Tužby, nápady, přání a chtíče

Hle nový festival, nadto výjimečné koncepce: ostravskou Normu, která spojí autorské divadlo s výtvarným uměním. Chce totiž reflektovat „teatralizaci současného umění a konceptualizaci divadelních inscenací“. Zároveň propojí české a polské tvůrce (v dalších ročnících aspiruje na totéž se Slováky, Maďary, Rakušany atd.). Přitom hodlá reagovat na poslední, nerealizované dílo zesnulého konceptualisty Jána Mančušky Tato linka sleduje pohyb mé ruky. Polským vrcholem má být projekt Artura Żmijewského Mše, který uvažuje nad tím, jak v divadle coby chrámu útěchy bezvěrců zapůsobí rituál vzdávající poctu katolické společnosti. Ambice autorů shrnuje dotaz, zda „divadlo má šanci proměnit propast v most“. Český den nabídne třeba performanci Evy Koťátkové slibného názvu Obrazový atlas Antonína, chlapce, který rozřezal knihovnu kliniky na části.

Festival Norma se koná ve dnech 13. a 14. listopadu. Podrobnosti viz webové stránky festivalu www.festivalnorma.cz

Hle radosti a touhy staříčků

K nedostatkům tuzemského školství patří neschopnost vysvětlit žákům, že díla jako Povídky malostranské, Máj nebo Babička nepatří k základům české identity náhodou. Výsledkem je paradoxní přesvědčení, že některé tituly je někdy číst brzy a jindy včas. Jako by neplatilo, že kdo rád čte, objevuje krásu náročných textů v kterémkoli období života. Tak ta Babička Boženy Němcové: Z desítek překladů zmiňme jen kuriozitu těch, které kvůli transliteracím titulem „Babitchka“ evokují změnu žánru. Jinak vystačme s tím, že v češtině kniha dosud vyšla ve 379 vydáních. Poprvé před 160 lety, byly to tehdy čtyři sešity s jednoduchou obálkou. Postupně se ale knižní a výtvarné zpracování Babičky rozvíjelo, což dokládá výstava uvádějící sbírku malíře a novináře Jaroslava Kreibicha, která byla založena v roce 1967 a prozatím čítá 294 českých vydání knihy.

Výstava Babička trvá v jihlavském oddělení Muzea Vysočiny do 22. listopadu. muzeum.ji.cz

Nejasné katalyzátory vztahů

Hle docela vtipný způsob, jak bojovat s nástrahami dlouhého monogamního svazku: třebaže navenek může působit harmonicky a harmonický skutečně může být, ani v něm se nelze vyhnout obavám, jak předejít nudě, stereotypu a nerozumění. A tak stačí vše si představit jako film, napsat ho, natočit a partnerský kolaps si odžít nanečisto včetně jeho léčby. K takovému řešení došla Angelina Jolie ve svém snímku U moře. Je o manželském páru, který na dovolené ve francouzském letovisku setkáním s mladými, čerstvě zamilovanými kolegy zjistí, v jaké krizi žije. A tak se pokouší zase se nastartovat. Podle poetické drsnosti trailerů se zdá, že půjde o ambiciózní ženské drásání. Ostatně celé to rozjímání názvem i laděním připomíná romány Virginie Woolfové. O tom, že svou dumku Jolie bere vážně, svědčí i její důsledné uvádění vyvdaného příjmení Pittová.

U moře. Scénář a režie: Angelina Jolie Pittová. Hrají: Brad Pitt, Angelina Jolie Pittová, Mélanie Laurentová, Melvil Poupaud a další
V kinech od 19. listopadu.

Tož to ovoce z rajských stromů

Hle pokračování, které vzhledem k úspěchu úvodního dílu stěží zůstane přehlédnuto: svazek povídek Michela Fabera, jímž rozvinul osudy svých hrdinů z románu Kvítek karmínový a bílý. Česká verze tohoto „neoviktoriánského“ románu má v češtině několik svých „nej“: překladatel Viktor Janiš ho překládal deset let (takže toto pokračování, vydané ani ne za rok po Kvítku, vykazuje zřetelný nepoměr překladatelova ostychu vůči oběma originálům), za svůj výkon obdržel tvůrčí prémii v Ceně Josefa Jungmanna, pořádané Obcí překladatelů, ale hlavně byl dvakrát vyprodán a dotiskován – což při pomyšlení na jeho tloušťku přesahující devět set stránek je dobrá zpráva o zdejší čtenářské příčetnosti a ochotě. Zároveň je to spravedlivá odměna autorovi a jeho schopnostem. A jelikož hutnost povídek mu jde líp než přerývanost románu, je zas co číst bez uzardění.

Michel Faber: Jablko. Povídky ze světa Kvítku karmínového a bílého. Z angličtiny přeložil Viktor Janiš. Vydalo nakladatelství Argo roku 2015. 176 s. 228 Kč.