Ludvík Vaculík (1926–2015), autor, jehož není lehké hodnotit

Kdo ho chtěl přežít, musel v něm najít zalíbení

Ludvík Vaculík (1926–2015), autor, jehož není lehké hodnotit
Kdo ho chtěl přežít, musel v něm najít zalíbení

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Stačily dva dny od úmrtí Ludvíka Vaculíka a noviny byly plné zaručených charakterizací autora a osobních vzpomínek na něj, které opakovaly jednoznačný portrét: byl to „samorost“, „skála“, „neuhýbal“, „nejslušnější“, „nejvtipnější“, „nejpřirozenější“, nejdůmyslnější“, „nejerotičtější“, „Moravan“, „Valach“, „indián“. Tento poslední přívlastek byl obzvlášť vděčný, protože Vaculík zemřel v tentýž den jako herec Pierre Brice, který sehrál filmového Vinnetoua.

Vaculík tak z přehledu českých novin – toho prvního, jistěže hysterického; na pořádnější analýzy dojde až s odstupem – vychází jako člověk v anekdotách a autor, který měl víc známých, než patrně sám tušil. Najednou ho znal každý, což je u tak samotářského a tichého povolání, jako je spisovatelství, div. Navíc zjevně byl vnímán nikoli jako romanopisec, nýbrž jako „veřejný intelektuál“, protože o jeho tvorbě, jak to tak bývá, se v této vlně připomínek spíš mlčelo a poukazovalo se na jeho životní zákruty. Není to ovšem výsměch, vždyť sám jsem v tom chvatu přispěl a trumfování známostmi rozmnožil vzpomínkou na měsíc, který jsem s Vaculíkem strávil na Letní škole lužické srbštiny v Budyšíně. (Nemá cenu ji tu opakovat, kdo chce, přečte si ji na internetových stránkách deníku Echo24.cz. Doplním jen tolik, že Vaculíkův dopis, na který tam vzpomínám, nakonec nemám jeden, ale dva. Na stroji psané. V prvém mě zpravuje, že mé úvahu a pozorování o jeho pobytu v Lužici ho zaujaly, neboť se v nich dověděl, jak ho tam přijímali lidé. V druhém, že jsem příliš zdvořilý a měl bych psát „o něčem jiném, a třeba jinam“. Dnes mě na obou zajímá jejich forma, potřeba přesnosti: obě psaní totiž po sobě Vaculík propiskou ještě zkorigoval.)

Až součin oněch prvých, většinou narychlo sepsaných nekrologů, o nichž tu uvažujeme, je užitečný. Neboť ukazuje, jaký Vaculík zemřel, jaké zjednodušení jednoho lidského života se dlouhodobě prosadilo. Tedy vzpomíná se na autora pražského jara a normalizace, v podstatě hvězdu dvou filmů, která před nimi jako by nežila a potom jako by žila samozřejmě, z úžasu nad oběma jejími nejlepšími výkony, jako by nebylo třeba její další existenci ani tvorbu ani vystupování reflektovat. A tak zůstává stranou třeba intimnost Vaculíkových románů, kombinovaná s náročností jeho syntaxe a okatostí zhusta užívaného nářečí Valašska, a paradoxní v tom, že ji klidně utvářel z drbů o kamarádech a známých, které kde zaslechl. Český snář je na nich založen. Vaculík býval v šedesátých letech automaticky přiřazován k Milanu Kunderovi, Sekyra k Žertu byly jako román o dvou částech. Snad proto, že – viděno s dnešním odstupem – se tehdejší kritice zdálo, že oba zachytily dokonaleji než jiné atmosféru společenského přerodu, to rozvolnění a nadšení v druhé půli šedesátých let. Pravda, občas k nim byly ještě řazeny první romány Vladimíra Párala. Minimálně Vaculíka tato zautomatizovanost pohledu rozčilovala.

Poloautomatické zbraně české kritiky

Přitom nebyla jednoznačná. Stejně jako měla literatura tehdy své autorské hvězdy, měla i své kritické (to je ta oblíbená otázka, zda kritika roste s dílem, nebo dílo s kritikou). V časopise Tvář Jan Lopatka zaujal už tím, že oba autory oddělil a Vaculíkovi věnoval samostatnou recenzi nazvanou Předpoklady tvorby, dala později jméno Lopatově knížce kritik. V ní Lopatka nad Sekyrou uvažuje jako nad módním artiklem, který předstírá, že o něco usiluje, pouze se tváří, že stojí ve středu dění, ale ve skutečnosti si udržuje odstup, neriskuje a snaží se nanejvýš o „originální vidění“. Bylo to přísné hodnocení, ale Lopatka z něj nikdy neslevil. A příznačně o Vaculíkovi už nikdy nic nenapsal, nanejvýš ho v devadesátých letech vzpomínal v rozhovorech, když popisoval, jak vznikal samizdatový slovník zakázaných českých spisovatelů. Stejně jako u výše zmíněných nekrologů, je i toto vzpomínání anekdotické. Třeba v Literárních novinách v rozhovoru s Jaromírem Slomkem z roku 1992 na dotaz „Okruh ‚lidí kolem Slovníku‘ snad netvořila jen pražská autorská čtveřice (Brabec – Gruša – Kabeš – Lopatka)?“ odpověděl Lopatka: „Musím připomenout Ludvíka Vaculíka. Objevoval se, aby buzeroval…“ Literární historik Jiří Brabec si přidal: „Přicházíval v nejnevhodnější dobu…“ Znovu Lopatka: „Ano. Zrovna když jsme zpracovávali slovníková hesla…“ A nakonec Brabec: „Roztomilý byl ve svém vzteku a suverénní jako vždycky. A nechtěl si nechat vysvětlit, že slovník, to není, jako když se píše fejeton. Ale přiznávám, že dupající Vaculík, který nám neustále něco vyčítal nebo vyhrožoval, nějak k té tehdejší atmosféře patřil.“

Cituji to zde proto, aby bylo zřejmé, že Vaculík v kterékoli době kladl na lidi kolem sebe týž nárok: berte mě takového, jaký jsem, protože já vám se přizpůsobovat nebudu. To samozřejmě platí pro kteréhokoli člověka, ale pro Vaculíka (nebo v podobném ladění vzpomínkových historek pro režiséra Jiřího Krejčíka) víc, důrazněji, ostatně povzdech, „museli jsme si zvyknout a najít v něm zalíbení, když jsme ho chtěli přežít“, je patrný z nejedné vzpomínky. Tento jeho povahový rys využila i KSČ, když Vaculíka za jeho referát přednesený na 4. sjezdu spisovatelů navrhovala už na podzim roku 1967 vyloučit ze svých členů, a to bez ohledu na spisovatelův dělnický původ, dělnické profese, jež kdysi v padesátých letech zastával, i jeho adekvátní politické vzdělání: „Ludvík Vaculík je svérázný a hloubavý typ člověka, značně kritický, otevřený, s výraznými prvky individualismu. (…) Pro svoje povahové vlastnosti přicházel Ludvík Vaculík na svých pracovištích občas do konfliktů. Pod vlivem toho i nezdravého prostředí mezi některými intelektuály v posledních letech dostal se Vaculík mimo ideový vliv strany, propadl depresi, nevidí perspektivy socialismu, jeho názory jsou silně prolnuty prvky anarchismu. (…) Ukazuje se, že Ludvík Vaculík nepochopil nebo nechce pochopit nic z dosavadního vývoje socialistické společnosti, ztratil zcela spojení se stranou a socialismem a vystupuje proti nim.“

Starší generace jsou ve výhodě, jelikož byly u těchto přeryvů a rozumějí jim. Ostatně Vaculík formoval svými slovy názory celé české společnosti (nemělo by se zapomínat, že na Slovensku situace vždy vypadala jinak, našinec má tendenci pražské dění vztahovat na celek státu). Pro generaci mladší už jsou to však historické reálie, takže zbývá jejich četba bez osobního prožitku. Mám-li uvažovat za vrstevníky, Vaculík už nepředstavoval ani autora, který by formoval náš literární vkus. Natož názory. Nebyl to romanopisec, nýbrž „pouhý“ fejetonista věčně rozčilených odstavců z poslední strany Lidových novin. Například jeho požadavky, aby ženy zůstávaly doma u plotny a nemíchaly se do veřejného života, jak je – samozřejmě vyhroceně – formuloval v jednom svém fejetonu někdy před dvěma třemi roky, se musely minout v rozčilení s lidmi, vychovanými ve světě po sametové revoluci, jenž zdůrazňoval osobní svobodu a využívání příležitostí. Nebyly ani starosvětsky roztomilé, ani nedávaly prostor pro smysluplnou hádku. Byly otravné: zbylo vzájemné nerozumění. Přitom nevylučuji, že uvyklejším Vaculíka, těm, kteří se rozhodli ctít jeho roztomilost, notovaly.

Co bylo, bylo. Není. Nebude?

Ostatně Ladislav Smoljak v knize rozhovorů s mladou spisovatelkou Blankou Čechovou Mým divákům zdůraznil, že rozumí, jak těžké je pro mládež vnímat padesátá léta barevně. Jak těžké je uvěřit, že Císařův pekař a Pekařův císař, které vidíme jako ošklivou agitační komedii, byly tehdy v kinech konečně normální filmy. Nebo jak těžké je si představit, že rozhodnutí Ludvíka Vaculíka kritizovat státní poměry na veřejné schůzi dělníků a komunistů bylo v téže době nemyslitelné, nesamozřejmé a hrdinné. Čili vnímat Vaculíka znamená vnímat zdejší poválečnou historii v celém jejím vlnění. Proto je škoda, že stranou hodnocení a vzpomínek prozatím zůstal třeba právě Vaculík – komunista padesátých let.

Vrátím se ještě jednou k někdejšímu letnímu pobytu v srbské Lužici. Vaculík se na něm tehdy setkal s Jurijem Brězanem, který je obvykle označován za nejvýznamnějšího lužickosrbského autora minulého století. Nechme stranou, nakolik je to pravda, to tvrzení není než problematické. Důležité je, že toto setkání bylo a je připomínáno jako výjimečné shledání dvou spisovatelů velikánů. Tak bylo nafoceno, tak bylo interpretováno, tak (přirozeně víc v Lužici) je připomínáno. Jenže tomuto vzletnému radostnému juchání chybí dodatek, že také šlo o setkání dvou komunistů, kteří významně a právě coby komunisti ovlivnili každý svůj národ. Brězan, svého času místopředseda východoněmeckého svazu spisovatelů, „vnutil“ Lužickým Srbům jednak přesvědčení, že dosud chybějící román, totiž socialistický román, je pro ni samozřejmý a přirozený. A jednak proměnil jejich uvažování ze slovanského na německé, když začal německy psát a tvrdil, že „je dobře, že se Lužice po druhé válce nepřipojila k Československu, neboť ve slovanském prostředí by Lužičtí Srbové asimilovali mnohem rychleji než v německém“. Na příkladu Slováků, kteří během pouhého tři čtvrtě století se propracovali z takřka zaniklého, plně maďarizovaného hloučku k rozvinuté kultuře v národním jazyce a k vlastnímu státu, ukotvenému v mezinárodních institucích, je zjevné, že to není pravda.

Brězan využil komunismu jinak, než si režim představoval. Získal společnost pro rozpětí, které jí chybělo, které se však po německém znovusjednocení obrátilo proti ní a dodnes se s ním vyrovnává. Vaculík zrovna tak využil komunismu po svém a jinak, než jeho představitelé plánovali. Posouval společnost k větší otevřenosti. Bylo to intuitivní, i když v jednotlivostech promýšlené konání. Nakolik bylo naivní, těžko už říct. Ale jeho následky zůstaly taky.