Soudě podle zpráv z USA, raketový útok americké armády na základnu syrských vládních vojsk u Homsu v noci ze čtvrtka na pátek způsobil pořádný zmatek v řadách Trumpových domácích příznivců. Dokonce na Breitbartu, serveru dosud považovaném za nekritický Trumpův megafon, se objevila diskuse významného redaktora s jinou dosavadní (v Americe veřejně známou) podporovatelkou prezidenta.

Výsledek: oba diskutující získali dojem, že tu prezident padl do léčky sil v americkém vládním aparátu, jejichž instinktem několik posledních let vždycky, když se na Blízkém východě něco hnulo, bylo reagovat bombami. Adekvátně tomu se naopak Trumpovi dostalo pochvaly z míst, odkud na ni není zvyklý: CNN, Washington Post, jeho hlavní nepřítel z republikánského establishmentu John McCain atd.

Smutné je, že z toho zmatku nám absolutně nepomáhají hlavní média, v Americe, Evropě a ovšem ani u nás.

Co podstatného o masakru z úterka, na nějž Trump cítil potřebu zareagovat, víme? Bombardování v Chán Šajchúnu, jemuž prý padlo za oběť více než sto lidí, se událo v úterý. Provincie Idlib, kde Chán Šajchún leží, je v rukou povstalců, jak se i u nás píše, ale povstalců dosti speciálního typu: to není žádná brigáda mistra Jana Husa nebo Armia Krajowa, ale Fronta pro dobytí Sýrie, donedávna známá jako An-Nusra, ještě před rokem oficiální pobočka Al-Káidy v Sýrii. V Idlibu vládnou teroristé nejhrubšího zrna, logicky tam nemůže pracovat žádný nezávislý reportér, dokonce ani uživatel sociálních sítí, který by reportoval něco, čím se odlišuje od alkaidistické propagandy.

Kupodivu novinářům mimo Sýrii tento základní deficit vesměs nepřekáží ve zpravodajství podávaném s jistotou, jako normálně poskytuje fakt, že moje redakce na místo vyslala zvláštního reportéra. Jedním z prominentních svědků minulého týdne byl britský lékař Šajul Islam (mluvil s ním i český iDNES).  

Nikde jsem si nepřečetl, že tento Šajul Islam čelil v Británii vyšetřování kvůli (neprokázanému) podezření, že se v Sýrii podílel na únosu západních rukojmí. Britské tajné služby Islama podezíraly a zřejmě stále podezírají z kontaktů na džihádisty, konkrétně i z kontaktu na božího bojovníka Jihadi Johna, který se proslavil videonahrávkami, na nichž odřezává hlavy z těl nevěřících psů.

Mimochodem první zveřejněnou obětí tohoto vraha byl novinář, ale dnes novináři ze Západu souputníkům Jihadi Johna zobou z ruky vždycky, když jde o boj proti režimu syrského diktátora Bašára Asada. O útoku v Chán Šajchúnu můžeme dnes tvrdit hlavně to, že se stal, důležité okolnosti dost možná budou předmětem sporů na dlouhá léta.

V souvislosti s nejnovějším válečným zločinem v Sýrii se rutinně připomínal poslední velký útok chemickými zbraněmi (sarin) z 21. srpna 2013, při němž zemřelo víc než tisíc lidí ve dvou protivládních čtvrtích na okraji Damašku. Zločin se udál tři dny po příjezdu komise OSN, která měla v zemi šetřit předchozí útoky chemikáliemi, z nichž se navzájem obviňovaly vláda a opozice. Místo masakru leží dvacet kilometrů od hotelu, v němž delegace OSN bydlela. Svět se rychle usnesl, že za masakrem je Asad, ačkoliv dodnes existuje a spíš než by oslabovala, nabývá na síle opačné verze. Bývalý korespondent týdeníku Die Zeit na Blízkém východě Michael Lüders například v těchto dnech vydává knihu, v níž má i kapitolu s teorií, že masakr v Ghútě spáchala už zmíněná „povstalecká“ An-Nusra za pomoci turecké tajné policie MIT.

Pro teorii, že v Ghútě před třemi lety vraždil Asadův režim, který má bezesporu na kontě řadu válečných zločinů, se dá najít aspoň jeden důvod, když už necháme stranou to, jak stupidní politicky by bylo zplynovat tisíc civilistů půl hodinky jízdy autem od hotelu, v němž se právě ubytovali inspektoři OSN. Ten jeden důvod zní, že s Asadem to tehdy vypadalo vojensky zle.

Ale v dubnu 2017? Od dobytí východního Aleppa před čtvrt rokem je na tom režim vojensky tak dobře, jako už dlouho ne. Vyvíjelo se to pro něj snově i na mezinárodněpolitickém parketu. Čtyři dny před Chán Šajchúnem pronesla Trumpova velvyslankyně u OSN revoluční větu, na niž Asadův režim několik měsíců dychtivě čekal: Změna režimu v Damašku nadále není prioritou vlády USA. Včera, deset dní po této avizované revoluci, se velvyslankyně v Radě bezpečnosti vrátila k původní, obamovské, linii: Asad musí jít.

Kdyby vraždění v Chán Šajchúnu sarinem vědomě nařídil prezident Asad, byl by to největší idiot mezi vládci států v moderních dějinách. Třeba je, zatím se tak ale neprojevoval. Novinářsky viděno je to každopádně krajně zajímavá okolnost, záhada, o níž by se skuteční analytici, hodni toho slova, aspoň zmiňovali. Tady téměř nic.

Nespolehlivé a tendenční bohužel zpravodajství o syrské občanské válce není teprve od minulého týdne. Před čtvrt rokem jsme byli krmeni hororovým scénářem, že po dobytí východního Aleppa Asadovými vojáky nastane, respektive už nastává, masakr na úrovni bosenské Srebrenice. Když se nic nestalo, nastalo v médiích hlavního proudu rozpačité ticho. Změna přišla téměř ze dne na den.

V zatím poslední kapitole syrského krveprolití už zase máme kritické mezery. K těm důležitým věcem, jimiž si můžeme být jisti, patří okolnost, že prezident Trump nechal zaútočit na vojáky, kteří přímo z bombardovaného letiště válčí proti Islámskému státu.