V prosincové debatě republikánských prezidentských kandidátů dostal Donald Trump otázku na modernizaci tzv. jaderné triády. Tedy jaderné bombardéry, rakety a ponorky – tři nosiče atomových zbraní, jimiž USA disponují. To Trump ale netušil, přestože mu to moderátor v otázce napověděl, a reagoval zamotanou odpovědí, již zakončil slovy: „Myslím, že jaderná, prostě ta síla, ta devastace je pro mě velmi důležitá.“ Tak mluví stávající republikánský favorit a zahraničněpolitické názory jsou důležitým faktorem jeho podpory.

Quds nejsou Kurdové

Většina jeho klíčových sdělení, jež se dostala do titulků, tak či onak souvisí se světem za hranicemi USA. V první řadě samozřejmě imigrace. Někdo bude muset přijmout těch asi 12 milionů ilegálních imigrantů, které chce Trump deportovat. Také slíbil, že postaví na hranicích zeď a Mexiko ji zaplatí. Dále oznámil, že uvalí 45% daň na dovoz, zřejmě speciálně z Mexika a z Číny, aby zabránil přesunu amerických pracovních míst do těchto zemí. Trump samozřejmě nevynechává boj s Islámským státem, ale tady je bombastický a upejpavý zároveň. Říká, že musíme ISIS zasadit neuvěřitelně tvrdý úder, ale nejprve tajil, jak na to – nebude prý nepřátelům prozrazovat tajemství. Pozdější výroky žádné velké tajemství neodhalily. Prostě by prý hodně bombardoval a neohlížel se na civilní oběti. Útočil by na ropnou infrastrukturu, z níž má Islámský stát peníze (což americké letectvo už dělá), a ještě by si „vzal jejich ropu“ – nikdo neví jak. A taky dodal, že v boji s terorismem by „znovu zavedl waterboarding a mnohem víc než waterboarding“. A šel by nejen po teroristech, ale i po jejich příbuzných.

K Evropě toho Trump moc neřekl. O Ukrajině se vyjádřil, že je mu jedno, jestli se stane členem NATO, nebo ne. Ale že větší tíhu obrany Ukrajiny před ruskou agresí by mělo nést Německo. „Rozhodně nefandím tomu, abychom byli proti Rusku kvůli Ukrajině, když se Německo drží zpátky,“ vysvětlil. A ovšem pochválil se za to, že ho pochválil Putin. „Vždycky je velká čest slyšet tak pěkný kompliment od člověka tak vysoce respektovaného ve své zemi i jinde,“ řekl Trump v televizní debatě tváří v tvář námitkám, že Putin zabíjí novináře a vpadává do cizích zemí.

Trump ovšem ani nezastírá, že ho detaily nezajímají. Rozhlasový moderátor Hugh Hewitt se Trumpa zeptal na znalost několika klíčových jmen z konfliktu na Blízkém východě – vůdce Hizballáhu, vůdce ISIS, šéfa íránských zvláštních jednotek a podobně. Trump nikoho z nich neznal, a když Hewitt zmínil íránské jednotky Quds, Trump si myslel, že mluví o Kurdech (anglicky Kurds). Jako obvykle si Trump vzápětí stěžoval, že Hewitt byl zaujatý, že na něj vychrlil řadu arabských jmen (ani dodatečně si nezjistil, že ve skutečnosti byla část jmen kurdských a perských) a že se je Hewitt určitě našprtal z papíru, protože je víc než pár lidí nezná. Trumpa to nikterak neodrazuje. Před pár dny prohlásil, že pronájem základny Guantánamo na Kubě je špatný deal a on vyjedná levnější nájemné. Jenže USA od kubánské revoluce za pronájem nic neplatí. Podobně s Jižní Koreou – Trump se rozčiluje, že za americkou vojenskou ochranu nic neplatí. Platí téměř miliardu ročně. V poslední kandidátské debatě zařadil Kaddáfího mezi diktátory, kteří „aspoň zabíjeli teroristy“, aniž by vzal v úvahu, že Kaddáfí naopak vypouštěl teroristy na Američany.

Rozpoutá třetí světovou válku?

V republikánských kruzích se tradičně mezinárodní bezpečnost bere vážně a lidí, kteří vědí, co to je jaderná triáda i brigáda Quds, tam není málo. Kandidáti bez zahraničněpolitické praxe se tradičně obklopují týmy zkušených poradců. Trump žádné nemá. Divám se na televizi, odpověděl jednou na otázku, odkud čerpá informace o vojenských záležitostech. Když později zmínil rady jednoho plukovníka ve výslužbě, novináři, kteří ho kontaktovali, se dozvěděli, že s Trumpem sice mluvil, ale rozhodně není jeho poradce. Devátého února oznámil, že asi za dva týdny zveřejní svůj tým zahraničněpolitických poradců. Zatím se tak nestalo.

A přesto je zahraniční politika oblastí, na niž má Trump konzistentnější názory než na mnoho jiného. Spřádá silné názory na cokoli z napůl ucha zaslechnutých či tradovaných a často nepochopených informací. Ale v případě zahraniční politiky je zasazuje do rámce, který je vyhraněný a dávno vybudovaný. „Trump má za to, že liberální mezinárodní řád, který Amerika pomohla vytvořit a vedla, se jí nevyplácí,“ popsal ho nedávno Thomas Wright z Brookings Institution. „Má tři klíčové argumenty, k nimž se posledních třicet let zas a znova vrací. Je hluboce nespokojený s americkými vojenskými aliancemi a myslí si, že Spojené státy mají po světě příliš mnoho závazků. Myslí si, že Amerika je globální ekonomikou znevýhodněna. A má sympatie pro autoritářské silové vůdce. Trump neusiluje o nic menšího než o ukončení liberálního řádu a oproštění Ameriky od jejích mezinárodních závazků.“

Že obchodní partneři jako Čína, Japonsko a Jižní Korea Ameriku okrádají, říkal už v 80. letech. Že by USA měly stáhnout vojáky z Evropy a Koreje, anebo si za ně nechat lépe platit, říkal už v 90. letech. A má i téměř pravdu, když zdůrazňuje, že byl vždy proti válce v Iráku. Tedy přesněji řečeno v roce 2000 napsal, že první válku v Zálivu Bush starší nedotáhl do konce a na Irák bude třeba znovu zaútočit, v roce 2002 to zopakoval v rozhlasovém interview a v roce 2003, v prvním týdnu invaze do Iráku, pochválil, že jde dobře. Teprve v roce 2004 začal válku kritizovat. Takže, na Trumpovy poměry, mluví celkem pravdu – mnohé své postoje změnil teprve před rokem dvěma. A zrovna toto téma je důležité, protože irácká válka je dnes všeobecně považovaná za chybu, ale republikánský establishment se z loajality k Bushově generaci politiků otevřené diskusi na toto téma vyhýbal. Takže jestliže ho teď newyorský magnát otevřel způsobem, za který by ho musel pochválit i levicový režisér Michael Moore, jen využil, tak jako v jiných případech, chyb establishmentu.

Zaznívají varování, že Trump buď impulzivně rozpoutá třetí světovou válku, anebo uzavře Ameriku vůči světu. Ale snažit se umisťovat Trumpa na prostou osu globalismus–izolacionismus, případně sofistikovanost–populismus, natož konzervatismus–liberalismus je ochuzující. Trumpovy zahraničněpolitické výpady rezonují, protože jsou ukotveny v tradici víc, než by se zdálo.

Čtyři tradice zahraniční politiky

Politolog Walter Russell Mead vydal v roce 2001 knihu Zvláštní prozřetelnost: Americká zahraniční politika, a jak změnila svět. Popisuje čtyři tradice americké zahraniční politiky: hamiltonovskou, jeffersonovskou, wilsonovskou a jacksonovskou. Ačkoli je pojmenovává podle prezidentů, zdůrazňuje, že ti nejsou nutně jejich zakladateli, jen je reprezentují jako typy. Ty tradice existují napříč politickými stranami, samozřejmě nikdy není u moci jen jedna, často uzavírají spojenectví. Hamiltonovci, podle prvního ministra financí nové Unie, chtějí učinit svět bezpečným pro americký byznys. Wilsonovci chtějí učinit svět bezpečným pro demokracii. Mead je pojmenoval podle nejslavnějšího reprezentanta této tendence, jenž byl prezidentem v době, kdy se Amerika stávala globální velmocí. Ale zdůrazňuje, že tendence sama je mnohem starší a u jejího zrodu stáli američtí misionáři, kteří se vydávali šířit do světa víru již sto let před Wilsonem. Tyto dvě tendence dohromady představují americký internacionalismus. Do role současných nositelů wilsonovství zapadají neokonzervativci. Kvůli invazi do Iráku, kterou prosadili, mají dnes pošramocené jméno. Ale právě díky této americké tradici, díky americké posedlosti vnucovat světu demokracii a svobodu, existuje Masarykova republika, stát, v němž žijeme.

Thomas Jefferson byl mezi americkými otci zakladateli tím, kdo se nejvíce obával, zda vydrží republikánský charakter nové Unie – bál se posilování centrální moci doma a sklonu k imperialismu navenek, neboť obojí může nahlodávat ideál samosprávy svobodných lidí. Jeffersonovství je americký idealistický izolacionismus. V posledních několika letech promlouval z republikánského senátora Randa Paula. Vypadalo to, že Paul vystihl historický moment vystřízlivění z Bushových válek a jeho útoky na intervence v cizině a protiteroristická opatření doma měly značný ohlas u mladší generace republikánů. Jenže do toho přišel ISIS a Američané si rychle uvědomili, že existují horší hrozby než vlastní vláda. Druhdy favorizovaný Paul musel 3. února ukončit prezidentskou kampaň.

Drsná kovbojská cháska

Nejzajímavější tradicí, již Mead popisuje, je tradice jacksonovská, pojmenovaná podle prezidenta Andrewa Jacksona (v úřadě 1829–1837). Na rozdíl od předešlých to není propracovaná ideologie, ale „kulturně podmíněný soubor názorů a emocí“. Amerika bývá považována za národ založený na idejích, ale jacksonovci se nejvíc blíží tradičnímu společenství založenému historicky a etnicky. Je to tradice amerického populismu. Jacksonovou oporou byl tehdejší americký Západ, přistěhovalci, kteří bývají označováni termínem „Scots-Irish“. Byli to chudí lidé pocházející ze skotsko-anglického pomezí anebo z rodin skotských protestantských kolonistů v Irsku, takže byli zvyklí na protivenství v cizím prostředí. Usazovali se ve státech kolem Apalačských hor, kde má mimochodem Trump nejsilnější podporu. Jacksonovci se nejvíc blíží tomu, jak Evropané karikují Američany. Kovbojové, drsná cháska. Právo držet zbraně považují za stejnou samozřejmost jako trest smrti a váš názor na to je jim zcela lhostejný. Lidé, kteří trvají na „absolutním a i brutálním rozlišování mezi členy společenství a outsidery“. Ale člověk nebo etnická skupina žijící podle „kódu“, podle jacksonovských hodnot, je po jisté obezřetnosti do společenství přijat. Mezi jeho hodnoty patří soběstačnost a osobní hrdost, úcta k ekonomickému úspěchu. Nebýt schopen si na sebe vydělat je stejně neamerické jako závidět bohatství. Druhým principem je rovnost. Jacksonovci nikdo nebude říkat, že je horší než někdo jiný, ani mu diktovat, co si má myslet. Proliferace roztodivných náboženských sekt je rovněž jacksonovská. Dalším principem je, jak říká Mead roztomile, „finanční esprit“. Jacksonovci rozhodně nejsou vzorní protestanští kupci vážící každý cent. „Jacksonovec sice věří v tvrdou práci, ale taky věří, že úvěr je osobní právo a že peníze, zejména půjčené peníze, nejsou ani tak posvátný závazek jako prostředek sebeobjevování a sebevyjádření.“ Pátou hodnotou je osobní odvaha a vůle se bránit. A to tvrdými prostředky. Osobní souboje, připomíná Mead, se v Americe praktikovaly dávno poté, kdy v Evropě vymizely. „Jacksonovci jsou ozbrojeni pro obranu – obranu obydlí a osoby proti zlodějům, obranu proti uzurpacím federální vlády, obranu Spojených států proti nepřátelům.“

Jacksonovské cítění se projevuje v pohledu na stát a na jeho zahraniční politiku. Jacksonovci nejsou žádnými ideologickými zastánci minimální vlády – stát má dělat pro jejich společenství co nejvíc. Instinkty amerického lidu považují za správné a nevidí důvod pro ústavní omezení vůle většiny. „Jacksonovci věří, že gordické uzle jsou od toho, aby se roztínaly,“ píše Mead, a politik, který vám říká, že problémy jsou složité, „nechce, abyste věděli, co dělá, a nedá se mu věřit“. Zároveň mají velmi pesimistický či cynický pohled na vládnutí – „prostě předpokládají, že k vládám patří korupce a neefektivnost jako k pikniku mravenci“ a důležité je, aby to byla „férová“ korupce ve prospěch většiny. Horší je, když vládnoucí elity zradily a slouží cizím zájmům.

V zahraniční politice jacksonovci podle očekávání nemají velké pochopení pro to, aby Amerika pomáhala jiným zemím a zaváděla někde demokracii. Mají malý respekt k mezinárodnímu právu a nadnárodním institucím. Zato ovšem bojují, jakmile je Amerika poškozena nebo napadena, a neohlížejí se přitom na civilní oběti. Mead ale vysvětluje, že zdánlivě primitivní jacksonismus má nuancované chápání mezinárodních vztahů blížící se klasické evropské reálpolitice: odlišuje pravidla v domácích vztazích od pravidel na mezinárodní scéně, která se vždy bude podobat džungli – na vybudování mezinárodního společenství, o němž sní wilsonovci, nevěří. Mezinárodní aréna je plná nebezpečí a jacksonovci spíš potrestají politika, který bude málo bdělý, než toho, který poruší mezinárodní právo. Při nasazování ozbrojených sil výrazně rozlišují, kde je národní zájem ohrožen a kde ne. Proto u nich měla podporu první válka v Zálivu, kde šlo o bezpečnost dodávek ropy, ale ne intervence v Bosně a v Kosovu. Když už bojovat, tak rázně, a pak se co nejrychleji stáhnout domů. Zároveň ale dodává jacksonismus, když se ho podaří zaangažovat, americké zahraniční politice velkou sílu a vytrvalost, jakou dnes jiné velmoci dávají obtížně dohromady. Když se podařilo jacksonovce přesvědčit, že Sovětský svaz usiluje o světovládu, podporovali houževnatě strategii zadržování za studené války. Ta byla tak úspěšná proto, že jejím architektům se povedlo skloubit zájmy wilsonovské, hamiltonovské a jacksonovské tradice.

Ignorantsví, pohrdání a další nebezpečné vlastnosti

Při pročítání Meadovy kapitoly o jacksonovcích na čtenáře promlouvá Trump co chvíli. Jeho názor, že Bush starší měl dotáhnout operaci Pouštní bouře až do Bagdádu? Přesvědčení, že Číňané a Japonci porážejí Ameriku na celé čáře a americké elity jen přihlížejí, a to v lepším případě? Důraz na respekt, vůle jednat s ostatními velmocemi bez ohledu na jejich vnitřní politiku? Trumpovo prohlašování, že je „tím nejmilitarističtějším člověkem na světě“, a ochota rozbít Islámský stát na padrť, ale zároveň střídmost v nasazování armády? To všechno tam je.

Zároveň jsou tam výrazné rozdíly. Jackson byl generál, válečný hrdina, a než se stal prezidentem, sloužil v Kongresu. Trump je šarlatán, který se vyhnul vojenské službě a nemá pevné názory. Američané často takové lidi po čase prokouknou. Trump má navíc tendenci chovat se jako vůdce, šéf, boss. Z takových situací Amerika vždy znervózněla, začala si připomínat, že je republika, ne království, a našla protilátky. Na bezprecedentní čtyři volební období prezidenta Roosevelta například reagovala schválením ústavního dodatku, jež omezil prezidentskou kariéru na dvě období. O pár let později se Truman vypořádal s potenciálně trumpovskou postavou generála MacArthura.

Trump má vedle ignorantství a pohrdání znalostmi expertů několik velmi nebezpečných vlastností pro zahraniční politiku. Nadmíru uctívá moc a zároveň je marnivý. To bylo jasně vidět z toho, jak se naparoval z pochvaly od Putina – v americké politice není zvykem chlubit se pochvalou od cizinců, zejména ne od lídrů nepřátelských zemí. Jeho do omrzení omílaná schopnost „uzavírat skvělé dealy“ z něj může učinit pro takového Putina lákavé sousto. Trump si myslí, že lidem jako Putin rozumí. Snadno si lze představit, že s ním bude chtít uzavřít dohodu: ty mi pomůžeš s Islámským státem a s Íránem, já ti nechám volnou ruku ve východní Evropě. Jenže nechápe, že Putin v jádru není byznysmen jako on, ale čekista. Dále Amerika v Trumpových očích zjevně nepotřebuje spojence. O spojencích mluví s větším despektem než o soupeřích, jako je Čína a Rusko. Trump stačil vyvolat mezinárodní konflikty ještě dřív, než se stal prezidentem – v Británii se debatovalo, zda mu zakázat vstup do země, v Mexiku se z něj stal veřejný nepřítel. Trump se chlubí, že by pro něj pracovali nejlepší lidé, přinejmenším v zahraniční politice by je ale těžko sháněl. Bývalý ředitel CIA Michael Hayden varoval, že vojáci a špioni by Trumpovy příkazy odmítli vykonat, pokud by byly nezákonné, jako například mučení. Jeho administrativa by nepochybně trpěla úniky informací.

Vždy když se dostala k moci jedna z Meadových zahraničněpolitických tradic a vytlačila všechny ostatní, nedopadlo to dobře. V osobě Trumpa by se dostala k moci nezkrocená jacksonovská tradice, ovšem realizovaná bezcharakterním maniakem. Nástup zhruba každého druhého amerického prezidenta je v evropských intelektuálních kruzích pravidelně provázen obavami, že se k moci dostal nebezpečný, necivilizovaný „kovboj“, který ničemu nerozumí. Teď by teprve viděli, jak to vypadá, když se k moci dostane doopravdy.