V roce 1974 mi na konci listopadu zavolal jeden přítel z Paříže a sdělil mi, že Lotte Eisnerová je těžce nemocná a pravděpodobně umře. Na to jsem řekl, že to se nesmí stát, ne v tuhle chvíli, německý film se zrovna teď bez ní ještě neobejde, nesmíme dopustit, aby umřela. Popadl jsem bundu, kompas a sportovní vak s tím nejnutnějším. Moje pohorky byly tak festovní a nové, že jsem jim plně důvěřoval. A pak jsem v neochvějné víře, že když za ní přijdu pěšky, tak zůstane naživu, nejkratší možnou cestou vyrazil do Paříže.“ Takto razantně začíná deník německého režiséra Wernera Herzoga, nazvaný O chůzi v ledu. Mnichov – Paříž. Je to mimořádně důmyslný úvod, zvlášť když velkorysost a dojemnost tohoto prvního odstavce je pointována sobeckou větou: „Krom toho jsem tehdy taky chtěl být se sebou sám.“

Ono samozřejmé a zadumané mimochodem, které vyjadřuje, k Herzogově tvorbě patří. A tak náležitosti této pěší túry se neliší dejme tomu od scény z filmu Fitzcarraldo, v níž stejnojmenný hrdina v podání Klause Kinského se plaví parníkem po peruánské řece uprostřed pralesa a v odpověď na bojový pokřik indiánů, ozývající se z nitra lesa, jim na gramofonu pustí árii Enrica Carusa. Mísí se chvíli obě melodie a vzniká působivý mix, načež se indiáni uklidní a (zřejmě překvapeně a fascinovaně) poslouchají cizí píseň. Fitzcarraldo, dosud plný strachu z reakce neznámého prostředí, se uklidní a samolibě, uspokojeně, vítězně dává ruce v bok a pousměje se. Bláznivě zareagoval na nastalou situaci a zároveň, „krom toho“, byl sám sebou.

Rozvržení deníku je zjevně dramaticky promyšlené, ostatně, to je na něm zábavné: Herzog se snaží čtenáře opájet, je to svůdné, jenže radost z četby se dostavuje až s nedůvěrou, při pochybách.

Asi nepřekvapí, že tématem deníku z pouti je právě sama pouť. Ostatně, popis náročné cesty do neznáma, během níž zarputilý jedinec – dobrodruh i ztroskotanec usilující přežít – musí překonávat překážky, které si nedovedl představit, je leitmotiv Herzogovy tvorby. Cesta je to ovšem dvojí, paralelní: jedna do nitra země, druhá do nitra duše. Vzájemně se rozvíjejí, přelévají se přes sebe, takže je nelze od sebe oddělit. Proto jsou Herzogovy filmy vlastně meditativní. Předvedený deník z třítýdenního vandru domů za filmovou historičkou Lotte Eisnerovou, která do Francie emigrovala den po Hitlerově vítězství ve volbách a jíž si Herzog nesmírně vážil jako učitelky, múzy, jako ustavitelky německého filmu, může sloužit jako vděčný důkaz toho, jak moc je tvorba výsostných umělců autorská, osobní. I když se svede vyhnout explicitnímu zdůrazňování vlastního já. Možná i proto to nakonec, není kaz to prozradit, dopadlo dobře: Herzog Eisnerovou zachránil. A protože pomohl také sobě, svěřil se jí, že již několik dní umí také lítat.

To je důležitá proměna ve vývoji jeho subjektu, protože zkraje své cesty se na ptáky podívat bojí, zakazuje si pohlédnout na havrany, kteří přelétají pole. V půli tvrdí: „Pocit naprosté nesmyslnosti. Žije Eisnerka ještě?“ Rozvržení deníku je zjevně dramaticky promyšlené, ostatně to je na něm zábavné: Herzog rád zaměstnává smysl, rychle střídá věty, vůně, pohledy, obrazy, snaží se čtenáře opájet, je to skutečně svůdné, jenže radost z četby se dostavuje až s nedůvěrou, při pochybách nad autorovými zákrutami a při nesouhlasu. Copak lze brát vážně třeba toto? Popisuje scénu v hospodě, kde se štamgasti a servírka přetahují o plac a pozornost a pijáci se snaží sáhnout dívce pod sukni. „Jenom kdyby to byl film, tak bych věřil, že je to všechno pravda.“ Je to zbytečné gesto; místo aby film povýšilo, znevěrohodňuje ho. To už je uvěřitelnější takovýhle lyrický program: „Když jdu, tak jde bizon. (…) Nesmí. Neumře. Když dojdu do Paříže, tak bude žít. Jinak to nebude, protože to jinak být nesmí. Nesmí umřít. Později. Možná až to dovolíme. Po poli zmáčeném deštěm honí nějaký chlap ženu. Tráva je splihlá a špinavá.“ Protože to podstatné najednou zůstává nevysloveno v pauzách mezi slovy a větami.

Krom toho je radost číst dobře vypravenou knížku: doprovodné texty jsou na zdejší poměry nezvykle duchaplné a překlad Jany Vymazalové výtečně zprostředkoval Herzogův sytý, básnivý styl neustálých překvapivých úkroků. (Pozná se to na detailech, třeba ve volbě slovesa ve větě: „Kolem defiluje lesní hostinec, velký jako kasárny.“) Úhrnem báječná kniha. Arogantní, nestydatá, bláznivá, pokorná. A ovšem důsledná.

Werner Herzog: O chůzi v ledu. Mnichov – Paříž. Z němčiny přeložila Jana Vymazalová. Vydalo nakladatelství Kalich roku 2015. 96 s. 150 Kč.