Jestliže připustíme tezi, že ve 20. století převzal po literatuře roli toho hlavního uměleckého média film, pak velcí režiséři jsou jeho klasiky. Fellini, Visconti, Bergman, Bunuel, Orson Welles, Kurosawa, Woody Allen…, to jsou  Dostojevskij, Tolstoj, Dickens, Hugo, Flaubert… v celuloidovém věku, jenž je již též vlastně minulostí.

A tak jako si celek světové literatury rozparcelovaly většinou velké kultury (Francouzi, Angličani, Němci, Rusové), snažil se též každý národ o jakousi svou vlastní specifickou národní literaturu, o svého vlastního klasika. Pokud bychom v té literárně-filmové paralele pokračovali, tak tím polským klasikem byl bezesporu Andrzej Wajda, který v neděli zemřel ve věku 90 let.

A teď bychom mohli pokračovat dál a napsat, že tím, čím byl pro Poláky Wajda, tím byl pro českou kinematografii a společnost Otakar Vávra…

V obou zemích v jejich oboru nenajdeme po válce osobnost tak centrální, tak klíčovou, tak respektovanou. Oba točili filmy, které poutaly pozornost velké části národa, oba dbali na sdělnost, oba počítali s divákem a přáli si s ním komunikovat. Oba byli, dalo by se říci, vypravěči příběhů, kteří zároveň zvládali velké historické fresky. Oba spolupracovali s nejlepšími herci a významnými literáty, oba zpracovávali látky, které reflektovaly historické vědomí a mistrně adaptovali klasiku. Oba byli moderní tradicionalisté, pro oba byl základním filmem Wellesův Občan Kane, oba nebyli žádní experimentátoři, ale filmaři a profesionálové a praktici do morku kosti.

Přitom si nelze představit eticky rozdílnější osobnosti ve vztahu k národním dějinám. Wajda v letech nesvobody nebo částečné svobody zobrazoval polský národní osud jako stálý spor s možností říci o něm pravdu. To bylo pro něj zásadní a o to se celý život snažil a rval.  Jeho filmy z 50. let (Kanály, Popel a démant, Lotna) a ze 70. (Člověk z mramoru a Člověk ze železa) polemizovaly s režimní dějinnou verzí a vytvářely – v rámci možností – pravdivou alternativu kolektivního dějinného prožitku. Wajda byl prominent, který si brzy vydobyl pozici, z níž ho ani v komunistickém Polsku nemohl jen tak někdo svrhnout, ale nikdy režimista. Vávrovy filmy z těchže let jsou zhmotněním té nejoficiálnější ideologické doktríny, která s historickým vědomím manipulovala ve prospěch totalitní moci. Režim v těch nejhorších letech (padesátých a za normalizace) měl ve velkém filmaři Vávrovi toho nejužitečnějšího člověka. V ještě větším filmaři Wajdovi vždy principiálního oponenta. 

Toť i jeden rozdíl česko-polský.