Rada nejhodnotnější světové firmy specializující se na těžbu zlata – Goldcorp – počátkem září prohlásila, že v příštím roce dosáhneme globálního vrcholu těžby zlata. Goldcorp má na akciovém trhu v Torontu cenu 23 miliard dolarů, takže cokoliv prohlásí, je nutné brát vážně. Produkční vrchol těžby zlata je v anglosaském prostředí nazýván peak gold. Nejčastěji je slovo peak používáno ve spojení s ropou jako peak oil, tedy jako datum, od kterého se těžba nenávratně snižuje. Termín rychle přejala i další odvětví, takže se např. hovoří o dosažení produkční kapacity půdy (peak soil), nebo dokonce o peak intelligence, tedy o výsledcích studií, které ukazují, že lidstvo nenávratně hloupne.

V našem světě dosažení nějakého vrcholu výroby či těžby neznamená, že následuje strmý pád dolů. Právě naopak: většina vrcholů má nejprve rozkolísaný charakter, kdy není jasné, zda je trend výroby klesající, či stoupající, ale později se ukáže, že produkce doopravdy začala klesat, a to obvykle jen o několik procent ročně. Dosažení vrcholu těžby tedy neznamená katastrofu, ale právě jen symbolické datum, odkdy začala těžba stagnovat. Pak se obvykle nějakou dobu neděje nic zásadního – až do okamžiku, kdy je trend jasný, což je signál pro růst cen. Ty ale také nemusejí růst nijak závratně, protože se často najde banka, která potřebuje využít vyšších cen a prodávat, a tím hodnotu kovu zbrzdí. U většiny komodit se tedy v měřítku jednoho či dvou let vrchol těžby nemusí vůbec projevit, naopak v měřítku deseti let se bude jednat o zásadní faktor. Jedna jediná komodita se tomuto trendu vymyká, a tou je ropa, s jejímž možným nedostatkem je už po několika dnech či týdnech vždy spjat strach, či dokonce panika.

Ložisek čím dál méně

O vrcholu těžby zlata se uvažuje déle než deset let, ale většina studií jej kladla až do období po letech 2020–2025. Prohlášení Goldcorpu svět těžařů a kupců zlata stimulovalo k novým úvahám o budoucích cenách. Samotná firma omezuje těžbu zlata, protože se jí nepovedlo koupit jinou zlatou firmu, Osisko, a protože je nucena uzavřít kdysi výnosný důl Mexico Mine. Jenže podobné problémy mají i ostatní těžaři. Dobře to je vidět na poměru vytěžených a objevených zásob. Optimální je, když těžím, ale zároveň vyhledávám nová ložiska, takže se mám po skončení těžby kam přesunout. Tohle je mimochodem největší problém ropného průmyslu – již celá desetiletí žijeme z ložisek objevených před rokem 1970.

U zlata to vypadá tak, že v desetiletí po roce 1990 bylo objeveno 124 ložisek s celkovými zásobami 1,1 miliardy uncí zlata (1 trojská unce je 31 g), zatímco po roce 2000 bylo objeveno jen 93 ložisek se zásobami 0,6 miliardy uncí. Tedy množství objeveného zlata kleslo během jednoho desetiletí na polovinu! Ale i tato polovina je zatížena velkými problémy. Buď leží v nějakém zastrčeném koutu světa, kam nevedou pořádné silnice, anebo v chráněných územích. Celkově je jasné, že množství zlata, jež budeme mít v příštích letech – a možná navždy – k dispozici, bude menší.

Věštění ze zlaté koule

Rozumní analytici ceny zlata nepředvídají, protože vědí, že se to v minulosti podařilo málokomu. Umím si představit scénář, kdy těžba zlata klesá a s ním překvapivě i jeho cena. Největšími kupci zlata jsou Indové a rovněž v Číně se některé roky poptávka po zlatu prudce zvyšuje. Kdybychom uvažovali, že tyto země postihne sucho a neúroda, sníží se počet kupců zlata, kteří nebudou mít disponibilní peníze, o několik set milionů, což by mohlo vést k poklesu cen. Zlato je silně spekulativní komodita, takže odhadnout další vývoj je obtížné.

Na druhou stranu je zřejmé, že těžební náklady se budou dále zvyšovat. Klasická ložiska jsou rychle vyčerpávána, nová ložiska mívají nižší kovnatost, státy chtějí větší odvody. Prodlužuje se otevírka šachet, tedy doba mezi objevem a těžbou suroviny. Právní prostředí je složité a ekologické iniciativy aktivní. V letech 1985–1995 trvala otevírka skoro třiceti nově objevených ložisek jenom osm let. V letech 2006–2013, kdy bylo uvedeno do provozu víc než sto šachet, otevírka trvala už 18 let a očekává se, že pro šedesát nových ložisek to v současnosti bude skoro dvacet let. Je zjevné, že na zvýšenou poptávku nebo nečekaný výpadek produkce nejsme schopni včas reagovat. Týká se to nejen zlata, ale většiny ušlechtilých kovů.

Dnešní situaci rovněž hodnotil „Natural Resource Holding“, organizace, která monitoruje stav světových zásob. V současnosti je zlato těženo na 190 větších ložiscích, ale ještě zhruba dalších 250 máme k dispozici, takže zlato budeme těžit dalších nejméně sto let. Část nově objevených ložisek nebude z různých např. environmentálních důvodů nikdy těžena, ale i u některých velkých ložisek nedojde k jejich otevírce dřív než za 30 let. Tento údaj je třeba brát z té pozitivní stránky – i za třicet let budou existovat velká netěžená zlatá ložiska.

V Evropě budeme odkázáni prakticky jenom na dovoz zlata, protože náš kontinent má pouze 2 % světových zásob. Existující ložiska jsou s výjimkou španělské oblasti El Valle-Boina chudá. Co se týče velikosti, ve světovém žebříčku je teprve na 184. místě rumunské ložisko Certej a na 300. místě Perama v Řecku, přičemž následují další dvě rumunské lokality Bucium a Rosia Montana.
Co z toho vyplývá pro běžného člověka, který si za život koupí několik málo zlatých šperků a maximálně uvažuje, že by si na penzi koupil malý zlatý ingot? Především budou ceny zlata – jako skoro všechno, čeho se chopí spekulativní kapitál – kolísat, ale na druhou stranu se klasická ložiska dostávají do potíží a náklady na těžbu trvale rostou. Analytici celkem shodně říkají, že běžný investor do jistoty nebo své penze by si měl koupit něco zlata, nestarat se, kdy si ho kupuje, a pak jej držet alespoň deset let. Není to zaručená, ale jen pravděpodobná rada ve stále více nepravděpodobném světě.