Nejsem celkem toho názoru, že náboženství se má pěstovat mečem, ale kdyby se spojila evropská křesťanská knížata, není nic jistějšího, že by vyhladili pohanství ze světa. Mohli by zničit tureckou říši a perské království a vyhladit jméno Mohamedovo z povrchu zemského.“ (Vážné úvahy Robinsona Crusoea během jeho života a podivuhodných dobrodružství s jeho vidinou andělského světa. Napsáno jím samým. Kapitola VI., citováno v překladu B. Hlinky, 1983. Tento úryvek ukazuje, že v 17. století si někteří vzdělaní Angličané mysleli o náboženství totéž co někteří muslimové dnes. Naděje je v tom, že dnešní Britové a budoucí muslimové přeci jen budou smířlivější lidé.)

Daniela Defoea je lehčí napadnout než obhájit. Na jednu stranu působí jako cynický manipulátor, ale na druhou stranu veškerým jeho psaním probleskuje péče o veřejné dobro a zvelebení Anglie. Často je egocentrický, ale zároveň tajemný a svou vlastní tvář skryl do dnešních dnů tak dobře, že pořádně nevíme, co si o něm máme myslet. Neustále poučuje – o stavbě silnic či námořní organizaci –, a někdy se přitom jeví jako génius, jindy jako blázen. Netušíme, jaké světlo, jaký vnitřní impulz způsobil to, že nečekaně napsal knihu, jako je Robinson. A možná že jenom zrovna neměl peníze.

Když spekulanti a konzum maří Boží dílo

Státní propaganda sice existovala vždycky a v letácích třicetileté války dosáhla jisté systematicky profesionální úrovně, ale Defoe předvádí hry na úrovni Jamese Bonda už jenom tím, že vede opoziční noviny ve skutečnosti pracující pro vládu anebo že pod nejméně dvanácti různými jmény šíří určité myšlenky, a tím vytváří dojem, že za těmito názory stojí větší množství lidí. Zároveň ale také bojuje za práva tisku, který zneužívá a vymýšlí jeden z moderních politických nástrojů, kterému se říká opinion sampling, tedy přehled názorů na určitou věc, kterou zastávají různá média, z nichž část je centrálně dirigována právě Defoem. V jednu chvíli Defoe plnil pět různých novin (celkem až dvacet periodik) a psal pamflety o rozsahu 20–50 stran. Dokázal napsat hlavní článek a v těch samých novinách v rubrice „Dopisy editorovi“ jej podpořit či pohanět. Často o sobě mluvil ve třetí osobě.

Mnoho Defoeových témat byly ryze praktické záležitosti. V pamfletu Protestantský klášter útočí na společnost, která si nevšímá starých lidí. V jiném listu navrhuje zlepšit veřejné osvětlení Londýna, aby se předešlo loupežím. Podobně se zabývá penzijním příspěvkem pro staré a chudé či otázkami státního dluhu. V knize Obecná historie obchodu navrhuje, že vláda by měla podporovat rozvoj dopravní infrastruktury a odkládat stranou peníze určené na technologické inovace.

Už v roce 1697 sepsal svůj první, významný ekonomický leták Esej o projektech, tedy o způsobech, jak zlepšit anglický život a hospodářství. Slovo project můžeme nejlépe dobově přeložit jako návrh. Nalézáme zde nejenom velmi praktické a proto-feministické návrhy na vybudování nové silniční sítě nebo penzijního zajištění nejchudších lidí, ale také založení vojenské akademie a školy, kde by se vzdělávaly ženy. Jde do detailů, navrhuje výši platů i to, že každý voják se musí naučit plavat. Zaměstnavatelem všech námořníků by měl být stát, který by jim platil půlku platu na pevnině a pronajímal je soukromým zaměstnavatelům. Přesto jeho pamflety nejsou suché čtení. Projevuje se v nich jistá, neběžná energie jazyka a komické až satirické tóny. Nepoužívá úřední jazyk. Jako jeden z prvních si uvědomil moderní pravdu, že média musejí nejenom informovat, ale také bavit.

Defoe pozoroval, že spekulativní svět velkého obchodu a rostoucího konzumu ztrácí nejen čestnost, ale také hazarduje s významy slov a činů. Věřil, že božské uspořádání světa se dá nejlépe realizovat globálním obchodem, protože to byl Bůh, kdo vytvořil rozmanitost zdrojů. Říkal, že obchod následuje přírodu. Jenže na vlastní oči viděl anglickou či světovou realitu a ptal se, jak je možné, že dílo Prozřetelnosti je takovým způsobem mařeno. Myslím, že byl jedním z prvních esejistů, který se systematicky zabýval dnes opět aktuální otázkou zla obsaženého v bankovnictví a obchodu. Sepsal na toto téma monografii Politická historie Ďábla. Podobně jako později Karl Kraus předpokládal, že část obchodního a politického života se odehrává pod vlivem černé magie.

Formou dialogu radil v ekonomických záležitostech. Jedna z jeho postav se jmenovala Šílenec / Mad Man, který dával zdánlivě šílené návrhy. Používal přezdívky jako např. Mr. Review nebo Politik, který nepotěšil vládu (Politician that displeased the government). Důležité je, že jeho psaní podněcovalo veřejnou diskuzi, takže se zdá, že poprvé v dějinách Anglie, nebo dokonce celého světa dokázal prostřednictvím kontroverzní a někdy falešné, nejspíš však dobře míněné a koordinované mediální akce vytvořit něco, čemu Britové říkají „party spirit“, ducha určité strany. Dnes jsme si už zvykli, že každá politická strana je nakonec nějak „čitelná“, protože dlouhodobě sdílí nějaké názory a hodnoty. Ale jak k tomuto procesu dochází? Vytváří jej televize a noviny. Politici spolu ve veřejném prostoru diskutují, hádají se a zastávají nějaká stanoviska, takže i lidé z malých měst se účastní krystalizace určitého názoru, který se pak stává stranickým charakterem. Defoe nejenom tento prostor pomohl vytvořit, ale hlavně metaforami, vtipy, provokacemi, či dokonce pomocí lží dokázal „popíchnout“ duši mas, a tím formovat „public spirit“. Tento výraz v sobě obsahuje víc než české sousloví „veřejné mínění“, protože kromě názoru na věc v sobě zároveň vyjadřuje pocity a odhodlání dané doby.

Tajná historie tajné historie

Některé Defoeovy činy i díla působí dojmem složitě vytvářených labyrintů a několikanásobných identit, jaké bychom spíš čekali v moderní zpravodajské či mediální hře. V roce 1714 Defoe píše dvě navzájem si zdánlivě odporující knihy, které se týkají tajných politických rozhovorů, které vedl před svým pádem Robert Harley. První kniha má název Tajná historie Bílého grémia neboli výčet událostí vedených některými ministry, a co se mohlo stát, kdyby královna nezemřela a je chytrou směsicí fakt a dohadů. Z větší části sestává z imaginárních rozhovorů, o kterých vypráví třetí pozorovatel – pan Harley. Kniha působila dojmem, že ji sepsal na svoji obranu sám Harley, ten ale autorství veřejně vyvracel.

O rok později se tato podivná kniha dočkala svého pokračování v mimořádně podvratném textu nazvaném Tajná historie tajné historie Bílého grémia, Měšce a Mitry. V ní Defoe píše, že první kniha je padělek napsaný buď pro trochu peněz (to get a penny), nebo pro ošálení lidí, nebo z obojího důvodu. Jinými slovy, Defoe jako skrytý autor v druhé knize útočí sám proti sobě a odhaluje – opět podvodně upřímným způsobem – své chyby a lži. Zdá se, že se při tom dobře baví, protože jeho nepřátelé nevědí, co si o situaci mají myslet. Defoe dokonce předkládá dialog, ve kterém dva muži o knize diskutují v kavárně a jeden z nich zastává názor, že knihu tajně napsal Robert Harley, zatímco druhý ji přisuzuje takovému pisálkovi, jako je jistý Daniel De Foe, který za peníze klidně takovouto věc udělá.

V české literatuře by podobného sarkasmu byl schopen snad jedině Josef Váchal a BIS. Tajná služba proto, aby odhalením údajné lži ji v očích „nevěřících“ posílila, a Váchal proto, že i jemu občas dělalo radost dělat si legraci ze svého vlastního díla.

Barokní počítač a Robinsonova cesta do kosmu

Třetí, skoro nikdy nečtený, nudný a moralizující díl Robinsona Crusoea se odehrává v mezihvězdném prostoru plném duchů, či dokonce ďáblů, odkud Robinson pozoruje dění na zemi. Původní vydání existuje v Česku pravděpodobně jen v jednom, donedávna nikdy nepůjčeném a nerozřezaném výtisku. Dvě stě padesát let od publikace si jej nepřečetl ani jediný Čech! Mnohem zajímavější je však starší román či spíš politická satira z roku 1705 nazvaná Konsolidátor a údajně přeložená z měsíčního jazyka (THE CONSOLIDATOR:OR, MEMOIRS OF Sundry Transactions FROM THE World in the Moon. Translated from the Lunar LANGUAGE, By the AUTHOR of The True-born English Man. 1705). Bohužel se nejedná o sci-fi hodnou helénského spisovatele Lukiána, autora podobné hříčky, ale o návrh, jak zlepšit, tedy konsolidovat politické poměry v Anglii. Neumím si představit, že v Čechách té doby by se – snad s výjimkou Santiniho okruhu vzdělaných opatů se zájmem o hodinářství a kabalu – mohla projevit podobná imaginace, která k nám přichází až se secesním symbolismem na sklonku 19. století.

V úvodu autor říká, že „se dozvěděl, že v některých částech Číny dosáhli takového stupně dokonalosti myšlení, že navzájem rozumí myšlenkám druhých lidí, což je skvělý prostředek proti všem druhům podvodů a klamů a evropských vynálezů, které mají jediný cíl, a to přechytračit (out-do) ostatní národy“. Autor se vydává do Číny, aby se naučil „novým světům myšlení“. Podobně jako později J. L. Borges se odvolává na neexistující čínské knihy například o drahách větrů, které je možné pozorovat zvláštními přístroji. Ty se však dají využít i na sledování myšlenkových proudů státní politiky, která se ve stroji jeví jako temná, přelévající se hmota. Zdůrazňuje, že existuje jiný druh vědění, protože v této tajné čínské knihovně jsou uložena tak starodávná díla, jaká Aristoteles nikdy neviděl. V popisu knihovny upozorňuje na mapu Parnasu a ukazuje, že Noe nepřistál na Araratu, ale v pohoří Ruwenzori v Ugandě. Nalézá zde zkamenělé Lůno imaginace – když jeho prášek okusí těhotná žena, tak její syn bude básník a její dcera děvka, a má-li to být hermafrodit, tak bude „lunatick“. Největší moudrost prý měla pokolení před potopou.

Jeden ze slavných autorů tajné čínské knihovny se narodil na Měsíci, ale pomocí zvláštního stroje Konsolidátoru (v tatarštině se údajně nazývá Apezolanthukanistes) navštívil Čínu a stýkal se s čínským císařem. Stroj je poháněn alkoholem. Cestovateli je podán omamný nápoj, takže se mu až do přistání zdají rozmanité sny. Na této cestě Defoe zjistil, že Měsíc je osídlen podobnými lidmi, zvířaty a hmyzem jako Země, ale Země je pro ně jejich Měsíc, takže on sem přichází jako člověk z Měsíce. Čtenáři je až líto, když je z této vysoké hry imaginace vytržen politickými jízlivostmi. Defoe totiž zjišťuje, že britská státní politika se podobá politice Pekelných teritorií a že Satanova „Oeconomie“ odpovídá velkým dočasným silám na Zemi, i když se mu tato myšlenka jeví „jako pramálo laskavá“.

Přístroje na pozorování temné hmoty politiky jsou tak zahlceny pozorováními, že je nutné je zpracovat pomocí stroje na myšlení neboli Kogitátoru. Stroj zároveň pomáhá člověka vyléčit z deismu, ateismu a skepticismu, a to pomocí matematického řádu věcí. Ale rovněž je možné připevnit si k hlavě jiný stroj – Elevátor –, který člověku umožní, a to za pomoci nějaké injekce, konverzovat se strážnými anděly a vyššími duchy, kteří nemají tělo, a tedy ani hlas. Myslím, že zde je nutné zpozornět, protože to, co Defoe navrhuje, tedy stroj na myšlení založený na matematickém modelu, je něco jako návrh počítače či inteligentního stroje, a to v době, jak již bylo konstatováno, ve které ve střední Evropě budou nejkrásnější barokní díla teprve provedena.

Defoe předpokládá, že matematické myšlení bude nesmírně užitečné v záležitostech války, míru, spravedlnosti, nehod, vášně, lásky, manželství, politiky a náboženství („As to the Effects of Mathematical thinking, what Volumes might be writ of it will more easily appear, if we consider the wondrous Usefulness of this Engine in all humane Affairs; as of War, Peace, Justice, Injuries, Passion, Love, Marriage, Trade, Policy, and Religion“). Tento obdivuhodný stroj je složen ze sta tisíc racionálních konsekvencí, pětkrát tolika okolností, předpokladů a pravděpodobností včetně nespočitatelné skupiny návrhů a inspirací pohybujících se kolem Imaginace. Tyto vstupy do počítače se složí do myšlenek, z nichž některé jsou tak dobře vybroušeny a energizovány dodatečným Ohněm fantazie, že není neběžné, že samotný člověk je jimi úplně ošálen a není schopen rozlišit mezi realitou a její reprezentací, takže může slyšet hlasy bez zvuku a zvuky bez tvaru, světlo bez ohně, protože jeho strachy a fantazie rozbily „Phænomena“ racionálního myšlení ještě předtím, než myšlenka vznikla. Jak chudá je oproti této době současná imaginace!

Defoe po tomto slibném začátku popisuje občanskou válku na Měsíci a srovnává ji s děním v Anglii, ale bez skutečně detailní znalosti tohoto úseku anglické historie není možné jeho narážkám porozumět. Zajímavý je Defoeův styl, měnící se místy z politického pamfletu pro všechny společenské třídy ve zvukomalebný, poetický jazyk, ve kterém nalezneme podobně jako později u Lewise Carrolla či J. R. Tolkiena verše ve vymyšleném jazyce, a to, jak opět zdůrazňuji, již v roce 1705:

Wondelis Idulasin na Perixola Metartos,
Strigunia Crolias Xerin Hytale fylos;
Farnicos Galvare Orpto sonamel Egonsberch,
Sih lona Sipos Gullia Ropta Tylos.

Carrollova Alenka v říši divů (1865), která se stala společně s Robinsonem Crusoem jednou z nejslavnějších knih pro děti, představuje podobnou, „mýtickou“ záhadu jako Robinson. Jakou hlubokou strunu v lidské imaginaci rozezněla? Carroll sám patří svým dílem i životem do zde uvedené sbírky anglických podivínů. Nadaný matematik zvažující dráhu duchovního píše koncem života román Bruno a Sylvie (1889–1893), v němž podobně jako Defoe v posledním dílu Robinsona kombinuje příběh s duchovními úvahami. Dobová kritika jej hodnotila jako jeden z nejzajímavějších literárních neúspěchů.

Pokud bychom do trojice slavných „dětských“ spisovatelů přidali J. R. Tolkiena, můžeme u nich vůbec nalézt nějaké společné rysy? Možná to je keltská imaginace, britský smysl pro humor, základy v obojím – v exaktních vědách, ale také v teologii; i nějaká snaha po nápravě společnosti a cestě k Bohu, která je nejsilnější právě v těch dílech, kde se o ní mluví nejméně.

Tehdejší Tolkien, Hvězdné války, Harry Potter...

Mýtus o Robinsonovi se objevuje v tom období dějin, kdy Anglie opouští dráhu chudé zemědělské země a začíná budovat mocný bankovní systém, který ji vynese na nejpřednější místo mezi evropskými státy, otevře dveře průmyslové revoluce i systematického budování koloniálního impéria. Zejména ve viktoriánské době se román o Robinsonovi stává po bibli nejčtenější a nejmilovanější britskou knihou.

Dnes tento mýtus ztrácí na přitažlivosti a zhruba od poloviny 60. let minulého století je po nějakých 250 letech nahrazován jiným typem mýtu, který je reprezentován postavami J. R. Tolkiena, Hvězdných válek a příběhem Harryho Pottera. Podle mého názoru se jedná o víc než módní vlnu – o konec jedné epochy evropského kapitalismu, která Robinsonem začala a která jím i končí.