Bzukot včel, hřmění a smích Čarodějnice, 8. července

Na festival jsem letos dorazil až v půlce. V den příjezdu si člověk nemůže zas až tak moc vybírat, takže novinářská projekce maďarského postapokalyptického (alespoň dle anonce) filmu Zero o včelách a naštvaném včelaři nebo tak něco. Přesně něco pro mě, kde líp chytit ten správný festivalový bzukot. Včely! Sem s nimi!

Projekci uváděl Udo Kier, což je německý herec, kterého byste asi podle obličeje poznali, já ho tedy poznal, toho chlapíka z Prolomit vlny, který v tom filmu byl velmi a velmi ošklivý na Emily Watsonovou. Na včelách mu ale záleží – nebo se tak alespoň tvářil, říkal, že jich je čím dál míň, a když včely nebudou vůbec, nevypěstujeme si jídlo a umřeme, což nechceme.

Taky tam byl režisér Gyula Nemes, sympatický mladý muž, svěřil se s problémy s maďarským filmovým fondem, kterému vadilo, že v původní verzi toho filmu kdosi zastřelí známého maďarského politika, což bylo to, co vadilo, a on musel tu scénu nějak pozměnit, aby nemusel vracet peníze, což nechtěl. Asi ve filmu nechal picnout Viktora Orbána, protože – co si budeme povídat – je to ten jediný známý maďarský politik. Jestli si ten sympatický mladý muž myslí, že by publikum ve Varech poznalo, kdyby ve filmu nechal oddělat maďarského ministra zemědělství, trochu ho přeceňuje.

Na filmu bylo vidět, že je dělaný s láskou a péčí a že jím autoři chtěli něco říct o včelách a o světě. Alespoň první čtvrthodina to dosvědčovala, víc jsem nevydržel, přiznávám. I sympatičtí lidé mají totiž svoje špatné dny, bohužel.

Nejdřív v tom filmu vyprávěl nějaký africký stařešina o obrovském mytickém stromu, kde ještě jsou včely, na rozdíl od všech jiných míst, kde jeden o včelu prostě nezavadí. Točil ho nějaký mladý filmař, který pak s domorodým průvodcem jezdil na mopedu Afrikou, ledacos zajímavého viděl, ptal se lidí, kde je ten strom, oni to ovšem nevěděli, filmař přesto nepůsobil nijak ztrápeně. Pak film vyjevil svou prvou povahu: je to němá groteska – postavy v něm mlčí, ovšem maďarsky. Humor je používán. Třeba záběr na včely v úle, u kusadel komiksové bubliny s převelice legračními hláškami. Třeba: Šláplas mi na nohu. To by jeden hned smíchy pod sedačku lehnul.

Pak tam byla sekvence o nějakém korporátním týpkovi, který přidává éčka do umělého medu, hne se v něm svědomí, zahodí klíčky od auta, vykašle se na práci a místo toho pěstuje u svojí procovské vily obilí a taky tam chová krávu. Jeho ženě se to nelíbí. Humor je používán zhusta, většinou spočívá v tom, že postavy dělají rychlé pohyby a divně se u toho tváří. Pak se objevil Udo Kier, byl v kanceláři a byla tam s ním nějaká mladá žena, podle titulků mu říkala tati, pak se mezi nimi začalo schylovat k, řekněme, akci na stole. Říkám si: Že by? Incest takhle ze začátku – a to ještě nepřišel naštvaný včelař, kterého slibovala anonce? Nic z toho ale nebylo, slečna si začala s vervou cpát do pusy velký kus papíru, ale nežvýkala ho, nechala ho jen tak čouhat, což bylo humorné. A pak jsem šel. Ani na toho naštvaného včelaře jsem si nepočkal.

Možná to byla z mojí strany chyba v postupu aklimatizace. Nebylo moudré do sebe hned po příjezdu pustit takovou pecku. Reinhold Messner by mi vysvětlil, že takhle se to na vysokohorských túrách a filmových festivalech prostě dělat nedá. Ze základního tábora člověk musí stoupat hezky postupně, nic neuspěchat, jinak hrozí ošklivá choroba. A já, hlupák, hned po příjezdu, základní tábor sotva zbudovaný a zkouším němý maďarský postapokalypticky humorný film o včelách. Takové kousky jsou přitom na mapě festivalového výstupu kousek pod vrcholem. No nic. Tak pro příště.

Jel jsem rozpáleným autobusem na Media Party, což je – překvapivě – party pro lidi z médií, kde bývá jídlo. Bylo. Protože ještě máme včely. Za každé sousto jsem těm žlutočerným tvorečkům děkoval. Na kolegovi jsem tam vydyndal lístek na noční projekci hororu Čarodějnice, který jsem dost chtěl vidět. Strašidelný je tedy dost, vlastně spíš děsivý. Promítal se ve velkém sále Thermalu, bylo tam úplně plno, reakce lidí byly velmi výmluvné. Ze začátku z různých stran halasné smíchy, trochu chtěné ve smyslu „podívejte se všichni, jak moc jsem nad věcí“. Potom bylo promítání přerušené, kvůli výpadku proudu, jejž uzpůsobila bouřka.

Ano, když promítali film Čarodějnice, spustila se bouřka a vyhodila pojistky, trochu, neříkám moc, ale trochu strašidelné to přeci jenom je. Jak film pokračoval, tak se ty smíchy z publika stávaly chtěnější a taky roztřesené, snad i stísněné. No a v závěru filmu se někteří lidé ještě pořád smáli, nemělo to ale už nic společného s předstíráním nadhledu, děláním ramen na spoludiváky kolem. Byla to už čistě neurotická reakce, podivný smích, možná bezděčný, možná pokus zmateného těla nějak se vypořádat s tím, co právě vidí, nějak se od toho obrazu „odesmát“. Pak film skončil. Naštěstí.

Šílící rodina, afghánská válka i strádající postižení, 9. července

Po noční bouři se probouzím do stavu mírné praštěnosti. Posílena je i zjištěním, že na hotelové recepci je pro nocležníky k dispozici knihovnička s tituly v ruském jazyce, padla mi tam do oka oslavná historie speciálních jednotek Specnaz. To zaujme, zvlášť když se člověk v osm ráno vleče na rumunský koprodukční animák o životě polského emigranta, který se v 80. letech vypravil do Afghánistánu, aby tam bojoval po boku mudžahedínů proti sovětské armádě (Kouzelný vrch). Takhle začínají den skuteční borci.

S tím filmem jsem trochu bojoval, což bylo zčásti způsobeno momentální (ne)disponovaností, očka se klížila a snímek mi je moc nepomáhal udržet otevřená. Především v první půli, kdy autoři stylisticky hodně pestře ilustrovali dost výjimečný osud Poláka Adama Winklera, který někdy v 50. letech emigroval do Francie, všelijak se tam protloukal a toužil se nějak zapojit do ozbrojeného boje proti sovětskému komunismu. Při vší snaze ale film vypadal právě jako vyprávění s obrázky. V druhé části, kdy Winkler čeká v Pákistánu na přechod hranice a pak se po boku slavného velitele Ahmada Šáha Masúda zapojí do války, ale už má jakousi intenzitu i vlastní výraz, animace se nejeví jako východisko z nouze, způsob, jak natočit story, jež by jinak byla mimo produkční možnosti, ale jako adekvátní vyjádření příběhu nepřipraveného Evropana uprostřed zprvu nesrozumitelné cizoty, o horách, únavě a charismatických vousatých válečnících, prožitku války.

Po polední kontrole u pověstného okna s palačinkami jsem vyrazil na český debut, v soutěžních sekcích jich je letos víc, leckdo z toho ledasco vyvozuje, třeba taky jednou začnu. Promítal se film Jana Těšitele David, jeho hrdina je neurčitým způsobem postižený kluk – možná trochu autista kolem dvaceti, který toho doma začne mít dost a uteče z Ústí nad Labem do Prahy, kde se pár dní dost krušným způsobem protlouká, jeho rodiče mezitím trpí starostmi. Natočený je ten film na zdejší poměry velmi dobře, poučeně, i když někdy může být těžké říct, jestli to zjevné povědomí o současných festivalových trendech, které je na Těšitelově filmu znát, je výrazem nějaké vnitřní ambice, nebo projevem snahy dělat věci tak, jak se dělat „mají“.

V divadle, v Africe, v infernálním strip baru, 10. července

Moje oblíbené místo pro projekce na festivalu je Městské divadlo. Většinou tam dostanu lupen na balkon a ty už v kinech moc nebývají. Navíc interiér sálu, kouzelný příklad „dortové“ měšťanské estetiky předminulého století, s promítanými filmy vždycky nějak hraje. Ve středu večer tam dávali film bratří Tavianiových Úžasný Boccaccio. Minulý film téhle dvojice úctyhodného věku (čtyřiaosmdesát) Cézar musí zemřít se mi líbil hodně, Boccaccio mi tolik nesednul. Ale v tom divadle jsem se na něj díval smířlivě – hezcí mladí lidé oblečení do pastelově barevných renesančních kostýmů, italská krajina a tak. K tomu upravené historky z Boccaciova Dekameronu, motiv moru a vyprávění si příběhů jako způsob, jak na chvilku popřít smrt. Navíc jsem tam získal bonusový poznatek, byl mi zprostředkovaný nedaleko sedící mladší divačkou, která během telefonické konverzace, o jejíž obsah se velkoryse podělila se spoludiváky v širokém okolí, vícekrát použila termín „libovka“. Zřejmě tak mluví mladí, přinejmenším na Karlovarsku.

Ve čtvrtek ráno další italský film, konvenčním způsobem hezkých lidí v něm tedy moc nebylo. Roberto Minervini točí dokumenty o různých typech lidí, kteří žijí na okraji současné Ameriky. Minervini se dokáže s kamerou dostat postavám velice blízko, zachytit jejich prožitky a jednání způsobem, který odpovídá spíš hranému filmu, nesoudit je přitom.

Jeho nový film Druhá strana se odehrává v Louisianě, mezi lidmi, jimž se říká „white trash“. Protagonistou snímku je Mark, muž něco přes třicet, bydlí v traileru, je na drogách, živí se příležitostnými fuškami a asi taky prodejem pervitinu, rád se producíruje nahý. Kamera v jeho společnosti projde lecjaká místa – domov jeho drogově závislé sestry a asi postiženého dospívajícího synovce, kterému při vloupání se do školy vysvětluje ekonomiku drogového obchodu a pravidla chování se ve věznici (je důležité necucat si prst). Party s přáteli, s nimiž si notuje o tom, jak na ně vláda kašle, vánoční večeři nebo dost infernální strip bar.

Film často ukazuje Marka v kontaktu se ženami – družkou Lisou, sestrou, matkou, babičkou. Vyzařuje z něj jakási oddanost, pohnutí, jakkoliv je přinejmenším v životech některých z nich taky destruktivní silou, což značně silně vyjadřují scény, v nichž jim na rozličná místa píchá drogy, v té nejděsivější z nich podává heroin těhotné tanečnici, která pak u tyče loudí bankovky od značně opotřebovaných štamgastů. Mark je ztracený a lidi kolem něj asi taky, většinou závislí nebo permanentně opilí, hodně chudí. Zároveň projevují jakousi hrdost a patriotismus, které vzhledem k jejich životní situaci mohou působit jako hodně chatrná obezlička, ty city přitom nepůsobí nějak falešně, hraně.

Mark a jeho lidé jsou ukazováni v obrazech, které pro ně nejsou ani trochu lichotivé, hodně zblízka a intimně, včetně nahoty a sexu. Není tam ale jen ta degradace, vztah Marka a Lisy působí při všech těch drogách a iluzích taky jako láska, vánoční večeře je navzdory rasistickým řečem o prezidentovi a celkové ubohosti taky vyjádřením nějakého spojení. Ty životy působí děsně, asi taky jsou, ale jenom děs v nich není. Ten ve větší míře přijde v závěrečné třetině filmu, kdy z něj Mark zmizí (asi do vězení) a kamera se zaměří na členy jakési milice, která cvičí v lesích, aby byla připravena na dobu, kdy vláda zavede stanné právo a v domovech hrdých Američanů budou její pohůnci vykopávat dveře. Scény hraní si na vojáčky s ostrými a poslechu vlasteneckých řečí střídá pasáž z oslavy Dne nezávislosti, která v podání těchto vlastenců působí neuvěřitelně vulgárně. Jistotou a přesností obrazu, způsobem budování situací připomíná Minerviniho film spíš snímek hraný než dokumentární. Vnucuje se otázka, jak to ten člověk vlastně dělá.

V posledních letech hodně ceněnou dánskou kinematografii zastupuje ambiciózní film režiséra Daniela Dencika Zlaté pobřeží. Říkalo se tak části břehů Západní Afriky, kde mělo Dánsko kolonii (v půli 19. století ji prodalo Britům). Hrdinou snímku je idealistický Wulff (Jakob Oftebro), který tam přijíždí založit kávovou plantáž, je to mladý muž věřící v pokrok a humanitu, jež hodlá šířit světem. Podobně založený je i misionářský manželský pár, který domorodcům zvěstuje evangelium. Realita kolem nich je ale dost temná, obchod s otroky, který je oficiálně zakázaný, pokoutně pokračuje. Kolonii řídí lidé chamtiví a předsudky, neomezenou mocí a dlouhým pobytem v Africe dost rozložení. Wulff se pokusí tomu zlu nějak postavit, zároveň i jeho ten nový a cizí svět nějak mění.

Stylem i náladou Zlaté pobřeží připomíná třeba filmy Wernera Herzoga z džungle (Aguirre, Cobra Verde), tématem je blízký Conradovu Srdci temnoty, ve finále dosti (asi až moc) blízký Jarmuschovu Mrtvému muži. Na úroveň těch inspiračních zdrojů se ale nedotáhne, jakkoliv jsou jeho dílčí kvality zjevné (kamera Martina Muncha, elektronická hudba, pro niž vytvořil motivy slavný Angelo Badalamenti).

Je to takové Srdce temnoty light, jednou nohou bezpečně v terénu konvenčního zobrazování a hlavně uvažování. Aby ale film získal tu skutečnou a syrovou halucinační sílu, musel by být jaksi méně šetrný – vůči zemi, jež by také mohla, a snad i měla být součástí toho temna, vůči jejím původním obyvatelům, které film příliš často posunuje k vlastně znevažujícímu „ušlechtilému divošství“. A taky vůči hlavnímu hrdinovi, kterého sice nechá projít všelijakými (a ne zrovna dobře propojenými) stavy a změnami nálad a postojů, jeho perspektivu však žádným zásadním způsobem nezpochybní. Jako kdyby ten film chtěl být zároveň znejisťující a úhledný. Dostanou-li se ty dvě potřeby do střetu, vyhrává většinou ta druhá. Je to škoda, z Dencikova filmu je totiž vidět, že šance dotáhnout ho dál tam asi byla.