Česká zahraniční politika stojí posledních 20 let na třech pilířích (EU, NATO, sousedé) a dva z nich se v pátek sešly ve Washingtonu. Budou se mít dva naši klíčoví partneři rádi, nebo se naopak budou čím dál víc od sebe vzdalovat, a tím bude čím dál těžší udržet i balanc v české zahraniční politice?

Vztahy mezi USA a Německem, které dnes bohužel může mluvit za podstatnou část EU, má tři důležité roviny. Všechny byly v pátek na schůzce nějak přítomny.

Za prvé: kulturně-civilizační válka – „progresivisté versus populisté“. Trump si Německo a jmenovitě Angelu Merkelovou bral loni v kampani opakovaně do úst, rozdíl je v tom, že zatímco v Americe předvolební doba loni v listopadu skončila, v Německu začíná. Vymezování vůči trumpovské Americe se tu používá jako nástroj vnitropolitického boje a do jisté míry i jako kolektivní terapie národa, který znovu získává apetit být velký, tentokrát „v dobrém“.

Komický vrchol během návštěvy kancléřky obstarali přítomní němečtí novináři, hlavně když se na společné tiskovce Kristina Dunzová, korespondentka DPA (německá obdoba ČTK), Trumpa s výrazem příslušnice protihitlerovského odboje zeptala, proč má problém s názorovou pluralitou. Doma byla Dunzová posléze představena jako hrdinka. Takže německá novinářská branže, z 90 procent nekritická vůči své vládě, rozšiřuje osvětu o svobodě slova v zemi, kde většina branže je se svým prezidentem v otevřené válce.

Za druhé: volný obchod. Tady má Německo pochopitelný důvod k obavám a Česká republika, jejíž průmysl je z velké části subdodavatelem německých firem, s ním. Do Ameriky jde deset procent německého vývozu, vůči USA má spolková republika přebytek asi 50 miliard eur ročně. Podle ekonoma Hanse-Wernera Sinna pomáhá německému průmyslu euro, protože stará marka by vůči dolaru byla až o 20 procent silnější a export z Německa by se v USA nemohl tak efektivně prosazovat. Trumpova vláda euro v případě Německa považuje za nástroj měnového dumpingu, a i protekcionisté někdy mohou mít pravdu.

Ale Trump by možná nebyl v druhém bodě tak nepříjemný, kdyby se nemohl rozčilovat nad německým (a obecně evropským) ulejváním v obranné politice, což je třetí, z českého pohledu nejdůležitější rovina páteční schůzky. Zatímco USA loni investovaly do obrany 3,6 procenta HDP, nad závazkem dvou procent zůstaly z dalších členů NATO jen Řecko, Británie a Polsko – s každou z těchto zemí je Berlín tak či onak v konfliktu.

Německo stagnuje na rozpačitých 1,2, Česká republika na trapném 1 procentu. Merkelové na cestu domů poslal Trump tweet, z něhož lze usoudit, že navýšení investic do armády nepovažuje ani po jejich schůzce za uzavřené: „Německo dluží sumy peněz Severoatlantické alianci. USA musejí dostávat víc za mocnou a velice drahou obranu, kterou pro Německo zajišťují!“

Trumpovy kritické poznámky vůči NATO loni v kampani byly u nás dezinterpretovány jako důkaz jeho srozumění s Ruskem, Trump přitom výslovně kritizoval neochotu evropských partnerů se s Američany na obraně Evropy aspoň adekvátně podílet. Ve Washingtonu kancléřka Merkelová přislíbila výdaje na obranu ke dvěma procentům zvýšit postupně do roku 2024, to ale Evropané slibují už léta, a především se rozpadla společná definice toho, co jsou to obranné výdaje.

V přítomnosti amerického ministra obrany Jamese Mattise letos v únoru na mnichovské bezpečnostní konferenci Wehrkunde německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel bez uzardění tvrdil, že do výdajů na obranu se musejí započítávat i výdaje na uprchlíky a boj s klimatickou změnou. Ministryně obrany Ursula von der Layenová se zase v reakcích na výtky Trumpa vůči Merkelové dala slyšet, že do oněch slíbených dvou procent se započítává účast Německa „v moderním NATO, ale stejně tak v evropské obranné unii, nebo investice do OSN“. 

Příkop je bohužel širší, než se před cestou Merkelové do Ameriky zdálo. Proti atlantické jednotě pracují nejvíc ti, kdo, až se rozbije, ze všeho budou obviňovat Vladimira Putina.