O Robertu Ficovi existuje jedno pěkné svědectví spolužačky, jak se tento budoucí člen komunistické strany choval už na gymnáziu: „Na každom predmete se prvý hlásil, pričom mal vždy po ruke príklad, čo všetko bolo vyrobené v Sovietskom zväze. Hovoril, že všetko na svete vyskúmali sovietskí vedci.“ Tento Robet Fico dnes s výjimkou dvouleté vynucené pauzy už deset let vládne Slovensku a našel si nový Sovětský svaz – Evropskou unii.

Bratislava hostí konferenci o budoucnosti EU a postavení visegrádské čtyřky v Unii, Fico včera na konferenci vystoupil a propagoval vznik evropské armády: „Pokud dojde ke snížení angažovanosti USA v evropském prostoru, bude to muset urychlit nová rozhodnutí Evropské unie v bezpečnostních otázkách.“ (A co NATO? I kdyby Amerika snížila svůj příspěvek, pořád ho bude snižovat jenom na úroveň průměrného evropského člena, pak ale nemá logiku, aby se ti nečinní znovu setkávali na jiné platformě sami bez Ameriky.) To byla jedna úlitba Bruselu.

Druhá, zásadnější, byla k brexitu. Tentýž den, kdy evropský šéfvyjednavač Guy Verhofstadt jednal se svým britským protějškem Davidem Davisem a po jednání zopakoval tvrdý postoj Unie: Jestli chce Británie dohodu (a volný obchod s EU), musí se smířit s volným pohybem (a prací bez povolení) pro občany EU na svém území. „Není vůbec možné najít řešení, které by zničilo takzvané čtyři svobody (svoboda pohybu je jednou z nich – pozn. red.).“

Velmi podobně ve stejný den v Bratislavě Fico: „Největší prohrou EU bude, když vyjednávání s Británií skončí tak, že vítězem tohoto vyjednávání bude Británie. To bude nejlepší příklad pro další členské státy, aby uvažovaly o tom, jak dělat do budoucna svá vlastní rozhodnutí v podobě nějakých referend.“ A protože nějaká bolest při odluce Britů vznikne a podle Fica není správné, aby to bolelo nás, přirozeně z toho plyne, že to podle něj má bolet Brity.

Pomiňme teď fakt, že Fico bez obalu přiznává, že za tvrdým jednáním je koncept exemplárního trestu tak, aby byli zastrašeni další případní disidenti. Nebezpečné je přijetí optiky evropského establishmentu, pro který je stvořený režim na evropské úrovni víc než volný obchod. Tady jde do tuhého, britská premiérka Mayová nemůže z politických důvodů na svobodu pohybu pro pracovníky z EU přistoupit, sama hlasovala pro setrvání v EU, vítězná část proto na ni hledí lehce podezřívavě, politicky vzato sedí na vrcholku sopky. Jako kdyby kolizí v posledních letech nebylo už dost.

Ficovi, který se příležitostně (loňský podzim, povinné kvóty na uprchlíky) umí Bruselu postavit, jde pochopitelně také o právo Slováků se v Británii dál volně usazovat a pracovat. Slovensko je v jiném postavení než Česká republika. Čechů v Británii žije čtyřicet tisíc, Slováků, polovičního národa, přes 100 tisíc. Ačkoliv jsou ve visegrádské čtyřce nejmenší člen, co se týče emigrace do Británie patří do stejné ligy s Poláky, kterých v Británii působí přes milion. Obě země přejímají optiku, že exportovat svůj sociální problém (s nízkopříjmovými vrstvami, ty kvalifikované Angličani rádi uvidí i nadále) je důležitější než volný obchod.

Z toho vyplývá, že Česká republika, notabene jako exportní velmocička a současně subdodavatel německého průmyslu, který do Británie vyváží, tu má naprosto odlišné zájmy. Pokud se náš premiér Sobotka přidává k tvrdé pozici Visegrádu formulované Bratislavou a (o něco mírněji) Varšavou, a neví, že z té pozice bude muset včas poodstoupit, dopustil se vážného zahraničněpolitického omylu.

Visegrádská skupina po loňské opozici k centrálnímu přerozdělování uprchlíků prodělala revitalizaci, ale jednota V-4 může být pouze negativní, tedy obrana proti nějaké jednotné politice, která je pro všechny nevýhodná, nebo proti nápadům progresivistů a osmašedesátníků (Viktor Orbán mluví o jakési „kulturní kontrarevoluci“). Na společné ofenzivy jsme příliš rozdílní.