Deníky Babišova vydavatelství Mafra (jasně, já vím, svěřenecký fond a tak dále a tak podobně) v probíhající politické krizi zatím vystupovaly spíš defenzivně, plamennější obhajobu šéfa ANO nechávaly spíš na externistech. Vedení Mladé fronty se navíc soustředilo na omezování škod, prosazovalo verzi, podle níž kontakty mezi vydavatelem Babišem a někdejším novinářem MFD Markem Přibilem představovaly exces na straně jednotlivce, a ne projev systému práce, jak je ve vydavatelství nastavený.

Na konci minulého týdne se to ale změnilo, šéfredaktoři Mladé fronty a Lidových novin Jaroslav Plesl a István Léko publikovali jakási svá zásadní vyjádření k momentální situaci, asi není nijak překvapivé, že postoje obou pánů si navzájem jsou velmi blízké.

István Léko v pátečních LN popisuje dění posledních týdnů velmi expresivním a místy z autorské kontroly se vymykajícím slovníkem („ventilátory plné hnoje“, „gigantické autodafé“) jako smrtelné křeče „koalice korupce“, těch Babišem démonizovaných tradičních stran, jejichž představitelé podle Léka dobře vědí, že jim jde o víc než jenom o moc. Snaží se odvrátit hrozbu, že budou odhaleny jejich lumpárny, k čemuž by po volebním vítězství ANO došlo. Jde jim o všechno. Než pět měsíců, po něž poběží hnojomety, jsou podle šéfredaktora LN lepší předčasné volby v nejbližším možném termínu.

Jaroslav Plesl v sobotní MFD popisuje situaci v zásadě totožně, některé věci snad jen popisuje konkrétněji. „Zdánlivá iracionalita současné politické situace v Česku zakrývá podstatu aktuálního střetu. Jde totiž nejen o moc. Některé aktéry motivuje hlavně strach, že jim jde o kriminál.“ Hybatelem současné krize je podle Plesla bývalý šéf ČEZ Martin Roman, za jehož éry s firmou prorostla tuzemská politika.

Andrej Babiš ale nepatří do českého politického „kartelu“ (Léko v podobném smyslu používá za oceánem módní termín „deep state“). Jeho členy proto jímá hrůza. „Je to strach, že se Babiš po případném vítězství ve volbách a sestavení vlády bude snažit kriminalizovat své dnešní soupeře, ať už jsou v politice přímo, nebo ji ovlivňují ze zákulisí.“ Jenomže lid, voliči, podle Plesla kartel, to Babišovo Palermo, odmítají tak jako tak.

A pokud se bude současná krize dál hrotit, nemůže to politikům dřívějška a jejich zákulisním spoluhráčům přinést vítězství. „Zůstane jen totální válka, na jejímž konci bude liberální demokracie v troskách a společenská nálada půjde vstříc autoritářům. Přitom proti autoritářům schopným tuto poptávku uspokojit budou Zeman s Babišem obyčejní demokratičtí beránci.“

V těch dvou textech je možné vidět i výraz paniky lidí, kteří svůj profesní osud spojili s jedním politickým projektem, jehož vítězství se ještě nedávno zdálo zaručené a stále ještě je pravděpodobné, jen už ne úplně jisté. Obraz Andreje Babiše jako čistého ve střetu s prohnilými se stává těžko udržitelný i pro potřeby jeho přesvědčeného voličstva. Implicitní či explicitní řeči o tom, jak druhá strana může po vítězství ANO taky skončit „v teplácích“, se v tom kontextu dají brát jako otevřená výhrůžka. Mezi oblíbená klišé novinových titulků patří otázka Máme se bát? Podle Istvána Léka a Jaroslava Plesla zřejmě ano. A nejenom ti, kdo skončí ve vězení, pokud Andrej Babiš nastoupí do Strakovy akademie a s ním tam přijde i zákon. Asi i my ostatní, protože jestli AB nezvítězí, přijde místo něj třeba někdo ještě horší, a ten už se s námi vůbec mazat nebude. Je to vlastně docela originální pokus současnou situaci jinak „zarámovat“, proměnit Andreje Babiše z oligarchy usilujícího o koncentraci moci a stojícího v čele autokraticky řízeného hnutí, z ohrožení české demokracie v její poslední záchranu.

Udělat z jeho volby nutné a menší zlo, snesitelnou alternativu proti jinak přicházejícímu, ale ještě neznámému děsu. Fungovat to asi nebude. Alespoň ne jako realistická analýza situace. Možná jen jako alibi, které pomůže vysvětlit vlastní, mírně řečeno, pomýlenost.