Je to už čtyřicet let, co se na československých obrazovkách poprvé rozsvítila ta jistým způsobem ikonická znělka. Po silnici vinoucí se malebnou českou krajinou kráčí uniformovaná postava s kufrem. Hudba Zdeňka Lišky a rychlý sled na tehdejší poměry akčních scén: sanitka se řítí ze srázu, mrtvá těla, střílející figury, esenbáci – na koni, v autě i opěšalí, v cizokrajných exteriérech. A především ten možná ne největší, ale nejlidštější, nejvíc „náš“ – Honza Zeman.

Návrat téhle postavy na české obrazovky před lety provázely veliké spory. Právem v tom smyslu, že uvést – tehdy na veřejnoprávní obrazovce – tuhle vnitráckou fantazii z normalizačních 70. let bylo, mírně řečeno, sporné z hlediska vkusu a vlastně i morálky. Některá vyjádření lidí, kteří proti comebacku majora Zemana protestovali, ale jako by vyjadřovala obavu z temné moci téhle postavy a jejích příběhů, zachycených prý tak mistrně a sugestivně, že by snad ti, kdo „Zemanovu dobu“ nepamatují, mohli propagandistické síle starého seriálu podlehnout. Konfrontované s reálnou podobou toho svěžího dílka může přesvědčení o jeho propagandistické brilanci působit nepochopitelně, možná i komicky. Mistrné? Toto? Se vším tím rozvleklým tempem, plytkými detektivními zápletkami, duchamornými dialogy, nezamýšlenou, o to však výraznější komikou? Jak by tomuhle mohl někdo propadnout, zvlášť člověk mladší, který má třeba docela samozřejmou představu toho, jak vypadá dobrá seriálová produkce?

Mužský svět, kde se podlézavosti meze nekladly

Asi se dá rozumět tomu, že se na Zemana dívají různé typy nostalgiků – od po „lepších časech“ tesknících po ty, jimž příhody moudrého esenbáka evokují čas dětství nebo mládí, nebo lidi, kteří mají nějaký hlubší zájem o dobu vzniku třiceti případů, případně recesisty. Může ale setkání s postavou Honzy Zemana něco přinést i člověku, který netrpí ani nostalgií, ani ho nijak zvlášť nepřitahuje československá normalizační produkce? Moc těch obohacení není, jsou-li vůbec nějaká. Snad jen – postava majora Zemana, „Honzy“, jako docela výstižný výplod specificky mužské fantazie, která prošla opět specifickým procesem degenerace. Jako kdyby ta figura vyjadřovala myšlenkové pochody fízla, jenž s očima obrácenýma… těžko říct kam vlastně, stvořil nějakou vysněnou verzi sebe sama. Promítl do ní svoje sentimenty a možná i pocity ubrečeného nedocenění a nepochopení světem. Zaštkat si nad ní, nejlépe ve společnosti sobě podobných – ti přece rozumějí.

Mocenský svět normalizačního Československa byl velice mužský – se vší tou strejcovskou žoviálností, přisprostlými řečmi po pár panácích a podobnými projevy „chlapaření“ nebo naopak vážnou veledůležitostí ředitelů zeměkoule, kteří nesou na bedrech tíhu toho vesmírného tělesa a jsou o tom vždy hotovi zpravit posluchačstvo zainteresované nebo ne, v každém případě ale dostatečně motivované neprojevit případnou nelibost. Odpovědní muži řeší věci, po práci si občas dopřejí nějakou tu legraci. Zároveň to ale byl svět velice v tradičním smyslu toho slova nemužný – vstupenkou do něj byl ritualizovaný souhlas s cizí okupací země a opakovaně vyjadřovaná loajalita k okupantovi, přičemž podlézavosti se v tom ohledu meze vskutku nekladly. Prakticky nutnou podmínkou vzestupu byla servilita, nijakost, třeba i tupost – markýrovaná nebo žitá, schopnost k ledasčemu mlčet, ledasčemu tleskat, na ledasčem se podílet, potlačit schopnost ptát se, pokud by se třeba nějakým zárodečným způsobem projevila. To vše bývalo překrýváno jakousi sdílenou legendou o zmužilých gerojích, zdatně čelících strázním a úkladům zlého světa.

Pohádkový esenbácký idol: hloupost nahrazuje naivita

Typickým zástupcem toho světa je v mých vzpomínkách člen Lidových milicí, který na naši základku přišel besedovat o tzv. Vítězném únoru (napsat před tenhle termín „tzv.“ mi dělá radost ještě dneska). Zasloužilý soudruh se trochu rozjel, skončil halekavým vyprávěním o tom, jak demonstrantům ze srpna 1969 stačilo pár dávek ze samopalu nad hlavu a hned zkrotli. Pche! Situaci, kdy ozbrojené složky podepřené vědomím beztrestnosti jsou vypuštěny na lidi protestující proti okupaci jejich země, si v hlavě nějakým způsobem proměnil ve svůj osobní hrdinský epos. I takoví lidé čas od času sní a vysnili si majora Zemana.

Už to jméno – Honza. Český pohádkový hrdina, mladík z lidu, který zvítězí nad světem, přestože je… hloupý. Podobně i ten esenbácký idol je určitým způsobem ne snad hloupý, ale naivní. Znovu a znovu překvapovaný tím, jak zlí lidé s ním sdílejí tenhle svět, záludností třídních nepřátel a ideodiverzních centrál, jež jsou schopny činů, které čistá mysl majorova jako by nebyla schopna vůbec pojmout. Potřebuje světáčtější kolegy, především v Moskvě průběžně školeného plukovníka Žitného, aby byl do těch temných rejdů zasvěcen. Čelit jim pak, to Honza umí velice, velice dobře. Není to ale muž do světa rozhleděný, na to je příliš spjatý s rodnou hroudou, jejím človíčkařením, chalupnictvím, buchtami v neděli a dalšími drobnými radostmi, jež jednomu život v téhle končině přináší.

Ten pozitivní, dalo by se říct sluníčkový, přístup k životu si Zeman nese až do konce seriálu. Je to zázrak, že v sobě nemá stopu hořkosti, kolik toho jenom viděl a kolik toho vytrpěl. O kolik drahých přišel (první manželka, milovaný nadřízený Kalina). A jakého nevděku se sám dočkal – na obyčejného strážmistra ho degradovali v těch těžkých časech na konci šedesátých let, pomalu zločince z něj udělali. Lid skoro naletěl, ale Honza věřil v jeho inherentní moudrost, která se nakonec projeví. Je to dobrý muž, který slouží, je ochotný přinést oběť, třeba i tu nejvyšší, a nečeká vděk. Fantazie režimního fízla, který sleduje svět prizmatem moci a chráněného statusu, jehož práce často spočívá v šikaně bezbranných či slabších, cynickém podepírání vyšeptalé a cynické moci. A ještě by si u toho všeho chtěl připadat nedoceněně a hrdinsky. Zvláštní fúze typicky české a s politickým režimem nesvázané mentální figury (kde jsem se já, dobrák, v tomhle zlém světě vzal?) a mentality pěstí dělnické třídy, která si čas od času taky potřebuje pofoukat svoje bolístky a odřeniny způsobené všemi těmi nevděčnými zuby a nosy.