Angela Merkelová v těchto dnech sklízí chválu za to, jak se dokázala jednoznačně postavit ke zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem.

„Německo a Ameriku spojují jejich hodnoty: demokracie, svoboda, úcta k zákonu a důstojnosti lidských bytostí nezávisle na jejich původu, barvě pleti, náboženství, genderu, sexuální orientaci nebo politické pozici. Na základě těchto hodnot nabízím budoucímu prezidentovi Spojených států Donaldu Trumpovi úzkou spolupráci,“ vzkázala kancléřka nastupujícímu prezidentovi.

Usměrnila ho, dalo by se to výstižněji popsat. Neomezila se na diplomatickou frázi o tom, že blahopřeje vítězi voleb, ale sdělila mu, za jakých podmínek může počítat se spoluprací – a že za jiných podmínek ne.

To je moc pěkné – až na jednu věc: měl by za principiální stanovisko ke znepokojivému výsledku amerických voleb sklízet pochvalu někdo, kdo k tomuto znepokojivému výsledku sám přispěl? To je totiž situace, v níž se Angela Merkelová nachází.

Jak mohl výsledek voleb ovlivnit někdo, kdo se volební kampaně nijak neúčastnil? Jednoduše. Je jen třeba připustit, že politik může zvnějšku ovlivnit volby i jiným způsobem, než že oficiálně vyjádří podporu tomu či onomu kandidátovi. I když i to zahraniční politici dělají.

A i to může mít opačný výsledek, než byl deklarovaný záměr. Viz Barack Obama v Británii před referendem o vystoupení z EU. Anebo koneckonců američtí demokraté, kteří využívali přízeň Kremlu proti Donaldu Trumpovi (což nezabralo).

Američané se dnes o svět včetně Evropy moc nezajímají. Tím nemáme na mysli pověstnou ignoranci průměrných Američanů, o které se utvrzujeme vždy, když si v amerických zprávách spletou Česko s Čečenskem a podobně. (Ale průměrný Evropan by taky klidně řekl, že Kansas City je v Kansasu.) Jde o jisté stažení se do sebe po blízkovýchodních válkách Bushovy éry, jež není patrné jen od pohledu, ale které zaznamenali i sociologové.

Pocit, že je čas věnovat se „budování států“ hlavně doma, Američanům vydržel i po Obamovu éru. Působí dokonce jako určité zatvrzení. Pokud mají na výběr mezi vražděním bezmála genocidním a další zahraniční intervencí, dají dnes Američané přednost vraždění – neříkají to takhle brutálně, ale lhostejnost k Obamově zoufalé syrské politice to dokazuje jasně. Syrští mrtví jsou přítomni ve zprávách, ale v aktivitě think tanků a občanskospolečnostních organizací už ne.

Existuje ovšem jedna výjimka a tou jsou teroristické útoky. Atentátů islamistů v Paříži, Bruselu či Nice si Američané všimli a sledovali je. A proto si všimli i uprchlické vlny v Evropě. Lze to vykládat jako senzacechtivost, lze za tím spatřovat zvýšené soustředění se na hrozby přicházející od lidí cizího původu a víry.

Anebo je to možná tím, že Američané si pamatují jedenácté září. Na rozdíl od typického Evropana, který má zažito, že jeho zemi v dějinách občas někdo dobyl a okupoval, Američané až do roku 2001 nezažili cizí útok na své hlavní území (Pearl Harbor pro ně byl taky šok, ale hlavně strategický – přece jen leží tisíce kilometrů od amerického kontinentu). Pád newyorských Dvojčat mají v živé paměti. Jakákoli zpráva o islamistickém útoku v západním světě je okamžitě živě prožívána a převáděna do domácích otázek: Mohlo by se to stát u nás?

Odpověď zní, že, jakkoli je to méně pravděpodobné, vyloučit to nelze. Po 11. září Američané vytvořili velkou mašinerii domácí bezpečnosti, jež má před Evropou náskok především díky propojenosti informací. Ať už jí lze vytýkat cokoli, faktem je, že dalšímu útoku formátu 11. září předešla. V případech, které FBI dotáhne k soudu, jde často o přípravu teroristických činů v samém zárodku, občas s prvky policejní provokace. Američané se s tím smiřují, stejně jako s protivnou letištní byrokracií a obrovskými výdaji.

U teroristických činů, k nimž dojde, si všímají, co všechno sítem bezpečnostní mašinerie prošlo: zabiják, který střílel v gay klubu na Floridě, byl dříve prošetřován FBI s negativním výsledkem a jeho otec sympatizoval s Talibanem; manželka útočníka z Las Vegas byla z Pákistánu a prošla imigračním prověřováním, přestože je dnes jasné, že už v té době byla radikalizovaná.

Neúspěšný atentátník z New Jersey odjížděl na dlouhé měsíce „studovat“ do kmenových oblastí Pákistánu; pachatelé atentátu na bostonský maraton přišli do Ameriky jako uprchlíci; pár případů podchycených FBI vzešlo z relativně čerstvé homogenní somálské uprchlické komunity v Minnesotě. To je znepokojuje a dávají si to do souvislosti s tím, že Obama, lidé z jeho administrativy a Hillary Clintonová mají potíže s vyslovením slov „islámský terorismus“.

Donald Trump s tím potíže nemá. A zatímco Obamova administrativa se snaží, co to jde, teroristické případy nedramatizovat a nepoutat k nim pozornost (nechuť vyslat po pařížských útocích do Paříže silnou delegaci byla na hranici diplomatické urážky), Trump si počíná opačně. Na svých mítincích teroristické útoky v Evropě probíral s gustem. Brusel, Paříž či Kolín nad Rýnem líčil svým příznivcům jako města, jež bývala nádherná a bezpečná, ale už nejsou.

„Pamatujete, jak jsem nedávno řekl, že Brusel je pekelná díra a průšvih, a upadající New York Times o tom napsaly kritický článek? Měl jsem naprostou pravdu!“ tweetoval se svým typickým taktem po bruselských útocích.

Letos v lednu, po zprvu bagatelizované orgii sexuálních útoků v Kolíně nad Rýnem, Trump na mítinku v Iowě hovořil takto:

„Máme tu tak trochu situaci trojského koně. Podívejte se, co se děje v Německu. Kolín nikdy neměl problémy… Všechno je hezké, čisté, krásné. A teď jsou tam najednou nepokoje a znásilňuje se… Nechápu, co si Merkelová sakra myslí. Proudí k nim do země miliony lidí, a oni je nezastaví. Teď je asi budou muset zastavit, protože Němci se s tím nebudou ochotni smířit. A naši vůdci chtějí přijímat migranty ze Sýrie – vy je, hádám, nechcete. A když se na tu migraci díváte, je velmi neobvyklá. Dívám se a vidím, že je mezi nimi hodně mladých a silných mužů… A nevidím moc žen a nevidím moc dětí.“

V srpnu pak Trump na mítinku v Ohiu prohodil: „Hillary Clintonová zkrátka chce být americkou Angelou Merkelovou a vy víte, jaká katastrofa tato masivní migrace byla pro Německo a Němce. Zločinnost vzrostla na úroveň, o které nikdo nevěřil, že ji zažije. Je to katastrofa.“

Co naplat, že novináři psali články o tom, že to není pravda. Trumpovi voliči jim nevěřili, protože ničemu v médiích nevěří. A po pravdě řečeno jen třeba po zkušenostech s tím, jak se německé úřady snažily potlačovat informace o kolínských událostech, asi dobře dělali.

A pak Trump vyhrál v Iowě, vyhrál v Ohiu a vyhrál celé volby.