Lužickosrbská literatura v českých převodech zažívá podobnou revitalizaci jako celý lužickosrbský národ. Po porevolučním tápání a hledání, jak se s někdejšími desetiletími plánované kulturní výměny vyrovnat jinak než nabídkou laciných, narychlo spíchnutých sešitků, edičně zpracovaných halabala, se v posledních letech objevují vydání, jež konečně mají ambice rovnocenné s překlady z tzv. velkých literatur a na něž má smysl stejně seriózně reagovat.

Po antologii moderní lužickosrbské poezie Jazyk, jímž porozumíš větru, reportážních povídkách Jurije Kocha Modrá vrána, které pojednávaly o tragickém uhelném vytěžování Lužice a politickém převratu v roce 1989, souborném a dvojjazyčném vydání básní Tomasze Nawky Ničo se njeliči / Konec sázek a fantasy románu Jurije Krawži Čertova kovárna, v němž se autor vyrovnává se svou minulostí agenta Stasi, vychází nyní útlá knížka Ingrid Hustetowe Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé.

Knihu vydalo nové nakladatelství Milan Hodek, které po nenadále zesnulém nakladateli Romanu Polákovi před třemi lety přebralo produkci vydavatelství Protis. Pokud je mi známo, Hustetowe knížka přináší do české (a nejen její) tradice novinku: je to první samostatné knižní vydání dolnolužickosrbského autora mimo Německo. Úhrnem vydání prezentuje všecky složky autorčiny tvorby: je tu drama, čtyři povídky, z poezie haiku (Hustetowa je teprve druhá lužickosrbská autorka, která si tento žánr zvolila k vyjádření) a ovšem je tu rovněž rozhovor jednoho z překladatelů s autorkou. Zjevná ctižádost nic nevynechat – pro případ, že by autorka v češtině druhou šanci nedostala – patří k typickým rysům ediční práce Radka Čermáka a připomíná právě ty upachtěné výdobytky české sorabistiky devadesátých let. O jisté úpornosti svědčí už zvolený název svazku, který má snad působit poeticky, ale vyznívá jako omluvenka za prezentaci jiných a ne tak přesvědčivých textů, než je drama Vodník.

To je skutečně jádrem knížky a důvodem jejího vydání. Hustetowa drama sepsala na konci devadesátých let dohromady s psycholožkou Beatou Mičerlichowou u příležitosti soutěže Nadace Lužických Srbů o moderní drama. Vodník v ní tehdy skončil třetí, dodnes nebyl inscenován, zato vyšel knižně. Takovému výsledku se není co divit: divadelnímu ztvárnění jednak brání malý počet dolnosrbských mluvčích (což v uvedeném knižním rozhovoru zmiňuje i Hustetowa), jednak je hra při všech svých sklonech k výrazové strojenosti velmi kritická vůči lužickosrbským společenským návykům a pokušením. Tím je samozřejmě osvěžující, takže na „příběhu v sekvencích“ středoškolského studenta a nadaného umělce, jenž se vzpírá nárokům okolí a chce především milovat a tvořit, se tu otevřeně řeší uhelné vytěžování Lužice, ochota Srbů zbavovat se kvůli uhlí svých majetků a stěhovat se do velkých měst, regionální potíže se zaměstnaností a „domácí emigrace“ na západ Německa za prací. A nadává se na zatuchlost lužickosrbské kultury, která se ráda spoléhá na produkci devatenáctého století, aniž ji doplňuje moderními proudy, aby zůstala přitažlivá a inspirativní pro mládež. Po prózách Lubiny Hajduk-Veljkovićové je to teprve druhý případ tak přímého pojmenování jednoho z dalších důvodů současné lužickosrbské asimiliace (byť realita je přece jen barevnější a najdeme i nějaké pokusy o postmodernu; avšak v hudbě pop či v literatuře fantastika, tedy žánry mládeží vyhledávané, opravdu chybějí).

Můžeme tak třeba číst rozčilení nad jednoznačnou periodicitu lužickosrbského roku: „Ředitel: složte maturitu a studujte sorabistiku. Pak můžete dokázat hodně. // Tom: A to bych jako dělal výstavy v muzeu nebo co? Archivoval zaprášený tradice? Jako takovej ten folkórní týpek, kterej dobře placenejm hostům ukazuje poslední domorodce v pestrobarevnejch krojích… Pod vánočním stromečkem začneme malovat kraslice. Od Velikonoc do léta jsou svatby, v létě dožínky a srbská olympiáda – kdo nejlíp utrhne kohoutovi hlavu, je Superkokot! Akort na podzim jsme ještě nevymysleli nic pořádnýho.“

Zbylé představené texty tvoří doplněk a svědčí o tom, že Vodník zůstává autorčiným mimořádným tvůrčím vzepětím. Haiku ještě dejme tomu (ačkoli chybějí německé a lužickosrbské originály, takže nelze zcela posoudit výsledky nabídnutého experimentu dvou překladů, z nichž jeden je jedním autorem pořízen „z němčiny s přihlédnutí k dolnolužickosrbské verzi“ a druhý jiným autorem v opačném gardu). Problémem jsou především autorčiny prozaické výkony na úrovni středoškolské literární soutěže. Například monolog starého auta, které vzývá svou řidičku, hodnotí své poruchy a odhaduje, jak dlouho ještě vydrží. Čermák to ve svém doslovu vydává za typický projev „dolnolužickosrbské literární produkce, která je populární a má blízko k fejetonu“, říká si prý „o pozornost z řad dětí a mládeže“. Hustetowa sama ji v rozhovoru charakterizuje jinak: „Je určena pro dospělé. Řekněme, že žena má problémy s dítětem a ty jsou přeneseny na problémy s autem.“ Vzhledem k tomu, že povídka končí sešrotováním vozu, smířeným se svým osudem i majitelkou, jež se s ním dojatě rozloučila, a vzhledem k tomu, že syn Ingrid Hustetowe je autista, dává možnost, že text je zachycením nálady matky vyčerpané starostí o takto postiženého potomka, povídce aspoň jeden sympatický rozměr.

Mimochodem, bez výjimky umrlčí nebo tragická vyústění textů jsou pojítkem autorčiny prezentované tvorby. Tluče se to s jejím pedagogickým názorem na vyhlídky srbského národa v Dolní Lužici: „Kvalita jazyka mladé generace se zlepšila, ale to samo o sobě nestačí: je nutné také dbát na to, aby zase neklesala. Rezervy jsou malé, ale máme velkou šanci.“ Na výsledek tohoto zápasu autorky a kantorky je ovšem nutno ještě si počkat.

Ingrid Hustetowa: Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé, vydal Milan Hodek, Hradec Králové v roce 2014. Přeložili Markéta Bábková, Zuzana Bláhová-Sklenářová, Radek Čermák, Milan Hrabal. Cena: 99 Kč