala pravidelně, nejznámější je případ dílu s kapelou Vanessa, který byl odstraněn z internetového vysílání kvůli šňupání kokainu; naposled byla neprodloužena smlouva producentce Kamile Zlatuškové – prý proto, že se někoho dotkla podoba seriálu Zlatá mládež.) To se pak není co divit, že schází odvaha k něčemu výstřednějšímu. Vyjádříme-li to ještě jinak: pořád tu panuje přesvědčení, že politika patří do zpráv a investigativy, kritika čertvíkam a názor do dokumentu.

Jeho nepřípadnost v jiných typech pořadů potvrdilo letošní předávání filmových cen Český lev. Stejně jako vloni a kdykoli předtím bylo apolitické a uhlazené. Čtvrt století po něžné revoluci se výdobytkem večera stal nápad, aby ceny předávali vědci; vloni ve stejném módu to byli lékaři. Patrně se do televizního vysílání nedostávají tak často, jak by si přálo ausgerechnet vedení organizace zaměřené na audiovizuální tvorbu. Zároveň je takový nápad sázka na bezpečí a v podstatě výmluva z povinnosti pokoušet se v pořadu o něco dalšího, jelikož vědci, jak je všeobecně známo, jsou natolik seriózní skupina lidí, že ani není třeba zpochybňovat, co říkají – vždyť jako šiřitelé poznání zaručeně říkají pravdu. A tak třeba Václav Cílek hovoří o tom, že české kritické myšlení je dáno domácím kutilstvím, neboť „vánoční cukroví za vás žádná politická strana neupeče“. Nikdo se nad tímto příměrem ani netrkne do čela, dokonce ani Andrej Babiš neprotestuje, třebaže sedí v sále a nejlíp ví, že na přerozdělování sladkého pečiva postavil kampaň v parlamentních volbách. Než aby moderátorka Lucie Výborná zasáhla a zkusila Cílka postrčit k něčemu pořádnějšímu, stačí jí souhlasně se usmívat a kývat hlavou.

Bodejť by ne, zvolená strategie jí totiž umožnila většinu přenosu se dojímat vzpomínkami na to, jak v dětství chodívala do kina zamilovaně obdivovat Jiřího Bartošku a záviděla uvaděčkám. Úhrnem platilo pro pořad totéž, co pro ten vzpomínaný z roku 1977: hlavně do ničeho nerejpat a nejvejš mít se rádi. Být to po americku nebo po anglicku, moderátor by popouzel k přemýšlení, k roztrpčení, k reakci a šil do pálivých témat: uprchlíků, prezidenta nedlouho odsouzeného k omluvě za lhaní, fašistů čerstvě zvolených do slovenského parlamentu. Možná by zaryl do obhájců nelegálního zadržování pražské Kliniky pro potřeby autonomního centra, možná do politiků jdoucích proti němu a usilujících o jeho zrušení. Možná by vyzval Andreje, ať se konečně usadí a vybere si, chce-li obrábět politiku, nebo pole, vyrábět uzenky, nebo média. Vrchol večera byl proto evidentní: čestné ocenění za přínos zdejší kinematografii získal kameraman Stanislav Milota, který svůj zmatený projev skončil dvěma jednoznačnými pointami. Jednak upozorněním, že normalizační dvacetiletí prožil tak, jak si žádal mravní zákon – na vrcholu tvůrčích sil po vydařeném Spalovači mrtvol raději všeho nechal, než aby sloužil okupantům. Jednak slibem manželce, že na rozdíl od sovětské okupace nadcházející islámskou už dokumentovat nebude.

Vítězové, kteří šli předvídat

Je to těžká chvíle, staví moderátora do svízelné situace ukázat, že také klasik, kterého je třeba si cenit i pro osobní statečnost a dávat ho pro ni za vzor, se v jiném životním období může mýlit. Ideálně měl být Milota za svůj renonc „potrestán“ jízlivostí a zároveň měla být zdůrazněna jeho osobní statečnost během předešlého režimu. Vždyť mu tleskal vicepremiér země, který z téhož režimu tyl a jehož dnešní postavení legitimizuje i někdejší ústupky jiných. Zaslouží si snad Milota tohle snášet bez podpory z pódia? Jenže chyba lávky, bylo to jinak: okamžitě následoval flashmob (secvičené vystoupení, které má působit jako spontánní rozhodnutí) v dané chvíli nevhodně zvolené písně Proč bychom se netěšili. Ta navíc sice byla započata tradičně, ale rozvita byla v gospelové úpravě. Čili humor večera došel tak daleko, že ve Dvořákově síni Rudolfina se zpíval Smetana a výjimečnost jeho hudby byla doložena tak, že na Českých lvech je Smetanova aluze na české lidovky vystřídána aluzí na černošské lidovky. Nejspíš proto, že Dvořák žil v Americe.

Tahle nenadálá kuriózní světovost byla pro jistotu vzápětí vysvětlena a korigována. Výborná totiž nezvládla přejít loňský vtip s falešným Jimem Carreym mlčky (zrovna vtip kalibru, na jakém by takové večery měly stát), neodolala, po jeho příkladu vystřelila konfetu a znovu se začala svěřovat: „Cítit se alespoň na chvíli jako světová filmová hvězda je báječný pocit. Ale zase jsme v Česku a je dobré vědět, kdy se má člověk vrátit do role.“ To je panečku doklad místních ambicí. Úplně stačí si na něco zahrát a rychle zpátky k bezvýraznému zdejšku. Kdepak projev sebevědomí, jenom stud.

Tím se dostáváme k pointě letošních Lvů: pořád se kdekdo, včetně mě, čílí, že s českým filmem se to má špatně. Ceremoniál, který přirozeně sumarizuje tvorbu minulého roku, má vůči těmto pochybnostem jediný úkol: buď je potvrdit, nebo vyvrátit. Nuže vzniklo vloni 49 filmů pro kina, což je číslo akorát na to, aby bylo jasné, že pojme nepodarky, lidovky i náročnější kousky, a aby bylo lze doufat, že z něj dva tři slušné filmy budou. A letos tak byly v hlavních kategoriích nominovány čtyři filmy, u nichž nebylo proč kvůli nominacím protestovat a bylo jedno, který co dostane. Jsou to totiž filmy, které promýšlejí a komentují ono bájné češství. Dalo se předpokládat, že kostýmní pohádka bude oceněna za svou výtvarnou stránku (Sedmero krkavců), snímek, který zachycuje ozvěnu větrných elektráren v lesích hor na pohraničí, pobere zvukové a hudební ocenění (Schmitke), film, který esejisticky promýšlí národní minulost, získá scenáristické ocenění (Ztraceni v Mnichově) a film o limitech tuzemské periferie pobere ta herecká (Kobry a užovky). Přidal k tomu i režii a nejlepší film – proč ne. Zdá se to být rozděleno spravedlivě, aby se dostalo na všechny.

Můžeme tedy prohlásit, že jako výroční zpráva o českém filmu Čeští lvi fungují – a jako stvrzenka fotrovského přístupu k zábavě bohužel taky.