Evropa si připomíná sto let od začátku první světové války. Dnešní vzpomínání se zajímavě promítá do současných siločar a vztahů uvnitř EU. V příštích letech bude k nejpalčivějším dramatům Evropy dost možná patřit vyjednávání s Británií o rozvolnění jejího členství. Pokud Londýnu nebude nabídnut pořádný kompromis, hrozí odchod Británie z EU. Ale takový kompromis bude muset nabídnout německá kancléřka Angela Merkelová – a dnes v Evropě nejsou jiné dva státy, jejichž pohled na Evropu by se tak lišil. Což se plasticky ukázalo právě v diskusích o první světové válce.

Osmadvacátý červenec 1914, datum útoku Rakouska-Uherska na Srby, je podle všeobecného a už léta platného konsensu „den, kdy Evropa spáchala sebevraždu“. Bratrovražednou válkou skončila éra evropské dominance ve světě, válka si vyžádala patnáct milionů obětí. Spor se – ano, ještě dnes – vede o to, kdo za tuto katastrofu, která nikomu nepomohla a většinu poškodila, může.

Jaký je stav debaty v historické obci? I historici se samozřejmě dělí na generace a i v historiografii se podobně jako v dalších oborech duševní práce nastupující generace často vymezují vůči panujícímu názoru. Bylo a je to tak i s první světovou válkou. Pokud jde o otázku viny, koexistovaly vedle sebe národní konsensy, které se ale v tom hlavním shodovaly: Srbové ukazovali na Rakušany s Němci v zádech, Angličané na Němce, Francouzi na Němce atd.

Hlavním viníkem jsme my, Němci

Jen v Německu se dlouhá desetiletí ukazovalo na Francouze (chtěli zpátky Alsasko-Lotrinsko) a Brity (záviděli nám rychlý nástup mezi velmoci). Pak přišla šedesátá léta a v roce 1961 v Německu vyšla zásadní kniha Pokus o světovládu (Griff nach der Weltmacht) historika Fritze Fischera. Jeho základní teze zněla: žádné ano, ale, hlavním viníkem jsme byli my, Němci: „Poněvadž Německo rakousko-srbskou válku chtělo, přálo si ji a zaštítilo a protože, spoléhajíc na svou vojenskou převahu v roce 1914, situaci vědomě nechalo eskalovat až ke konfliktu s Ruskem a Francií, nese vedení říše značný díl historické zodpovědnosti za vypuknutí všeobecné války.“

Zpočátku vyvolala Fischerova teze v akademickém a měšťanském světě spolkové republiky intenzivní nevoli. Fischer sám byl už v pokročilém věku, při publikaci prvního dílu knihy mu bylo 53 let, a jako bývalý kariérní člen NSDAP ani náhodou nepatřil ke generaci rozhořčené mládeže, která se starších ptá: Jak jste mohli? Několik mladších historiků, vesměs Fischerových žáků, kteří jeho tezi přijali za svou, mělo dokonce problémy najít ve vlasti univerzitní místo a vesměs emigrovali do Spojených států. Ještě v roce 1964, kdy státní Goethe-Institut pro Fischera chystal přednáškové turné po USA, spolkový kancléř po protestech konzervativnějších historiků peníze odebral a Fischerovo turné místo německého státu platili američtí sponzoři.

Ale i doma měla kniha rostoucí vliv, Fischer svou argumentaci dál rozpracovával (a radikalizoval) a na konci 60. let už Fischerův výklad v Německu převládl. Tak se stalo, že konsensus o vinících Velké války teď platil globálně.

Jistěže ve stovkách prací o této světodějné události vycházely i knihy, v nichž se s Fischerem tak či onak polemizovalo. Asi nejvýraznější v tomto směru byl v roce 1999 první skutečný bestseller britského historika Nialla Fergusona, dnes profesora na Harvardu. Fergusonova Nešťastná válka (The Pity of War) stojí na tezi, že Británie neměla důvod, ani ekonomický, do války jít – a tedy nese za ni hlavní vinu ona, protože se chovala zbytečně neuváženě.

Ale ne, to by bylo nespravedlivé

Opravdového Antifischera se ale veřejnost dočkala teprve před dvěma lety. Je jím Christopher Clark, původem australský profesor na univerzitě v Cambridge. Clarkova objemná práce Náměsíčníci (The Sleepwalkers), přeložená letos i do češtiny, břímě do velké míry snímá z Němců a rozprostírá je rovnoměrně na záda všech hlavních hráčů. I když, rovnoměrně... nejhůř z Clarkova podání vychází Srbsko. První kapitola začíná vylíčením krvavé královraždy v Bělehradě roku 1903, po níž na trůn nastoupila jiná, bojechtivější dynastie, která prováděla agresivní zahraniční politiku. Autor nevynechá jedinou příležitost, aby Srby představil jako nebezpečné horkokrevné šílence, jimiž jistě do značné míry byli.

Jaká změna tónu, když se posléze děj z Bělehradu přenese do Vídně. Tamní náčelník generálního štábu Carl von Hötzendorf hecoval do preventivní války při každé příležitosti, což samozřejmě uznává i Clark, ale jestlipak čtenář ví, že von Hötzendorf často pochyboval o svých schopnostech, ve společnosti byl zamlklý a dával přednost samotářským procházkám po horách, že trpěl depresemi a s nevídanou umanutostí dobýval jednu vdanou ženu. Normálně by se o takovém člověku řeklo, že je to nejspíš nějaká krajně nevyrovnaná osobnost s psychopatickými rysy, Clark však s uznáním píše, že „patřil k nejzajímavějším mužům ze všech, kteří na začátku 20. století v Evropě zastávali vysoké vojenské postavení“.

Podobně překvapivý asi pro českého čtenáře bude krátký Clarkův exkurs do historie národnostních třenic v rakouské části mocnářství. Neexistoval tu úřední jazyk, takže různí obstruující poslanci na Říšské radě mohli obtěžovat tím, že přednášeli ve svých národních jazycích, jimž ostatní nerozuměli – a přeborníky v kraválu byli Češi (mimochodem, viz minulé číslo Týdeníku ECHO o historii obstrukcí). Clark má zjevně v Evropě staré sto let své milce a jsou jimi ti, kteří měli němčinu jako rodný jazyk. Národy na východ od německy mluvících Evropanů považuje v lepším případě za otravy.

Ústřední Clarkův vývod se samozřejmě týká Berlína. Německo bylo prý „nejméně militarizovanou mocností Evropy“, militaristický císař Vilém II. byl mluvka a zbabělec, který vždycky, když šlo do tuhého, zacouval, takže přičítat Berlínu největší díl viny je podle Clarka nespravedlivé.

Ovace v Německu

Dobře vystavění a dobře napsaní Náměsíčníci za přečtení rozhodně stojí, ale za pozornost stojí i ovace, jež Clark sklízí v Německu. Náměsíčníci tam vyšli loni v září a na pultech je už šestý dotisk. Clark absolvoval desítky veřejných debat a stalo se mu, jak líčí v interview pro časopis Der Spiegel, že za ním přišli čtenáři a říkali mu: To je kniha, na kterou jsem čekal celý život. Vřelý zájem je velký kontrast oproti době před patnácti lety, kdy vyšel Ferguson a Němci k němu zachovali ostražitost.

Ve stejném duchu jako Náměsíčníci se nesou další tituly v německých knihkupectvích, jako je Velká válka (Der Grosse Krieg) všudypřítomného politologa Hertfrieda Münklera, který má dobré kontakty s politiky a užívá si je, nebo nejnověji Pandořina skříňka (Die Büchse der Pandora) freiburského historika Jörna Leonharda. Řada německých historiků dřívějších ročníků zůstává vůči Clarkově „revanšismu“ kritická, jsou mezi nimi i největší jména německé historiografie (Hans-Ulrich Wehler, Heinrich August Winkler). Zajímavé je, že většina Clarkových kritiků mezi historiky je v důchodu nebo se mu blíží – prostě generace žáků Fritze Fischera. Starší generaci národněji smýšlejících kolegů přežili, ale té mladší je jejich zápal demaskovat každý historický hřích Německa už poněkud cizí.

Mezi politiky ve spolkové republice je Clark vítaný host. Přijal ho prezident Joachim Gauck, na schůzku se k němu objednal šéf Evropského parlamentu Martin Schulz, o nebezpečí, že by se i dnešní politici mohli chovat jako náměsíčníci například v rusko-ukrajinské krizi, výslovně mluvil šéf německé diplomacie Frank-Walter Steinmeier. Speciálně v posledním případě může vědomí, že historická vina aspoň v případě první světové války není tak velká, pomoci dnes, kdy Německo čím dál víc uplatňuje vedoucí roli v Evropské unii.

Idioti a šarlatáni

Velká Británie si na rozdíl od Německa sté výročí připomíná grandiózně, a to nejen v televizi a v novinách (jako v Německu), ale naprosto nepokrytě i na oficiální úrovni. Premiér David Cameron dokonce svého času v plánovací fázi navrhoval, aby školy u příležitosti vstupu Británie do války organizovaly pro své žáky pouliční party, za což mu slavný televizní moderátor Jeremy Paxman vynadal do „idiotů“. Ministr školství Michael Gove nedopadl o moc lépe, podle Paxmana je to „šarlatán, který se snaží uhrát několik levných politických bodů“. Ministr Gove si kritiku vysloužil za novinový článek z letošního ledna, v němž se podivuje, proč musí levicová inteligence neustále bagatelizovat patriotismus britských vojáků, kteří před sto lety odcházeli do války zpravidla z ušlechtilých pohnutek. Ministra iritovaly i některé komedie a sitcomy, kde se pro samou legraci zapomíná, že v roce 1914 šlo Británii a její vysmívané armádě o smrtelně vážné věci. Německo, napsal Gove v inkriminovaném článku, vstupovalo do války „s agresivními a expanzionistickými válečnými cíli“ a bylo povinností nás, demokratů, se jim postavit.

Nedá se říct, že by to byla hádka politiků s historiky, někteří historici souhlasili s Govem, někteří byli proti. A stejně tak mezi politiky. Když článek vyšel, okamžitě protestoval stínový ministr školství, labourista Tristram Hunt. Pokusy očernit Německo jsou podle něho „neomalené a hnusné“, ignorují například tehdejší „vnitřní opozici“ proti německému císaři (slyšte, slyšte Christophera Clarka). Načež se rozčílil jiný konzervativec, starosta Londýna a nejoblíbenější politik Británie Boris Johnson: Hunt „totálně blábolí“, a pokud není schopen uznat, že u kořene Velké války byl německý militarismus, měl by rezignovat z aktivní politiky.

Nikdo nerezignoval (tedy s výjimkou Govea, ale ten skončil později a z jiných důvodů, než že se znelíbil moderátorovi Paxmanovi), přesto lze říct, že v Británii se vzpomínání na první světovou válku vyvinulo směrem, jaký si v Německu výslovně nepřáli. Loni touhle dobou kvůli tomu přiletěl do Londýna speciální emisar spolkové vlády a naléhal na britské kolegy v duchu, který potom veřejně naznačil jeden diplomat z německé ambasády v Londýně: uberte, Angličani, při oslavách 100. výročí na „deklamativnosti“, úvahy o vině „ponechejte historikům a nepoužívejte je v politických projevech“. A vůbec nejlíp byste udělali, kdybyste akce ke stému výročí pojali v evropštějším duchu a víc zdůrazňovali, že díky EU už taková jatka nejsou možná. Reakcí na takové vývody může být v Anglii jenom potlačovaný smích, někteří řadoví poslanci konzervativní strany se smáli i na jméno. To, že se od sebe dvě čelné mocnosti EU mentálně vzdalují, výročí první světové války ukázalo dosti názorně.