Maďarskému filmu Saulův syn se ve světě dostalo mimořádného uznání, korunovanému Oscarem. Je to skutečně mimořádné dílo, přinejmenším po formální stránce. V jednom ohledu to nadšené přijetí snímek debutujícího (!) režiséra Lászla Nemese až podráží. V zasažených ohlasech čtenář často naráží na tvrzení, že díky Saulovu synovi divák už ví, „jaké to bylo“ ve vyhlazovacím táboře. Jistěže to divák neví a nikdy vědět nebude, po zhlédnutí Saulova syna bude „vědět“, jaké to je, když člověk sedí v kině a kouká na Saulova syna. Jistým způsobem ale Nemesův film takové vnímání povzbuzuje, zprostředkovává především okamžitý a velice silný prožitek, nemá ambici říct o holocaustu něco zásadního, nebo dokonce nového (šlo by to vůbec?), analyzovat jeho kontext, společenské příčiny a podobně, je to film, který jako kdyby přinášel kus vytržený z nějakého tady a teď, výseč čehosi nekončícího (na rozdíl od životů mnoha postav).

Jak se dá zobrazit holocaust

Ukázat holocaust ve filmu je úkol tak obtížný, až to může vést k pochybnostem, zda má smysl se o něco takového vůbec pokoušet. Hrozí přitom vlastně víc než nezdar, jakési „ušpinění“ tématu, které zaslouží ten největší respekt, nemělo by sloužit jako pomůcka k dosažení triviálních cílů – dopomoci si jeho exploatací k nějaké pofidérní vážnosti, vystrašit nebo dojmout publikum, vymačkat z něj nějaké city. Ne že by takové filmy nevznikaly, jejich počet možná dokonce roste. Saulova syna, způsob, jakým v něm je vyvražďování Židů ukázáno, oproti tomu ocenil i Claude Lanzmann, režisér devítihodinového snímku Šoa, vrcholného filmu o holocaustu, který se obrazům reality vyhlazovacích táborů důsledně vyhýbá, vidět v něm jsou především tváře přeživších.

Osmatřicetiletý László Nemes film chystal dlouhou dobu, v roce 2007 uvedl krátký film Trpělivost, odehrává se ve vyhlazovacím táboře, natočený je metodou, v níž se dají rozpoznat zárodky Saulova syna. Svůj celovečerní debut původně koncipoval jako francouzský film, Nemes vyrůstal v Paříži, nakonec se ze Saulova syna stala maďarská produkce, dekorace tábora Osvětim vznikla nedaleko Budapešti, repliku táborového krematoria zbudoval architekt László Rajk v opuštěném skladišti na kraji hlavního města. Při psaní scénáře vycházeli Nemes a jeho francouzská spoluautorka Clara Royerová z dochovaných zápisků členů osvětimského Sonderkommanda, oddílu vězňů, kteří se podíleli na chodu vyvražďovací mašinerie, zvláště pak Miklóse Nyiszliho, židovského lékaře původem z Maďarska, ten ve filmu i vystupuje.

Film se odehrává 6. a 7. října 1944, pár měsíců před osvobozením Osvětimi, kdy se část členů Sonderkommanda vzbouřila, podařilo se jim zničit jedno krematorium, několik jich z tábora nakrátko uteklo. O přípravách povstání je zpraven i Saul Ausländer (Géza Röhrig), hlavní hrdina filmu. On se ale upne na jiný úkol, poté, co asistoval u zplynování dalšího transportu, najde mezi mrtvými přeživšího chlapce, esesáci ho zabijí, táboroví lékaři ho mají pitvat. Saul o mrtvém ale tvrdí, že to byl jeho syn, a je odhodlaný připravit pro něj pohřeb podle židovské tradice. Potřebuje proto zachránit chlapcovo tělo a sehnat rabína, aby nad ním provedl správný obřad. Je to riskantní podnik, který neohrožuje jenom Saula, ale i mnohé další, hrdina svoje poslání musí naplnit nepozorovaný v prostředí rozběhnuté mašinerie vyvražďování, jež jím pohazuje sem a tam, Saul s ní musí držet krok.

Co oči nevidí…

Nemes a jeho tým (vyzdvihnout zaslouží vynikající kameraman Matyás Erdély) si před natáčením stanovili několik tabu. Nebudou realitu tábora nijak estetizovat, nesmí být přitažlivý nebo „krásný“, nebudou z něj dělat horor, kamera neukáže nic, co by nebylo v zorném poli protagonisty. Podařilo se jim ten záměr dodržet. Pro obraz Saulova syna vybrali dnes už málo užívaný formát 1,375:1, téměř čtvercový, po větší část filmu kus z něj vyplňuje hlavní postava, Saulova zblízka zabíraná tvář, rameno spěchajícího hrdiny snímaného v dlouhých záběrech zezadu a podobně. Realita tábora jako kdyby do těch obrazů spíš doléhala, než aby byla detailně prozkoumávaná. Je to peklo vnímané očima člověka, který už ho dobře zná, probíhá jím, protože jenom pohotoví a rychlí mohou zůstat nepovšimnuti, neupozorní na sebe dezorientovaností či nedostatečným výkonem, přežijí. Saul se nepotřebuje dívat, viděl to už všechno, táborová skutečnost ho neděsí, nemá už sílu jí být zhrozený, neběží „o život“, maximálně o oddálení konce, propadl jakési rutině smrti. Stahuje do ní i diváka, kterému kamera nepředkládá orientující velké celky, nic pro něj neshrnuje do nějakého „Maroldova panoramatu masového vraždění“.

Saul prochází světem, kde není ticho, neustále k němu doléhá šepot spoluvězňů v různých jazycích, vzdálený i blízký řev dozorců a velitelů komand i jejich obětí, jeho vlastní dech, střelba, cvakající kov…

Saul je konstantou, většina ostatního je zaznamenána v brilantně inscenovaných útržcích, někdy natočených neostře, před publikem běží kaleidoskop ukrutností, zhusta jen naznačených, jindy zobrazených se zničující neuhýbavostí. Zatímco obraz Saulova syna je rafinovaně neuspořádaný, zvuk (Tamás Zányi) je velmi výmluvný – i když by oči už vidět nechtěly, uši ještě pořád slyší. Tam, kde je kamera při zobrazování ukrutností – při vší děsivosti obrazu – vlastně zdrženlivá, zvuk mnohé dopoví a velmi evokativně. Saul prochází světem, kde není ticho, neustále k němu doléhá šepot spoluvězňů v různých jazycích, vzdálený i blízký řev dozorců a velitelů komand i jejich obětí, jeho vlastní dech, střelba, cvakající kov…

Lépe je mlčet

Sám hlavní hrdina zůstává v mnoha ohledech neproniknutelný, šifra. Film neodhaluje Saulovu osobní historii, divák se dozví jen to, že pochází z Užhorodu. To, zda mrtvý hoch skutečně byl jeho syn, je velmi sporné, stejně tak není jasné, jaký vztah měl kdysi k vězenkyni, která mu v jedné scéně pomáhá cosi propašovat. A autoři nepřicházejí ani s nějakou jasnou interpretací hrdinova chování. Je jeho umanutá potřeba řádně pohřbít jednu ze statisíců obětí projevem blížícího se zhroucení? Vždyť Saul snahou dosáhnout svého ohrožuje druhé a třeba i plány povstalců, jejichž naplnění by nemělo jen symbolický význam, ale i velice praktický. Nebo je Saulovo odhodlané a bezohledné úsilí naopak výrazem snahy zanechat aspoň malinkou stopu lidství uprostřed všeho toho nelidského. Protože lidé pohřbívají, vždycky to dělali. Dokonce je možné v Saulově konání vidět pokus navrátit se k tradici, již kdysi zavrhl, možná ji ani pořádně neznal. Režisér Nemes v rozhovorech zdůrazňuje, že Saul k tradičnímu pohřebnímu obřadu rabína nepotřebuje, vlastně tedy neví, co přesně od něj židovská tradice v dané situaci žádá. Často se vypráví příběh člověka, který tváří v tvář hrůzám vyhlazování zavrhl Boha nebo židovské kořeny. Saul je možná opačný případ – snaží se Nejvyššího do toho nelidského světa nějak přivolat, navázat kontakt, aniž by věděl, jak by to měl udělat. Hlavní představitel, neherec Géza Röhrig, učitel z Brooklynu, Saula rovněž nijak neinterpretuje, respektuje jeho neproniknutelnost, propůjčuje mu ale svou nehybnou a přitom velice výraznou tvář, za níž je možné vytušit silná hnutí, jejich povaha však zůstává skryta.

Kromě toho, že je obětí vrženou do lidskost popírajícího světa, která – zoufale a posedle, z posledních sil – křísí svoje lidství, je Saul ambivalentní postava, vlastně nečitelná, jakkoliv je konstantou filmu, je v něm zároveň ukazován podobně jako vše ostatní, v podobě jakéhosi „úryvku Saula“. Tu neinterpretující distanci od svého hrdiny si autoři udrží i ve finále, jež je s možná až manipulativní pečlivostí vystavěno taky tak, aby zůstalo otevřeno dvěma protikladným výkladům – jako „odpověď shůry“ na Saulovu snahu, potvrzení její oprávněnosti, drobný záblesk čehosi vyššího v nevykolejitelném běhu mašiny zabíjení. Anebo potvrzením její totální vlády, nemožnosti vzpourou proti ní čehokoliv dosáhnout. Ambivalence bývá považována za jaksi z principu zajímavou, chytřejší než jednoznačnost, protože život – jak jeden často slýchá – není černobílý. A on skutečně není, jakkoliv je to připomínáno hodně triviálním způsobem. A v kontextu soudobého filmu, který i v těch svých náročnějších vrstvách často usiluje o naprostou popisnost, pedantický výklad sebe sama, může uhýbání od jednoznačného výkladu působit jako osvěžující protiváha tomu trendu. Někdy však v takovém postupu může být i prvek alibismu – neřekneme vám, co si o tom všem myslíme, protože by to možná bylo nějakým způsobem riskantní, museli bychom se postavit na nějakou stranu, nehodí se to. Přiznám, že závěr Saulova syna ve mně podobná podezření budil. S odstupem ale uznávám, že se tímhle způsobem mohla projevit i pokora autorů před tématem, kterou na jejich filmu vynášel Claude Lanzmann.

Na rozdíl od mnohých nadšených diváků vědí, že není možné skutečně ukázat, „jak to tehdy bylo“, stejně jako nelze ukázat, jak to lidé prožívali, mladým současným Evropanům je zkušenost člena osvětimského Sonderkommanda jaksi nenahlédnutelná, uzavřená jejich pohledu a předstírat, že je to jinak, že do Saulovy hlavy, do jeho srdce vidíme, může být až urážlivé. Leitmotivem připomínání holocaustu bývá „nikdy víc“ a „nikdy nezapomeneme“. Jenomže zapomeneme, jinak to ani být nemůže. Ne nutně v tom smyslu, že nikdo nebude o vyvražďování Židů vědět, stane se z něj ale podobně „zapomenutá“ historická událost jako ty ostatní, třeba diskutovaná a známá, ale stejně vzdálená. Zanedlouho tu už nebudou poslední přeživší ani poslední pachatelé, následovat je budou potomci v první generaci…

Paradoxním projevem toho zapomínání je čím dál častější připomínání – nezřídka v naprosto nepřípadných souvislostech. Kdekdo se zaujetím popisuje nějaký současný jev, nebo dokonce vlastní úděl jako v něčem podobný tomu, co se dělo v Osvětimi. Někdy je to až legrační, ovšemže dost děsivým způsobem. Když už nic jiného, může Saulův syn sloužit jako korekce takového chvástání. Nezprostředkuje, „jaké to bylo“, ani nemůže. Přichází ale s nějakou o znalost historie a dobových svědomí opřenou a filmařsky suverénní představou toho, jak to mohlo zevnitř vypadat, co tam člověk mohl vidět. Kdo dnes rozhazuje analogie s nacismem a osudem Židů za jeho vlády, nějakým způsobem do nich obsazuje i sebe, měl by se na Saulova syna podívat. Jestli v tom filmu uvidí něco podobného vlastnímu životu, může v těch přirovnáních směle pokračovat. V opačném případě by bylo lepší mlčet.