Když před několika měsíci přeskočily hranici Francie fotografie Emmanuela Macrona a jeho o dvacet čtyři let starší manželky Brigitte a svět se seznamoval s jejich příběhem, mnozí se zatvářili… Ach, ti Francouzi, ti labužníci, ti bonviváni, ti zvrhlíci, od koho jiného než od těch podivných erotomanů, kteří nikdy nemohou nic dělat normálně, něco takového čekat? Pokrytci a mravokárci všech zemí a vyznání se mohli opět spojit a opakovat stará klišé, že Francie je země, kde jsou všichni posedlí divným sexem, kde se soutěží v bizarnostech, kde nic perverzního není obyvatelstvu cizí.

Jako by vztah, který trvá skoro dvacet pět let (Emmanuelovi bylo šestnáct, Brigitte čtyřicet, když začal) byl vzrušující či iritující hlavně tím, že vydržel. Svěží čtyřicátník, porcelánový panáček, mýdlo v obleku, a žena, na níž je překročená šedesátka vidět jen zblízka, ale která se drží – a drží se tak, jak to dokáží právě jen Francouzky: je štíhlá (Francouzky přece netloustnou), oblečená do diskrétně elegantních kostýmů, hříva vlasů à la Mireille Darcová zakrývá vrásky v míře, jak je to jen možné, ale jinak šik žena. Vedle ní svižný mužík, Stendhalův Julien Sorel, k němuž se Macron skutečně hlásí a mluví o něm jako o své oblíbené literární postavě: mladý ambiciózní muž, jenž si kdysi vydobyl svou paní de Renal, ale na rozdíl Juliena už s ní zůstal. Ten příběh nemá zatím konec, který může být i hořký, což neznamená, že Macron skončí jako Julian (pod gilotinou), ale už teď je součástí jednoho velkého mýtu, francouzského umění milovat, l’art d’amour. To je zvláštní disciplína, v níž vládne mnoho iluzí a polopravd, ale něco na ní bude.

Točit lopatou

Začali bychom ústy a jazykem. Na počátku párového pohlavního života je, ehm, francouzák. Polibek se zapojením jazyka. Citlivější jedinec si ještě v pokročilém věku pamatuje na ten zvláštní pocit, když se jazyk jeho spolužačky (či spolužáka, abychom byli korektní) ocitl poprvé v jeho ústní dutině. Cesta k vysněnému pohlavnímu styku se zdála být otevřená, třebaže to mohlo ještě chvíli trvat, ale tohle bylo také dobré. Francouzák… To, že se tomu říkalo francouzský polibek, patřilo k věci. Lepší než třeba polibek ruský, rusák, ale i německý polibek, němčour, by byl zvláštní. Ovšem francouzský, to sedělo. A bylo jasné, že se tím nemyslí francouzský klíč, i když v jistém smyslu by to bylo výstižné. Je přitom málo pravděpodobné, že by použití jazyka při líbání (French kiss) napadlo právě Francouze, tento druh líbání byl pozorován i u vyšších primátů a lze spíš předpokládat, že tu byl s lidstvem odpradávna, bez ohledu na národy a ústní hygienu. Dělali to všichni, ale svedlo se to na Francouze: ti tomu pro změnu říkali polibek florentinský, asi věděli proč, nyní se tam tomu prostě řekne „rouler une pelle“, což znamená točit lopatou, z čehož je patrné, že i Francouzi dovedou občas nazývat věci výstižnými jmény.

Francouzi se přitom, jak známo, líbají velmi často, skoro pořád. Ovšem jejich polibek, bise, je něco úplně jiného, složitějšího, jazyk do něj zásadně nezapojují. Je to ona ritualizovaná forma pozdravu mezi příbuznými a přáteli, která se již jako novodobý mor rozšířila po celém (západním) světě, i když ne každý z toho má radost. Nutí člověka rychle se zorientovat, s jakou stranou tváře by měl začít (pravou), kolikrát onen úkon provést (dvakrát), zda se dotknout tváře rty (nepatrně) a jaký zvuk u toho vydat (mírně mlasknout). Je to obvykle složitější než onen francouzák, ale je to opravdu francouzské. Poznamenejme, že není nutné, a Francouzi to nedělají, líbat lidi, které vidíte poprvé.

Otázka je, do jaké míry je též „francouzská“ jiná záležitost, která opět je rozšířená po celém lidstvu, rozhodně to dělají rádi Číňani a Indové, ale v Evropě se to opět hodilo na Francouze. Míněno je to, čemu Angličané říkají frenching, French culture, a tomu, kdo to provádí s obzvláštní bravurou, French language expert. Tedy poněkud pokročilejší praktika opět se zapojením jazyka či celých úst – Francouzi říkají felaci pomper čili nafukovat, pumpovat. Oboustrannou formu, známou a doporučovanou právě ve východních kulturách (jin – jang), v západní popkultuře zpopularizovala píseň Soixante-neuf année erotique, v níž si Serge Gainsbourg (jeden z pilířů kultu) a Jane Birkinová slibují, že si ten rok 69 pořádně užijí. U nás se ujímal moci Husák – a Francouzi šli do šedesátky devítky. Inu, každý dle svého.

A můžeme pokračovat… První jméno pro syfilis, jak známo, znělo francouzská nemoc, morbus gallicus, což se ujalo v hlavních evropských jazycích. Francouzi dávali přednost označení neapolská (nebo španělská) nemoc či la grande vérole – velké neštovice. Chytili je údajně poprvé při obléhání Neapole (vládli tam tehdy Španělé) roku 1495, přičemž domácí se pochopitelně domnívali, že hroznou a do té doby neznámou nemoc tam přivlekli oni, tedy Francouzi. Nejlépe to vyřešili Turci, kteří příjici říkali prostě křesťanská nemoc. Ale Francouzům už to nikdo neodpáral a sami to občas přiživili: André Gide třeba prohlásil, že Francouz, který se dožije středního věku bez syfilidy a stužky Čestné legie, není pořádný Francouz.

A ještě dodejme, že i prvním ochranám před pohlavními nemocemi (a snad také před početím) se v Anglii říkalo French letters, neboť byly dodávány na ostrovy z Francie, kde se vyráběly jako luxusní předměty, a to z ovčích střívek, z jemných kůží nebo z hedvábí: první „gumy“ se objevily roku 1855, to už nebyla jen francouzská disciplína.

Význam plžů pro život

Kdy se zrodil francouzský erotický mýtus (FEM)? Byl tu odpradávna? Má reálné kořeny? Jsou Francouzi opravdu vysazenější na sex než jiné národy? Nebo je to směs pomluv, předsudků, iluzí, nebo je to také trochu realita a projev ducha národa, který je opravdu i v tomto výjimečný a talentovanější než jiné? Francouzům toho hodně hraje do karet. Je třeba nutné zmínit geografii. Jejich populace se „dala dohromady“ na exkluzivním a krásném místě světa, kde se nachází snad všechno potřebné k hezkému životu. Však také savoir vivre a savoir faire, tedy „umění žít“ a „umění dělat věci“, jsou francouzskou specialitou, byť se o to snaží i jiní a občas to někomu i lépe jde (Francouzi mají nyní pocit, a oprávněný, že Němcům se žije lépe, což ovšem považují za nespravedlnost, ba urážku).

Ale jistě, francouzská výjimečnost existuje. A jistě to nebude jen v tom, že Francouzi (prý) dávají přednost spíše zadní partii a poloze, které nekorektně říkají a la negresse, a podobně jako jiní Románi oceňují spíše zadnici před ňadry, což bude i tím, že jižní ženy prostě mívají menší poprsí a robustnější zadek, v čemž jsou s nimi jejich muži solidární. A obecně určité větší zapojování právě zadnice včetně análního sexu má hlubší kulturní kořeny, sahající do antiky a k latinskému základu tohoto národa, jemuž chladní Germáni (o Slovanech nemluvě) nikdy neporozumí, tak ho budou pomlouvat a závidět.

A jistě k té dráždivé výjimečnosti patří i (údajně) zdrženlivější přístup k hygieně, kterou ovšem mohou právě znalci považovat za rafinovanost a jakousi vyšší formu senzualismu. Slavný vzkaz Napoleona Josefíně, „madam, za deset dní jsem v Paříži, nemyjte se“, bude zřejmě jen anekdotou, ale výstižnou. Posedlost Anglosasů mýdlem, jejž Angličané a Němci považují za základ civilizace, bude Francouzům nejspíš poněkud cizí. Elegance jejich žen i mužů spočívá zřejmě v něčem jiném než ve vymydlenosti, což neznamená, že se nemyjí. Jen na tom nestaví svůj sex-appeal, čímž ho paradoxně zvyšují. Nemluvě o tak vzrušující věci, jako je bidet… Už ta představa, že ho ženy opravdu používají, stačí k jistému druhu… závrati.

Na formování FEM mělo vliv dozajista více faktorů. Například povětří, které je vlídné a mírné, takže orgie lze provozovat po většinu roku. A také samozřejmě kuchyně, která je zdravá, mimořádně chutná, a přitom komplikovaná a rafinovaná – včetně docenění afrodiziakálních účinků plžů. Jídlo je podobně jako sex samou podstatou tělesnosti, takže v okamžiku, kdy se na začátku novověku osvobozuje tělesnost z kletby hříchu, objevuje se i základní literární postava Galů, žravý a poživačný obr Gargantua, jejž jeho tvůrce, mnich Francois Rabelais, obdařil metrovým penisem. (Připomeňme, že španělským archetypem je rachitický Don Quijote a Angličané mají neurotického Hamleta, i když to byl nominálně Dán…)

Rabelaisem začíná dlouhá linie libertinské literatury, která se nejen nevyhýbá, ale přímo vyžívá v popisu erotického konání, přičemž tak činí bez obalu, skrupulí a konvencí, často sice v jakémsi moralistně-kazatelském hávu, avšak s otevřeností, z níž světu musely stoupat vlasy hrůzou – nebo cosi vzrušením. Sklon Francouzů k radikálnímu chování a myšlení, k anarchismu a revolučnímu vyvádění se v erotických věcech sešel s jejich zřejmě bytostnou smyslností a chutí na extrém. V primárně neerotické oblasti je asi posledním svobodným plodem této vášně těžce nekorektní časopis Charlie Hebdo, jenž je zbytkem někdejší svobody ve světě, který se jí, hlavně svobody nepohodlné a provokující, zbavuje.

Ale byla to právě ta po staletí vydobývaná francouzská svoboda, divoká a nespoutaná liberté, která přivedla na scénu všechny ty galantní pornografické příhody z budoárů, ložnic nebo klášterních cel, vyžívala se v líčení příhod nevěrníků a nevěrnic, podvedených paroháčů, prostopášníků, nymfomanek i eunuchů, líčila s rozkoší počínání chlípníků, priapistů a kastrátů, neukojitelných jeptišek a vždy roztoužených prelátů, pořádala přehlídky praktik homosexuálních, lesbických, zoofilních, defilé pohlavních úchylek, rétifismu (úchylka na ženské boty), kandaulismu (úchylka na obnažování vlastních partnerů před cizími lidmi), homilofilie (úchylka na mše) a mnoho dalšího, co vše představuje velkolepý repertoár klasického francouzského erotického mýtu, FME. Jeho koryfejem byl samozřejmě božský markýz de Sade, ale měl předchůdce i následovníky. Tento proud byl pochopitelně i ve Francii vystaven cenzuře a rozhodně nebyl povinnou četbou školáků – tou není dosud. Ale dařilo se mu v té zemi vždy lépe a svobodněji než jinde. Erotickou, přímo pornografickou literaturu si střihli, z důvodů různých (pro peníze, ale nejspíš hlavně proto, že je to těšilo), velcí autoři, jako byli Victor Hugo, Honoré de Balzac, Alfred de Musset, Paul Verlaine a Arthur Rimbaud, Guillaume Apollinaire… A dvacáté století v rozvíjení erotické imaginace pokračovalo: surrealisté, Georges Bataille, de Mandiargues, Pierre Louys, Jean Genet… na konci řady by mohl být třeba Michel Houellebecq nebo Catherine Milletová a její exhibicionistické autobiografie.

Každý má právo na tajnou zahradu

Umění radovat se ze života a věnovat se v nespoutané míře příjemným věcem bylo vždy spojeno s tou potíží, že nebylo vždy pro každého, přesněji řečeno bylo jen pro některé. Francouzský dvůr za Ludvíků Čtrnáctého a Patnáctého s oficiálními milenkami, jejichž jména jako de La Vallière, de Pompadour či du Barry vstoupila do dějin, byl nepochybně úžasným a nemravným místem, které muselo nesmírně dráždit puritánštěji založené monarchy a mravokárce, především protestanty v Anglii. Pohlavní výkonnost byla demonstrací moci a síly státu. Potenci Ludvíka XIV. mohla konkurovat jen jeho žravost – i když kam se hrabal na svého současníka, saského kurfiřta Augusta II. Silného, jenž prý zplodil 380 levobočků. V naší době na velké Ludvíky navázali, byť samozřejmě střídměji, francouzští prezidentové, kteří považovali za součást státní služby opatřit si milenku. Nejdále v tom šel Francois Mitterrand, který měl řadu milenek, s jednou žil v bigamii dvacet let, měl nemanželskou dceru, což obojí by ještě nebylo tak šokantní, kdyby tuto svou druhou rodinu po celou dobu svého prezidentství neživil a neubytovával z peněz daňových poplatníků. Jeho předchůdce, Valéry Giscard d’Estaing, to uměl rozjet tak, že se mu jednoho brzkého rána v říjnu 1974 podařilo ve vypůjčeném Ferrari 250 (měl ho od režiséra Rogera Vadima) naprat do mlékárenského vozu, čímž možná udělal ambivalentní dojem na tehdy velmi slavnou herečku Marlène Jobertovou, která měla být u toho (jenže protože ve Francii platí zásada není foto, není jméno, nelze to říct s jistotou). A s Jacquesem Chiracem vstoupí do historie věta, trois minutes, douche comprise, tři minuty včetně sprchy – je snad jasné, o co jde a koho se to týkalo. Složitý milostný život Francoise Hollanda je ještě v paměti a okamžik, kdy byl zachycen na motorce, jak dojíždí za herečkou, když nedlouho předtím odešel od jedné ženy ke druhé, patřil k vrcholným výkonům tohoto jinak dosti neúspěšného prezidenta.

Francouzská společnost z toho má legraci, poněkud zvedá obočí, možná je lehce pobouřena, ale udržuje si distanc. Francouzská společnost je diskrétní, přísně odděluje soukromé a veřejné. Žij si třeba s ovcí, bičuj se každý den, sbírej koňská sedla a rajtuj na nich po nocích, ale udržuj úroveň. Pravděpodobně by bylo ve Francii nemožné nastolit inkvizitorskou atmosféru, jako se to stalo při doutníkové aféře Billa Clintona. Bylo by to jistě považováno za trapné, ale ještě víc by Francouzům vadilo, že se tu vytahují věci, které jsou sice odsouzeníhodné, ale mají zůstat skryté. To nemá na svědomí jen typické francouzské pokrytectví, s nímž je nutné počítat jako s faktem. Je za tím hluboce zakořeněná představa, že sex stejně jako náboženství a morálka (nebo to, koho člověk volí: na to se zeptat ve Francii je těžké faux pas, i když v poslední době padá, protože Le Penová…) jsou soukromou věcí každého jednotlivce, jeho jardin secret. Tedy tajnou zahradou, do níž může vstupovat jen právě její majitel a zahradník. Podle anglické autorky Piu M. Eatwellové a její chytré knihy They Eat Horses, Don’t They? The Truth About the French, přeložené do češtiny jako Žáby se přece jedí (Argo, 2017), je za tím zkušenost z Velké francouzské revoluce, která naučila buržoazii a zbylou aristokracii, tedy ty dvě vrstvy společnosti, které určovaly tón, raději příliš nevyčnívat a chovat se nenápadně, vždy na úrovni. Striktní oddělení státu a církve pak společnosti přineslo poznání, že soukromí je svaté a žádná autorita nemá právo do něj strkat nos. Mimochodem, to je hlavní příčinou toho, proč ve Francii vlastně neexistuje klasický bulvár (existují jen společenské týdeníky, které jsou spíš na drby), protože na tom, že se soukromí respektuje, se shodne celá Francie, bez ohledu na to, jestli volí Le Penovou, Macrona, nebo ty další.

Co je cítit ve vzduchu

A pak tu byla Paříž, město Hemingwayova pohyblivého svátku… To je zásadní součást FEM. Kouzlo Paříže možná ještě silněji funguje v představách a na dálku, neboť není závislé na skutečnosti, je dílem snění, iluzí, kulturních představ. Kdo četl amerického sprosťáka Henryho Millera, který přišel ve 20. letech hledat do Paříže svobodu, sex a inspiraci, a četl ho zvláště v neokoralých letech, byl navždy chycen: „Ve vzduchu byla cítit kunda,“ píše pregnantně v Tichých dnech v Clichy, kde zachytil FEM v čase nejsilnější přitažlivosti a vyzařování. Do Paříže se jako na sněm vyvolených, jako na mohutnou orgii zasvěcených sjížděli magoři, géniové, zhýralci, ničemové i skuteční umělci. Ve dvacátých letech žilo prý v Paříži přes třicet tisíc malířů, většinou hochštaplerů, ale se specificky bohémský stylem života a jeho potřebami. V okolí Montmartru a Montparnassu převažovali umělci a pseudoumělci nad původním obyvatelstvem, kurz franku byl nízký a vyžít se dalo s málem, pokoje si bylo možné v zablešených hotýlcích a penzionech pronajmout za pár sous a dívek, ať už skutečných prostitutek, nebo prostě děvčat, jež s chtivým a dobře vypadajícím Američanem ráda šla, se našlo vždycky dost. George Orwell, který rovněž poznal důvěrně chudou Paříž, ale postrádal tu Millerovu dychtivost a animální sílu, si všiml, jak jsou jeho knihy, v nichž jde v obscénnosti skutečně do krajnosti a o jejichž pornografičnosti netřeba debatovat, neboť jsou to knihy plné kurev, souloží, ptáků mířících do chtivých kund, ale i hladu, bídy a špíny, vlastně šťastné. Jsou to knihy šťastného člověka, člověka, který to všechno přijímá a kterého to baví. Protože to zažívá v Paříži.

I mizérie světa a života se totiž dá snášet, když kolem vás byla Paříž, neboť ve Francie i ty záchody smrdí tak nějak erotičtěji. V tom bude ten francouzský erotický mýtus.